Po přečtení několika prvních řádků musel notebook odsunout stranou. Snažil se vstřebat to, co právě zjistil. Bylo to úplně šílené. Postavy z populární knížky pro děti a něco tak… no prostě šíleného. Nemohl ani najít to správné slovo. Harry Potter a Draco Malfoy. Říká se tomu slash. Proboha, kdo mohl vymyslet něco tak ujetého? Do detailu popisovaný sex mezi nimi… panebože, co když je Bill na kluky? No asi jo. Jinak by nečetl o tom, jak Potter souloží s Malfoyem a nezajímalo by ho, jak líbám. Tom si promnul oči. Ale Bill je přece můj brácha… je to nesmysl. Jsme dvojčata. A jako dvojčata na tom musíme být s orientací stejně a mně se přece líbí holky. Jemu taky. Kolikrát jsme tohle téma spolu řešili…
Polekaně trhnul hlavou, když zámek u koupelnových dveří cvaknul. Fofrem zaklapl notebook, šoupnul ho zpátky pod postel a mohutným skokem se přemístil zpátky do své postele.
Bill nasupeně vplul do pokoje. Tomovi nevěnoval jediný pohled. Ze skříně vytáhl čisté věci. Svlékl boxerky, které nosil na noc, a hodil je pod deku. Vklouzl do čistého prádla, trička a starých džínů.
Konečně se na Toma podíval. „No co koukáš?“ obořil se na něj.
Tom si podpíral hlavu rukou a pátravě si ho prohlížel. Jako by snad doufal, že na Billovi najde nějaké fyzické důkazy toho, že je normální a v pořádku. Mlčky ho sledoval, jak přechází po pokoji. Čekal, kdy vezme do ruky notebook… srdce mu v hrudi bušilo, že to snad musel Bill slyšet. Billův pohled sice k černému kamarádovi zabloudil, ale nedotkl se ho. Ještě jednou se po Tomovi nazlobeně podíval a s mohutným prásknutím dveřmi z pokoje odešel.
*
Asi by lhal, kdyby tvrdil, že ho záležitost s Tomem nerozhodila. Rozhodila a parádně. Ráno, když se Tom posadil na posteli a Bill v jeho tváři viděl všechen ten zmatek, nejradši by si nafackoval, že se v noci neovládl. Začínalo se mu to lehce vymykat z rukou. Vždycky když se začetl do některé z kapitol, kde se Harrymu zdá o sexu s Dracem… bolestně si uvědomoval vlastní touhu po podobném zážitku. Bylo to tak intenzivní! Stačilo si jen vzpomenout a všechno v něm se kroutilo a svíralo. Jeho nenasycená touha byla jedna věc, horší však byla věc druhá. Tom. Tom se svýma temnýma očima a smyslnými rty, štíhlým tělem a nedbale vzrušujícími pohyby. Tyhle dvě věci se začaly pozvolna prolínat. Divoká touha a Tom, kterého nikdy nemůžu mít. No není to k zbláznění?
*
Přešel víkend a po něm nastoupilo pondělí. Škola, povinnosti, ven se Scotty, občasná výpomoc matce, nenáviděné učení… nekonečný, k uzoufání nudný kolotoč. Úterý, středa, čtvrtek… všechny dny stejné a šedivé. Dřív to tak nebylo. Dřív měl Toma a tohle všechno sdíleli spolu, to se však změnilo. Tom se mu vyhýbal a Bill se mu upřímně ani nedivil. Uvědomoval si, že na Toma to muselo zapůsobit tak, že se jeho bráška totálně zbláznil. Na jeho místě by tak asi reagoval každý…
Vyhýbali se jeden druhému a Billovy výčitky svědomí byly den ze dne větší a větší. Trápil se vlastní neschopností bojovat sám se sebou. Cítil se špinavý a zkažený… Zakázal si číst tu povídku. Nestálo to za to. Přece kvůli něčemu takovému nepřijdu o Toma? Slíbil si, že to vydrží a chtěl, hrozně moc chtěl, to vydržet.
Jenže pak se to stalo.
Byl to den, který se moc nelišil od těch předchozích. Prostě takový ten pošmourný zimní den, kdy se člověku nechce nic jiného než zalézt do postele s velikým hrnkem dobrého čaje a pořádně tlustou knížkou. Jenomže to samozřejmě nešlo. Budík ráno nemilosrdně zadrnčel v šest hodin. Bill neznal nic krutějšího, než vstát do chladného rána, naházet do sebe snídani a ještě za šera se vydat na autobusovou zastávku. Od té příhody s Tomem chodili do školy každý zvlášť. Bylo to tak lepší. Bill aspoň nemusel snášet Tomovy zkoumavé pohledy, které se snažil maskovat lhostejností a nevšímavostí, ale Bill je dobře cítil.
Čerstvě napadaný sníh mu křupal pod nohama a on spěchal, oči ještě napůl slepené spánkem. Věděl, že Tom je někde před ním. Slyšel bouchnutí dveří, když odcházel, a Bill se ještě česal v koupelně. Šel jako obvykle na poslední chvíli. Ještě pár metrů a mine zatáčku, za kterou může zvolnit. Autobus totiž uvidí přijíždět zdálky a těch pár metrů je schopný doběhnout. Už to měl vyzkoušené. A taky že jo. Za malou chvíli zahlédl hlouček lidí netrpělivě podupávajících ve sněhové závěji, kterou ještě nikdo nestačil odklidit. Mezi nimi probleskla Tomova červená bunda a tmavě modrý batoh. Stál zády a s někým se bavil. Bill zpomalil a loudal se, nechtělo se mu s nikým mluvit a už vůbec se mu nechtělo tam stát stranou, úplně sám. Autobus nikde a zima jako na Sibiři. K čertu se vším!
Ani si nevšiml nápadné oranžovo-černo-stříbřité motorky jedoucí proti němu. Šel s hlavou staženou mezi rameny a rukama zimomřivě zabořenýma do kapes úzkých tmavých kalhot. Celé se to seběhlo strašně rychle. Ucítil jen tupý náraz, hrozně dlouho letěl a pak už všechno zahalila mléčně bílá mlhovina…
*
Tom vyhlížel přes Dannyho hlavu autobus. Neklidně podupával, byla mu zima od nohou. Občas se ohlédl, jestli neuvidí bratrovu vysokou černou postavu, jak se tím svým charakteristickým krokem blíží, ale ani Bill ani autobus nebyli v dohledu.
„Páni, vidíš?“ drcnul do něj Bert a ukázal prstem na prvotřídní motorku, která se k nim právě blížila. „To je Honda Fireblade, dokonce v barvách Repsolu… páni, to jsem ještě neviděl. To musí bejt adrenalin řídit něco takovýho.“ Vydechnul obdivně.
„V jaký že to je barvě?“ nerozuměl Danny.
„No normálně se tahle mašinka dělá v barvě Faidless, což je vlastně trikolóra, ale když Nicky Hayden vyhrál titul mistra světa, Honda to oslavila touhle super barvičkou… je to vlastně replika motorky továrního týmu Repsol. Víte, kolik má tohle koní?“ Bert byl ve svém živlu.
Tom zavrtěl hlavou, ani Danny nevěděl.
„Sto sedmdesát dva! Má šest kvaltů a na dvojku můžeš jet až dvě stě třicet… to musí bejt jízda, dokonce tam máš diodu, která ti říká, kdy si máš přeřadit,“ nešetřil Bert chválou.
Oba kluci uznale pokývali hlavou. Motorka jela docela pomalu. Jestli řidič neznal cestu nebo se necítil na zasněžené silnici jistě, to nevěděli, ale bylo to fuk. Aspoň si mohli tu žíhanou krasavici pořádně prohlídnout. Když míjel zastávku, podíval se po nich. Zřejmě byl na obdiv svého stroje zvyklý a několik párů dychtivých klučičích očí ho nezklamalo. Snad se chtěl předvést a přidal plyn. Motorka vystřelila jako šíp a její motor zaburácel. Kdo se po něm dosud nedíval, v tuhle chvíli se určitě otočil. Černá kožená kombinéza kontrastovala se sněhem všude kolem. Najednou – jak v akčním filmu- těžký stroj podklouzl a neuvěřitelně rychle se smykem vřítil do zatáčky. Právě ve chvíli, kdy se tam objevila vysoká tmavovlasá postava.
Tom ztuhl hrůzou. Těch pár vteřin si určitě zapamatuje na celý život. Když náraz vymrštil Billovo tělo do výšky, jeho ústa strnula v němém výkřiku.
„Billééé,“ zakřičel, když našel ztracený hlas. Odhodil batoh stranou a rozběhl se k tělu nehybně ležícímu pár metrů od místa střetu.
„Zavolejte někdo doktora,“ ozvalo se mezi lidmi.
Tom běžel sněhem. Nevnímal nic než podivně pokroucené tělo ležící v bílé závěji. Bez dechu dopadl na kolena vedle něj. „Bille, co je s tebou?“ vykřikl.
„Nehýbej s ním,“ řekl někdo vedle něj.
„Tak zavolal už někdo toho doktora?“ ozval se další hlas.
Tom uchopil do dlaní Billovu ruku a přitiskl si ji k tváři. „Bille, prosím, vydrž to. Všechno bude dobré, slibuju! Jenom mě tu nenechávej,“ zašeptal zoufale. „Nenechávej mě tady!“
Nevypadalo to dobře. Obě Billovy nohy byly k tělu v nepřirozeném úhlu, celý vlastně ležel tak podivně zkroucený. Tom se dotkl jeho tváře. Byla úplně ledová.
„To ne,“ vydechl zoufale. Setřel z černých vlasů několik sněhových vloček a s hrůzou zjistil, že na jeho dlani ulpěla krev.
*
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Během pár minut přijela sanitka, naložili Billa i druhého zraněného.
„Kampak chlapče?“ oslovil muž v červené kombinéze se žlutými pruhy Toma, který odmítal pustit bratrovu ruku.
„Pojedu s ním,“ odpověděl Tom, „je to můj bratr,“ dodal sklesle.
„Kdepak, běž hezky domů a můžeš přijet s rodiči za námi.“ Muž ho lehce vystrčil z auta.
„Nechte mě jet s vámi.“ Zaškemral Tom.
Muž zavrtěl hlavou. „Je mi líto, nejde to.“ Zabouchl Tomovi dveře před nosem. Tom ještě viděl, jak něco řekl směrem k řidiči a sanitka se zapnutou houkačkou nabrala směr Magdeburg.
Policie si stihla poznamenat pár kontaktů na lidi, kteří stáli na autobusové zastávce a celý incident viděli… ještě dřív než dorazil autobus.
Pečlivě všechno fotili a přeměřovali.
Tom do autobusu nenastoupil. Vrátil se zpátky pro svůj batoh, ze závěje vytáhl Billovu tašku a rozběhl se domů. Třásl se po celém těle, když vytáčel matčino číslo.
„Mami, tady Tom… honem přijď domů. Čekám tu na tebe. Billa srazila motorka a je v nemocnici. Musíme za ním, slyšíš? Musíme za ním–“ U posledního slova se mu zlomil hlas. Sedl si na schody před domem a rozbrečel se.
autor: Michelle M.
:-(((((((((((((((((((((((
Já taky brečím…je to moc hezký!Ale jako,rychle dál..xD
néééééééé ! toe tak smutnéé , ja mám na krajíčku , náádhera x)
Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé 🙁
panebože…ani jsem v ten okamžik nedýchala…
chudák Bill…
Bože ten Tom na začiatku 😀 aký bol vyhúkaný z toho keď zistil čo Bill číta 😀 pako nemal mu liezť do vecí :D… bože štvalo ma že sa obaja tomu druhému vyhýbali… ach jaj a na konci tá motorka… bože kto chodí v zime na motorke? no iba totálny debil 😀 no vidno vidno… chudák Bill… snáď to s ním bude čoskoro dobré a Tom sa prestane chovať ako idiot… inač ohľadom tej motorky v zime… ja som to nemyslela zle hej? 😀 akože aj tak si môj komentár nikto neprečíta ale ja to neriešim takže tak 😀 žerem to! 😀
Och… to je hrozné.
Aj to ako sa k sebe správali ale to, že je Billí v nemocnici…
Prečo …
Jejda, tak s něčím takovým jsem absolutně nepošítala! Opravdu mám o Billa obrovský strach!