„Drž to pořádně, ať se mi to nehejbe,“ zamumlal Tom soustředěně. Rozhlížel se kolem sebe a hledal šroubek, který před chvílí někam odložil a teď ho zaboha nemohl najít. „Nevíš, kam jsem položil ten malej šroubek?“
Bill zavrtěl hlavou. Snažil se ze všech sil udržet u sebe dva plastové díly, aby byl Tom spokojený. Ani jeden z nich nikdy nebyl moc manuálně zručný, ale dnes se Tom z nějakého neznámého důvodu rozhodl, že spraví vysouvání cédéček v přehrávači. Už dlouho to zlobilo a zatím neměli čas ho odnést spravit.
„Jsi si jistý, že to někdy dáme dohromady?“ zeptal se Bill pochybovačně. Když viděl, jak Tom zápasí s miniaturním křížovým šroubovákem, jeho obavy nabývaly stále konkrétnějších obrysů.
Jeho dvojče po něm vrhlo opovržlivý pohled. „Tssss,“ syknul dotčeně, „jasně že jo, přece vím, co dělám.“
„Aha,“ Bill lehce povytáhl obočí, nicméně souhlasně přikývl. Tom byl tak legrační. Billovi bylo jasné, že vůbec neví, jak přehrávač složit zpátky a co s ním dělat, ale znal ho natolik dobře, aby věděl, že Tom nikdy nepřizná, že něco neumí.
„Sakra,“ Tom vztekle mrsknul šroubovákem o zem a vyskočil na nohy. Nejradši by do toho kopnul.
Bill stále pečlivě držel dva díly, které mu bratr vtiskl do ruky. „Už to můžu pustit?“ zdvihl k němu nevinný pohled. „Nebo má Bořek stavitel ještě nějaký jiný nápad?“ Tomův ukřivděný výraz způsobil, že se rozesmál na celé kolo, až mu oba dílky vypadly z ruky. Seděl na koberci se zkříženýma nohama a smál se na celé kolo Tomovi přímo do očí.
„Ty,“ zavrčel Tom naoko naštvaně, „chceš se posmívat staršímu bratrovi?“ Takhle Billa znal a takhle ho měl rád, když se smál a z očí mu zářily malé plamínky. Nasadil výhružný výraz a spustil se na všechny čtyři. Pomalu se k Billovi plížil. Tomu bylo okamžitě jasné, co chce udělat. „Ne, Tome,“ zaječel a honem se sunul pryč. „Já nechcíííí.“ Propuknul v nový záchvat smíchu, ale to ho už dostihly bratrovy hbité prsty a zaryly se mu do žeber. Mlátil sebou, kopal, snažil se Toma shodit, ale ne moc úspěšně. Tom už měl nacvičených pár hmatů, jak ho dokonale přišpendlit a pěkně si vychutnat jeho mučení. „Já už budu hodnej,“ ječel Bill a po tvářích mu tekly slzy od smíchu. „Už mě nech, já už nemůžu.“ Zhluboka dýchal a tváře mu tou námahou zčervenaly.
„Tak co? Ještě se budeš posmívat staršímu bratrovi?“ ujišťoval se Tom a pro jistotu ho ještě jednou dloubnul.
„Ááááá,“ zaječel znovu Bill. Horlivě zavrtěl hlavou, až mu pečlivě natužená patka poskočila. „Nebudu.“
Tom ho pustil. Zdvihnul se do kleku a oprášil si ruce od neviditelné špíny.
Bill ležel na zemi a vydýchával se. „Ty seš stejně, Tome, tak roztomilej, jak se to pokoušíš spravit a přitom ti to vůbec nejde.“ Vypadlo z něj, když se trošku uklidnil. Byl připravený na další sadu příšerného lechtání, ale Tom se kupodivu zatvářil smutně.
„Tak si to sprav sám, když seš tak chytrej,“ odsekl. Zvedl se a zamířil ke dveřím. Než tam ale stihnul dojít, něco těžkého mu přistálo na zádech. Billovy ruce se obtočily kolem jeho krku, nohama se zavěsil za štíhlé boky.
„Tak se tak nečil,“ zašeptal mu do ucha, „vždyť víš, že tě mám rád.“
Tom ho zlehka poplácal po předloktí. Pootočil hlavu, aby mu viděl do obličeje. Vyhledal jeho oči. „Já vím,“ odpověděl stejně tiše. „Slez,“ dodal po krátkém zaváhání, „seš příšerně těžkej.“
*
„Kam jdeš?“ S rukama založenýma na břiše se Bill opíral ramenem o futra a pozoroval bratra upravujícího se před zrcadlem.
Tom vyhledal v odrazu lesklé plochy jeho pohled. „Mám rande,“ sebevědomě se pousmál a narovnal se. Okamžitě povyrostl o několik centimetrů.
Bill zadumaně přikývl. „Znám ji?“
„Nevím, spíš ne,“ pokrčil rameny Tom. Pískal si melodii písničky, kterou ráno poslouchal v televizi. Ještě srovnat kšilt a je to. Spokojeně se na sebe pousmál.
Když se míjel mezi dveřmi s bratrem, Bill zavětřil. Poslední dobou měl strašně rád Tomovu vůni. Vlastně měl jeho vůni rád vždycky, ale teď mu přišla ještě víc příjemná, zajímavá… „Hezky voníš,“ ujelo mu nekontrolovaně. Nejradši by si připlácnul ruku na pusu, vyznělo to pěkně blbě, ale vyslovená slova už nešlo vzít zpátky. Tom se zarazil, sjel pohledem po svém tričku a podezíravě se po Billovi podíval. Nic neřekl. Jen pokýval hlavou, zamumlal něco na pozdrav a odešel.
Celou cestu na místo, kde se měl mít schůzku, přemýšlel nad Billem. Nerozuměl mu. Poslední dobou mu vážně přestával rozumět. Říkal někdy tak divné věci a jeho pohledy…
„Ahoj Tome,“ její hlas ho vytrhl z přemýšlení. Dlouhé světlé vlasy na sluníčku úplně zářily a modré oči se na něj krásně smály. „Ahoj,“ sklonil se k ní a bezmyšlenkovitě ji políbil na ústa. „Kam půjdeme?“
*
Když se za Tomem zavřely domovní dveře, stál Bill ještě hodnou chvíli mezi dveřmi do koupelny. Bez pohnutí, s očima zasněně upřenýma někam do dálky. Měl v sobě zmatek a zároveň takový neznámý povznášející pocit, který neuměl definovat ani nikam zařadit. Povzdechl si. Svěsil ruce podél těla a vrátil se do pokoje.
Černý notebook už na něj čekal.
*
„Zdá se, že přítomnost pana Malfoye má na vás kladný vliv, Pottere,“ neodpustil si Snape poznámku. Rozladěně potřásl tmavými vlasy, až mu těžké zplihlé konce zavířily kolem šedých tváří. Draco otočil hlavu k tmavovlasému klukovi vedle sebe… zrovna ve chvíli, kdy i on po něm střelil pohledem. Jejich oči se střetly. Zelené duhovky se ostře zaklesly do ocelově chladných zorniček. Pár setin vteřiny se nic nedělo. Drželi se ve vzájemném sevření, až Draco zareagoval první. Zrudnul a uhnul pohledem.
Harry se vyzývavě obrátil k profesorovi lektvarů.
„Copak?“ zdvihl tázavě Snape obočí. „máte snad jiné vysvětlení pro to, že váš lektvar výjimečně splňuje devadesát procent mých požadavků,, Pottere?“ Harry zatnul zuby. Nejdřív byl v pokušení něco drze odseknout, ale ovládl se.
„Ne, pane,“ řekl, ale zelené oči mu hněvivě zajiskřily.
Už to byly skoro dva týdny, co musel sdílet s Malfoyem jednu lavici při nenáviděných hodinách lektvarů. Vlastně k tomu došlo krátce po jejich nečekaném setkání v chodbě ve třetím patře, když se Snape – z Harrymu naprosto nepochopitelného důvodu – rozhodl, že bude vhodnější mít je oba pěkně na očích.
Od jejich posledního setkání se jeden druhému vyhýbali. Oba podvědomě, někde hluboko uvnitř tušili, že tam na té tmavé chodbě se něco změnilo. Záměrně se jeden jako druhý snažili eliminovat situace, kdy by se mohli potkat a s výjimkou hodin profesora Snapa, kdy byli nuceni sdílet ohraničený prostor lavice se dvěma židlemi, se jim to i dařilo. Pečlivě si střežili každý svoji polovinu, aby se nedostali do většího kontaktu, než bylo nezbytné.
Dnes poprvé se jejich pohledy setkaly….
Do konce hodiny se tvářili, že tam ten druhý není. Snape si jich naštěstí nevšímal a jim se podařilo přežít do zvonění.
„Uhni,“ procedil mezi zuby Draco, když mu Harry zastoupil cestu z učebny ven.
„Ale, ale,“ ušklíbl se Harry. „Nějak ti otrnulo, co? Minule jsi tak odvážný nebyl.“
Draco se polekaně rozhlédl, jestli je někdo nemůže slyšet.. „Co po mně vlastně chceš?“ zasyčel naštvaně.
Harry se zarazil. Po pravdě nečekal tak přímou otázku. „Já?“ Zamračil se. „Máš fakt blbý otázky.“Přehodil si tašku přes rameno a zmizel. Proklínal sám sebe za svoje pošetilé chování. Nepoznával se. Dřív by Malfoye bez problémů odpálkoval, teď ho jeho pohled dokázal pěkně znervóznit. Tohle musí přestat, šeptal si Harry sám pro sebe. Musí to přestat. Když si večer lehal do postele, zakázal si jen pomyslet na blonďaté stvoření, které se mu tak rádo zaplétalo do snů.
*
Byla noc. Černočerná tma se líně povalovala v údolí, jen ticho a občasné zahoukání bdících sov… ovšem sovy nebyly jediné, kdo byl v té klidné noci vzhůru.
S bradou opřenou o pokrčená kolena seděl plavovlasý kluk v otevřeném okně. Nastavoval tvář mírnému větru a pomalu se kolébal dopředu a zas zpět. Miloval noc. Miloval, když všichni spali a on sám seděl vysoko a vzhlížel ke hvězdám. Tam někde vysoko nad ním bylo jeho souhvězdí. Souhvězdí draka. Odnepaměti k němu lidé vzhlíželi v obdivu i strachu, věřili, že právě on je příčinou zatmění slunce či měsíce, které nemilosrdně zmizí v jeho útrobách, aby je později znovu vrátil na nebeskou klenbu. Byl hrdý na to, že nosí jeho jméno…
Pousmál se.
*
Bill odvrátil oči od zářící obrazovky. Zasněně se zadíval ven z okna a povzdechl si. Ano, Draco bylo velmi neobvyklé jméno… krásné jméno, pokud si ho člověk spojil s půvabnou tvářičkou a zářivými světlými vlasy. Draco a Harry… ta jména se k sobě tak zvláštně hodila, hezky spolu zněla… obě na dvě slabiky.
„Draco a Harry,“ vyslovil nahlas.
„Bill a Tom.“ Ani nevěděl, jak ho to napadlo. Ale bylo to venku. „Bill a Tom.“ Zopakoval si to ještě jednou. Věděl, že matka záměrně vybírala krátká jména, on to své samozřejmě po většinu života nesnášel… ale v kombinaci s Tomovým znělo tak jinak. Natáhl se po papíru vyčuhujícím z nedovřeného šuplíku. Na koberci se povalovala Tomova tužka. Shýbl se pro ni.
Zadíval se na bílý papír a zamyslel se. Velkými tiskacími písmeny napsal jejich jména vedle sebe. BILL a TOM. TOM a BILL. Jo, bylo to tam. Stejný soulad jako u těch předchozích jmen. Zaklapl notebook a položil na něj papír. Bezmyšlenkovitě přecházel tužkou po papíru. Pod jeho tahy vyvstávala dobře známá tvář. Ani si nepamatoval, kdy naposledy se mu chtělo kreslit… Během krátké chvíle se na něj díval Tomův obličej. Nečekaně věrná a přesná kopie… dokonce i mateřské znaménko na pravé tváři a to druhé menší, těsně nad rtem…
Přiblížil papír těsně ke svému nosu.
Usmál se na něj.
Pak ho pečlivě přeložil napůl a zastrčil pod polštář.
autor: Michelle M.
🙂 želám si , aby Tomíí papier našiel ! snad mu to dopáli a bude lááska xD super x) moc pekná ff
Hey Dzesi3 ty malej úchyle….zdá se,že to čteme jen mi,ale neva…je to úžasný!!!
Ať žije Draco a Harry…pár stoletííí 🙂
A Bill a Tom fureveeer 🙂 jak říkal kráálíček
Ty jo, je to fakt super xD
Och bože ja to dva v jednom úplne žerem :D… strašne sa mi ľúbilo keď Billovi vyletelo to že Tom pekne vonia 🙂 neviem prečo ale prišlo mi to strašne zlaté :D… a Tom si všíma že Bill sa chová divne… hmmm zaujímalo by ma čo by povedal keby našiel ten obrázok pod Billovím vankúšom… no možno by si povedal že si len kreslil ale tak keďže tam mal napísané Bill a Tom, Tom a Bill xD a mal to schované pod vankúšom tak neviem :D… a úplne ma baví také to "pošťuchovanie" medzi Harrym a Dracom 😀 je to také super :D… och zase si pripadám akoby som trpela samomluvou keď komentujem tento príbeh ale tak ja sa to pokusím nejak prekusnúť :D… milujem to! 😀
Harry s Dracom a ich pohľad do očí po dlhej dobe… jediný pohľad a ja mám z neho husiu kožu. Tak ako aj z toho Billovho – pekne voniaš… Nádherné nevinné, nežné 🙂 Dúfam, že Tom si to rande neužije 😀