Jak… Jak o ní může vědět? Teda, co to plácám… Jak o SOBĚ může vědět?!
Přece… Přece jsem nemohl mluvit ze spaní! Nebo snad jo? Bože, vždyť to se mi stalo naposled v pěti letech!
Byli jsme ten den s rodičema kupovat kytaru a mě se pak v noci zdálo, že mi namísto ní chtějí vnutit saxofon… Podle Billova pozdějšího vypravování jsem prý šermoval rukama a vykřikoval něco v tom smyslu, že jestli ho opravdu zaplatí, vyzvracím do něj ten řízek se salátem, co jsme měli k obědu…
Ale to bylo před jedenácti rokama! Jedenácti!
Začíná se mě zmocňovat panika a jediné, čeho tím docílím je to, že chvíle, jež jsem si ještě před pár okamžiky užíval ve svém snu po boku člověka, sdílícího se mnou skoro vše už od narození, jež přede mnou zářila jako neonová šipka ukazující cestu z hořícího domu, symbol naděje, začala opět vyhasínat. Stejně jako ty předchozí…
Pravdu, kterou jsem vyjevil bráškovi v parku, měla v reálném světě vystřídat lež.
Pokud bych v sobě samozřejmě nenašel alespoň malý střípek odvahy…
Ale má cenu riskovat bez jakékoliv jistoty? Bez jistoty v podobě šance na úspěch?
Tuhle otázku si pokládám čím dál častěji. Znovu a znovu. V mnoha verzích. Avšak vždy si odpovím stejně. Ne… Protože v tomto případě by se risk nevyplatil. V tomto případě by motto – Risk je zisk – bylo stejně tak bláhové, jako že vlk nesežere Červenou Karkulku. Naprosto, dokonale nemožné.
Ovšem… Co mám jiného dělat?
Chtělo by to nápad, ať sebevíc bláznivější… Plán, jenž by mi pomohl se dostat s téhle zapeklité situace… A to nutně.
Třeba jako… Ne, to je hloupost… Nebo ne? Může to vyjít… a navíc, nic jiného mi ani asi nezbývá…
Tak dobře. Zkusíme tu ztřeštěnost, co se zrodila v mé hlavě, zrealizovat.
„Jaká Šťastná? Já žádnou Šťastnou neznám! Ty snad jo?“ začnu ze sebe dělat naprostého blbečka, což podle některých nejmenovaných osob ani nemusím, a snad nechápavě se na něj podívám.
„Ne, neznám… Jak někdo může být tak natvrdlej, to fakt nepochopím…“ odpoví Bill, a aby svému prohlášení dodal na důraze, protočí oči v sloup a plácne se do čela.
Tuhle odezvu jsem nečekal. Vykolejilo mě to.
Tohle je ten Bill, kterého jsem včera vezl domů z nemocnice? Ten kluk, co vyplašeně utekl do kouta, když rozlil kakao?
Já určitě ještě sním. To je jasný. Jen jsem se z parku přesunul do pokoje svého dvojčete na místo, kde momentálně čistě teoreticky spím a zdá se mi tenhle potrhlej sen. Že recituju zamilovaný básničky a můj bráška je zase v pohodě.
„Co tak koukáš?“ vyjede na mě můj sladce nevinný bráška a hodí po mně polštář.
Jelikož to nečekám, trefí cíl – můj překvapený obličej.
Rychle překonám počáteční šok a obratem mu ránu vrátím. Nemyslete si, že si to nechám líbit! Já jsem Tom Kaulitz!
„Tohle se dělá? Staršímu bráškovi? Se tu o tebe celou dobu tak hezky starám a ty na mě takhle!“ vykřiknu naoko naštvaně a se smíchem uhnu další palbě. Určitě by se to nakonec zvrhlo v nejméně hodinovou polštářovou bitvu, kdyby Bill nezaprotestoval:
„Já nic nedělám! Jen mě zajímá, komu si recitoval tu krásnou zamilovanou básničku.“
Ta věta způsobí, že se zaseknu uprostřed pohybu.
„Jakou básničku?“ pípnu a hlas mi poskočí o několik oktáv.
To jsem opravdu mluvil ze spaní? Bože, za co mě trestáš… Za to, že jsem se poprvé opil už v deseti? Nebo snad za to, že jsem ve třinácti spal se Sue, jenom kvůli sázce? Či za co?
„Anděli, ty jež si obelstil smrti práh…“ zarecituje mi ji a já se neubráním dalšímu údivu.
„Ty si ji pamatuješ? Celou?“
„Jo… Na něco tak nádherného se dá jen těžko zapomenout…“
Opravdu řekl nádhernou? NÁDHERNOU? Protože to by znamenalo… To znamená, že se mu to líbilo!
„Díky. Pochvala od tebe pro mě znamená hodně.“
„Není zač… A teď už povídej, přeháněj! Jaká je? Jak jste se poznali?“ obejme mě vesele okolo ramen.
„Ehmm…“ pohlédnu nervózně na své dlaně. Jak mám popsat tu kouzelnou, nic netušící bytost, která mě objímá, aby na mou hlavu nepadlo i sebemenší podezření? Jak mám vůbec ze sebe vydat hlásku, když cítím jeho teplý dotek na svých zádech?
„Tak říkej, plossím.“ Zaškemrá.
„Potkali jsme se v jednom baru. Pohlédli jsme si do očí a já pochopil, že přede mnou sedí má životní láska. Svět kolem mě se rozplynul a já přestal vnímat. Až na jedinou věc. Na… její andělskou tvář se smutnýma uhrančivýma očima, skrývajícíma snad všechna tajemství světa v té čokoládové polevě. Černé vlasy po ramena jí dělaly, spolu s hrou stínů a světel, záhadnou a pro mě nedosažitelnou…“
Proč? Proč ti neřeknu pravdu? Vždyť by to bylo tak, snadné… Naklonit se k tobě a zašeptat: Oslavovali jsme konec turné. Seděl jsi u baru nad sklenkou šampaňského a znuděně se rozhlížel. Zběsilé poskakování do techno hudby tě nelákalo. Zpovzdálí jsem tě sledoval. Svou životní lásku. TVOU andělskou tvář, TVÉ smutné uhrančivé oči, skrývající snad všechna tajemství světa v čokoládové polevě TVÝCH duhovek. Černé vlasy po ramena TĚ dělaly s hrou stínů a světel záhadným a pro mě nedosažitelným…
„Zamiloval jsem se do ní. Na první pohled. Moje srdce zaplavil neznámý cit, který jsem doposud nepoznal… Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se jedná o lásku…“
Ano, Bille. To TY jsi ve mně probudil něco, čím jsem tolik opovrhoval. Modlu bláznů – lásku. To TY…
„Promluvil jsi na ni?“ přerušilo mě poprvé dvojče. Z hlasu mu čišela nedočkavost. Nepoznal pravdu za mlhou klamu.
„Ano. Takový strach, jako jsem měl v okamžiku, kdy jsem jí poklepal na rameno a zeptal se, jestli si mohu přisednout, jsem v životě nezažil. Znala mě. Povídali jsme si. Znala mě lépe než já sám. Věděla, co mám rád a co ne… Po čem toužím a čeho všeho chci dosáhnout… A znala i všechny moje zlozvyky… Všechny moje chyby. Vady na dokonalosti. A to byl ten problém…“
Problém, jenž jsem nevěděl, jak vyřešit.
„Problém? Proč problém?“ zeptal se znovu Bill.
„Znala všechny triky, který jsem používal při balení holek. Neskočila mi na žádnou lichotku…“
Taky aby jo. Kolikrát jsem TI vykládal, na co mi ty holky všechno neskočily…
„A jak to dopadlo?“ skočí mi do řeči.
„Nabídl jsem jí své srdce. Tak jako nikomu jinému. Přijala ho a já to její… Navždy.“ Dovyprávěl jsem svůj příběh a čekal na konečný verdikt svého posluchače.
Ovšem ten jsem si nikdy nevyslechl. Protože jsem se, teď už doopravdy, probudil. Na něčí hrudi. Na hrudi osoby, které splašeně bilo srdce a propalovala mě vyděšeným pohledem…
autor: Cera
betaread: Janule
