Otevři oči

Bylo nám šestnáct. Jenom šestnáct, Bille!Do té doby bylo všechno v pořádku. A pak… pamatuju si ten den naprosto přesně.

Seděl jsi na parapetu a díval ses z okna. Tvé vždycky tak zářivé oči vypadaly prázdně. Ptal jsem se tě, co se stalo a ty jsi odpověděl, že máš strach. Snad ti anti-fanoušci poslali další výhrůžku, nevím. Nikdy jsem nepřišel na to, čeho ses tak bál.

Ale v té chvíli jsi potřeboval utěšit. Objal jsem tě. Až teď mi dochází, proč ses začal třást. Nevnímal jsem to. Jen jsem tě odnesl do tvé postele. Chtěl jsi, abych zůstal. Když ses tehdy zoufale tiskl k mému tělu, myslel jsem, že ti jen chybí dotek. Prosil jsi mě, abych tě nikdy nepustil. A já to slíbil.

Objímal jsi mě, dotýkal ses mě a já se nebránil. Věděl jsem, že to potřebuješ, miloval jsem tě tou nejčistší bratrskou láskou. Tvé doteky byly příjemné a já si naivně myslel, že v tom nic víc není.

Jednou, když jsi měl zase hlavu položenou na mém rameni a já tě lehce hladil po zádech, ucítil jsem tvůj horký dech na svém krku. Zarazil jsem se. Bylo to zvláštní a hlavně strašně nečekané. Políbil jsi mě na krk. Setrval jsi na místě a mezi rty jsi jemně třel kůži mé šíje. Byly to nepatrné hebké polibky. A přes to jsem se nebyl schopen pohnout.

„Co to děláš?“ Zašeptal jsem roztřeseným hlasem.

„Potřebuju tě, Tome.“ Podíval ses mi do očí. Měl jsem tě odstrčit. Snažil jsem se o to. Vždyť to bylo zvrácené… zakázané… Ale tys chytil mou ruku. Vypadal jsi tak křehce, tak zranitelně.

„Prosím tě, lásko. Nepouštěj mě…“ Já nemohl. Nešlo tě odmítnout. Věděl jsem, že je to tak špatně. Necítil jsem to co ty. Jenže kdybych tě v tu chvíli pustil, zabilo by tě to.

Jen jsem přikývl. V tvých očích se objevilo štěstí a nějaká naplněná touha. Opatrně jsi mě políbil na rty.

Byl to zvláštní pocit. Necítil jsem odpor, ani vzrušení. Tvé rty byly hebké a měly sladkou chuť. Síla toho polibku… ta hloubka, radost i zoufalství. Nechápal jsem, jak můžeš něco takového cítit. Natolik mě to vykolejilo, že jsem jen strnule seděl. A ty jsi dál něžně líbal mé rty, přitisknutý ke mně tak těsně, jako by ses bál, že uteču. Nemohl jsem. V tu chvíli jsem nemohl vůbec nic. Netoužil jsem po tobě, nikdy jsem si takovéhle chvíle nepředstavoval. A stejně jsem tě shledával krásným. Nedokázal jsem reagovat. Nemohl jsem reagovat na tvé: „Miluju tě.“ Nešlo to. Ale to ti nevadilo. Byl jsi šťastný. Líbal jsi můj krk a ani sis nevšiml, že jsem brečel. Ztratil jsem tě. Už jsi nebyl můj bráška. Teď jsi mě miloval. Nebo spíš potřeboval milovat…

Konečně jsi nebyl ve stresu. Když jsi se mě mohl dotýkat, byl jsi tak šťastný. Nikdy jsi po mně nechtěl víc. To ne. Nesundával jsi mi tričko a ani ti příliš nevadilo, když jsem ti doteky moc nevracel. Jen jsem držel. Nechal jsem tě, aby sis dělal co chceš, aby jsi mi říkal „lásko“. Dovolil jsem ti to. Má láska k tobě byla tak naivní a nevinná. Udělal bych pro tebe všechno.

Nemiloval jsem tě. Možná ti to rvalo srdce. Ale měl jsi mě, Bille. Byl jsem tvůj…

Dívám se z toho okna, u kterého to všechno začalo. Chybíš mi. Najednou mi chybí chuť tvých rtů, teplo tvého doteku, tvá tichá slova… tvá láska. Dávno jsem ti odpustil tvou posedlost mnou. Teď už to chápu.

Otevři oči, zlatíčko, prosím. Věnuj mi jeden z tvých hlubokých pohledů. Oplatím ti ho. Obejmi mě, polib mě. Já ti to všechno vrátím. Teď už ano. Jsi krásný, dokonalý. Otevři oči a všechno ti to řeknu…