Only For You 9.

Člověk zapomíná. Zapomíná na okamžiky, které v něm nic nezanechaly. Zapomíná na okamžiky, které mu přinesly byť sebemenší střípek štěstí… Ale nezapomíná na chvíle plné utrpení, bolesti a zklamání. Na ty, jež se snaží zapudit právě ze všech nejvíc. A pokud se mu to náhodou podaří, tak až za nějaký čas…

Ovšem takhle to někdy nemusí být. Člověk může zapomenout náhle. Nečekaně. Bez jakéhokoliv upozornění. Aniž by chtěl…

A přesně to se stalo mému bratrovi. Zapomněl. Zapomněl na svou rodinu, přátele. Zapomněl na své koníčky, sny a touhy. Zapomněl na toho, koho miloval… Zapomněl na mě. Na Toma…

Stojím vedle něj a čekám, až natáhne ruku s černě nalakovanými nehty, ukáže na jednu z mnoha fotografií a já se budu moct rozpovídat a alespoň nepatrnou částečkou své mysli se od něj odpoutám a nebudu vnímat jeho blízkost…

To, jak o sebe nepatrně otřeme prsty při sebemenším pohybu…

To, jak ke mně každou chvilku zavane pomerančová vůně havraních vlasů…

To, jak se mu jiskří oči očekáváním a nadějí, že si konečně vzpomene…

Vzpomene na to, co já mu nedokážu říct…

Na to, na co se snažím… zapomenout. Protože to se mi teď zdá, když stojí vedle mě a neprojevuje jakýkoli cit podobný lásce, jako jediné možné řešení.

Tolik bych chtěl… zapomenout. Alespoň na chvíli… Na kratičký okamžik se na tebe, Bille, dívat jenom jako na bratra.

Jen na okamžik nechat zmizet ten kámen přec lehký jako pírko, jenž mi tlačí na srdce.

Jen na okamžik nechat rozplynut šátek utkaný z pavučin, jenž se mi stále víc a víc stahuje okolo krku.

Jen na chvíli se cítit volný a svobodný… Nechat všechnu přetvářku za sebou a stoupnout si před brášku jako ten starý Tom. S úsměvem na rtech a jiskřičkami v očích… I když bez srdce… Protože to se nedá oklamat…

Tohle všechno Tomovi problesklo za těch několik málo chvil, co vstal od stolu a vyčkával, až černovlasý chlapec po jeho levém boku konečně promluví.

Ten se k tomu ovšem neměl. Zamyslel se totiž stejně, jako jeho starší dvojče… Zamyslel se nad důvodem, kvůli kterému se chce teď pustit do poznávání lidí na fotografiích. Zamyslel se nad tím, co se stalo dnes ráno…

~*~

Mladší syn Simone Kaulitzové měl nyní pouhé tři přátele, avšak jen jednoho, kterému důvěřoval. Své dvojče, Toma. A i to ho zradilo. Zalhalo mu. Vědomě. Z očí do očí.

V době, kdy Tom se probudil, byl totiž Bill dávno vzhůru… Hlas jeho dvojčete ho vytrhl ze snu…

Procházel se mezi rozkvetlými stromy a rozhlížel se. Někoho hledal… Tělem se mu rozléval nepopsatelný pocit a on nevěděl, co je tomu příčinou, nemluvě o zběsilém tlukotu srdce.

Když konečně spatřil mihnutí stínu asi pět metrů před ním, rozběhl se. Chtěl ji překvapit. Obejmout… Už to věděl, byl zamilovaný… Do ní… Do dívky, jež se mu stále ztrácela a zase objevovala.

Vzdálenost mezi nimi se však zkracovala, každou minutou… Dokud se nezastavil jen pár krůčků od ní. I tak ji ovšem nedokázal rozeznat. Jeho smysly vnímaly pouze vysokou postavu s dlouhými vlasy, oblečenou ve volných šatech… nejspíš.

Ve chvíli, kdy se ona dívka pomalu obracela a on by tak mohl konečně spatřit JEJÍ tvář, k Billovi z dálky začal doléhat tichý šepot. Ten se stával čím dál intenzivnějším, až nakonec přešel do jasně srozumitelné normální hlasitosti, kdy rozeznal každé slovo. Sad mizel a namísto něj se objevoval Billův pokoj a hlavně – bratrova tvář.

Tom měl položenou hlavu na jeho hrudi. Klidně oddychoval a ze rtů, jež zdobil jemný úsměv, se mu linula slova, tak libozvučná, že zněla jako ta nejkrásnější píseň.

Slova lásky a zároveň slova plná smutku a bolesti…

A všechna prý měla patřit plyšákovi…

Kam se podělo to pouto mezi dvojčaty, o kterém Tom tak básnil… Kde neexistuje něco jako tajemství, kde se můžeš se vším svěřit…

Kam se poděla ta důvěra, kterou mu tak kladl na srdce… Měl by věřit svému staršímu bratrovi, ale nemělo by to platit oboustranně?

Hlavou se mu honilo nesčetné množství otázek a jediná možnost, jak na ně získat odpověď, byla si vzpomenout… Od Toma by ji totiž nedostal…

„Kdo je tohle?“ ukázal prstem na fotku, na níž byla zobrazena usměvavá žena s dlouhými vlasy, a přerušil tak tichý neklid, jež pulzoval mezi ním a bratrem.

Čekal pln soustředění… zapamatovat si i sebemenší detaily…

Tak usilovně se soustředil na odpověď, která mu mohla otevřít alespoň na štěrbinku bránu ke vzpomínkám, že neslyšel tichý zpěv. Píseň se smutnou tklivou melodií…

Píseň svého srdce, naplněného láskou, jež se muselo podřídit osudu…

~*~

„No… To je máma…“ odpovím a hrdlo se mi sevře úzkostí. Teprve teď na mě dolehla tíha pravdy. Udeřila do mě jako blesk. Neřekl jsem jí to… do toho telefonátu… Stále to neví…

„Máma?“ šeptne a jemně se prsty dotkne jejího portrétu. Co já bych za to dal… Za takové malé pohlazení…

„Kde… Kde je teď?“

„V Berlíně. Do konce měsíce. Je návrhářka. Uvádí tam svou novou kolekci.“

„Aha…“ odvětí sklesle a já si uvědomím, jak to asi vyznělo.

„Neví o tom… Neřekl jsem jí to. Neměl jsem k tomu dostatek odvahy. Kdybys s ní mluvil taky by jsi to neudělal… Byla tak šťastná! Ty jsi se probudil a jí se konečně začalo dařit v práci! Já ji nemohl…“

„Říct pravdu.“ Dopoví Bill a pomalu se ke mně otočí.

„Lež je milosrdná…“ přitakám a pohlédnu mu zpříma do očí.

V těch jeho se mu náhle objeví něco, co nedokážu identifikovat. Něco jako… oheň. Plný vzdoru. Zatímco jeho hlas pln chladu zastudí.

„Nebylo by jí však lepší nelhat? Copak si nezaslouží znát pravdu? Kde je ta tvá důvěra, Tome!“ Poslední větu skoro vykřikne.

Nepoznávám ho. Kde se to v něm najednou vzalo?

„Možná si to neuvědomuješ, ale podobné ochraňování od skutečnosti může člověku spíš ublížit než pomoct…“ uklidňuje se a propaluje mě pohledem.

Ví snad něco víc, než já? Ovšem i přesto mi to nedá… Musím se nějak bránit.

„Bože… Ty nevíš, jaký to bylo! Čekat, jestli se probudíš nebo ne… Přemýšlet o tom, jestli se na mě někdy ještě usměješ. Jestli to společně ještě někdy pořádně zavaříme Davidovi… Třeba pouhým lepidlem na židli…“ vyjeknu jedním dechem, avšak když chci pokračovat, Bill mě opět přeruší.
„Kdo je David?“

„Manažer naší skupiny…“ vysvětlím automaticky a ani si neuvědomuji co vlastně říkám.

Zarazí mě až Billova překvapená, nevěřící tvář.

„My máme skupinu?“

autor: Cera
betaread: Janule