Když se ráno probudím, jsem mírně šokován. Ležím na Billově posteli, on mě objímá kolem krku a svým obličejem je na tom mým těsně přitisknutej. Neříkám, že je mi to nepříjemný, spíš naopak, ale uvědomuju si, že jestli by nás takhle někdo viděl, byl by průser a dost velkej. Takže chtě nechtě Billa probudím.Chvíli mu trvá, než otevře oči. Dělá u toho směšný grimasy, až se musím usmát .
,,Vstávej!Ospalče!“ Strhnu z něj přikrývku.
,,Ještě nééé!!“ Zívne a tahá deku zpět. Já mu jí ale nedám, tak se o ní rozpoutá boj. Já tahám, Bill tahá a výsledkem je přetržená deka napůl. Chvíli na ni jen tak civíme, potom se ale proberem a roztlemíme se na celý kolo. Ještě jsem se s nikým tak nenasmál, jako s Billem. On se vážně tlemí všemu, je to dost nakažlivý, takže za chvíli se směje okruh lidí kilometry daleko (obrazně řečeno). Naštěstí jsme se celkem rychle vzpamatovali.
,,Co s tím teď?“ Zeptá se Bill.
,,No, teď nic, teď musíme na rozcvičku a na snídani. Zašijem to v odpoledním klidu.Co ty na to?“
,,Rozcvička?! Zašívat? Já?!“ Vyjekne nechápavě.
,,Tak za A – tohle je tábor, rozcvička k němu prostě patří, za B – pod roztrhanou dekou spát nemůžeš a za C – dělej, nebo přijdeme pozdě!“ Důrazně mu vysvětlím.
,,Tak fajn. Já se jdu namalovat a ty už můžeš na tu vytouženou rozcvičku vyrazit. Zatím!“ Odpoví mi s lehkou ironií v hlase. Nestačím už nic říct, protože okamžitě mizí za dveřmi koupelny. Rozhodnu se na něj počkat. To jsem ale neměl dělat, protože už tady čekám třičtvrtě hodiny a Bill nikde.Už to nevydržím a zaklepu na dveře. Přijde mi otevřít. Chystám se mu vynadat, jak mu to dlouho trvá, všechny nadávky ale spolknu a zmůžu se jen na obdivné
,,Ouh, Bille, tobě to sluší!“ Jen se zaculí.
,,Děkuju. Můžem jít?!“ Jdeme rovnou do jídelny, protože rozcvičku jsme, jak jsem předpokládal, nestihli. Tam na nás zase chvíli všichni čumí. Bill se jen na všechny zářivě usměje a vydá se k volnému stolu.
Ráno mě probudí Tom.Vůbec se mi nechce vstávat, tak se s ním chvíli přetahuju o deku, nakonec jí ale přetrhneme napůl. Dostanu neskutečný záchvat smíchu. Potom mi ale Tom oznámí, že to musíme sešít, ale nejdřív musíme na rozcvičku. ROZCVIČKU!! Smích mě okamžitě přejde. Já nesnáším pohyb po ránu, tak zalezu na hodinu do koupelny. Rozcvičku jsme naštěstí nestihli.UF! Ulevilo se mi.Vydáme se směr jídelna. Tady na nás podle očekávání zase všichni civí, jak na zjevení. Já už jsem na to zvyklej, tak se jenom usmívám. Zamířím ke skorovolnýmu stolu. Je tady taková partička lidí, odhaduju, že tak v mým a Tomově věku.Vypadají celkem v pohodě. Pomalu k nim dorazíme…
,,Ahoj, je tady volno?“ Zeptám se opatrně.
,,Jo, jo, jasně. Pojďte si sednout!“ Usměje se na nás blondýna, jak později zjistím, jménem Sam.Taky se představíme. U stolu sedí ještě Jan, David, Ester a Florentýna. Lidi v pohodě. Chvíli si povídáme a smějeme se. Já si nejvíc rozumím se Sam. Je taková veselá, bezprostřední… prostě holka, jak má být. Skvěle se bavíme, je super mít další kámoše.
Po snídani jdeme hrát volejbal. Je tu úžasné pískové hřiště.Hrajeme Já, Ester a David proti Billovi, Florentýně, Sam a Janovi. Nás je málo, tak se k nám přidává jeden vedoucí, jmenuje se Bob. Hra je skvělá. Baví nás to. Zvlášť Bill hraje jako o život. Já se nemůžu soustředit, protože nevímproč na něj musím pořád koukat. Je mi to trapný, ale nemůžu si pomoct. Naštěstí si ničeho nevšimne. Díkybohu. Ani se nenadějeme a je oběd. Ta hra nás tak zaujala, že jsme zapomněli na čas. Zajímavý. Mě sport nikdy dvakrát nebavil a ani mi moc nešel. Možná kvůli mně, možná kvůli někomu jinýmu, prohrajeme. Ale mě to nevadí, protože můžu obejmout Billa. Nevím, co se mnou dělá, nevím ani, proč mám takovou radost, když se ho můžu dotknout… Nevyznám se v sobě. Ale začíná mi svítat…. Vždyť já se do něj zamiloval!!!
autor: Blacky
betaread: Janule
