„Pane doktore, jsem Simone Kaulitzová,“ nepříliš vysoká žena se světle hnědými krátkými vlasy se zvedla z lavičky, když ze sálu, nad nímž svítilo červené světlo Nevstupovat, konečně vyšel lékař. Ještě si otíral pot z čela. „Řekněte mi, prosím, jak je na tom můj syn?“
Tom stál za ní a bál se nadechnout. Široce rozevřenýma očima sledoval doktorova ústa, verdikt musel přijít každou chvíli.
„Je stabilizovaný, to nejhorší má za sebou. Utrpěl zlomeninu levé dolní končetiny a zlomeniny čtyř žeber. Naštěstí nedošlo k pneumotoraxu, plíce jsou v pořádku. Podle rentgenu kromě tržné rány ve vlasové části hlavy a silného otřesu mozku nemá žádné další vážné poranění. Měl ohromné štěstí, sníh ztlumil náraz.“
Simone měla v očích slzy. „Takže bude v pořádku?“ zašeptala.
Lékař ji chlácholivě poplácal po rameni. „Samozřejmě. Bude to sice pár dní trvat, ale dostane se z toho.“
„Děkujeme,“ ozval se konečně Tom. Ta úleva, že Bill bude v pořádku… ten pocit nešlo k ničemu přirovnat. Obrovský balvan z něj spadl dolů, téměř slyšel, jak to zadunělo. Ucítil matčinu tápavou dlaň. Sevřel ji ve své a pevně stiskl. „Kdy ho můžeme vidět?“ obrátil se ještě jednou k lékaři.
„Přijďte zítra,“ muž v bílém plášti se podíval na hodinky, „dáme ho teď na jednotku intenzivní péče, pro jistotu, ale pokud přes noc nedojde k žádným komplikacím, přestěhujeme ho zítra na normální pokoj. Tam už ho budete moci navštívit.“ Povzbudivě se na oba usmál. „Tak nashledanou.“
Simone vzlykala do kapesníku. I na ni dopadla ta strašná úleva.
*
Matka si vzala v práci na zbytek dne volno, zavolala do školy, co se stalo, aby omluvila nepřítomnost obou dvojčat. Tom vůbec nechápal, jak zvládla odřídit cestu domů, protože když se chtěla napít vody, neuvěřitelně se jí třásly ruce.
„Zkus si na chvíli lehnout,“ doporučil jí. Sebral jí z ruky sklenici a sám ji naplnil vodou. Do druhé jí vtiskl jednu tabletku na zklidnění. „Bill to zvládne, neboj se.“ Usmál se na ni. Byl dobře o půl hlavy vyšší než ona a když k ní takhle promlouval, skoro to vypadalo, jako když hovoří s dítětem. Zapila prášek a odložila sklenici na linku. Oči se jí zas zaplnily slzami.
„No tak,“ Tom ji obejmul. „On to zvládne, fakt… věř mi.“
Vděčně se k němu přitiskla.
„Vůbec nevím, co bych dělala, kdyby to nezvládl.“ Zašeptala.
V Tomovi zatrnulo. A já už vůbec ne, dodal si sám pro sebe.
*
Když konečně matka vyslyšela Tomovy rady a odešla si lehnout, pomalu vešel do svého a Billova pokoje. Billova postel byla pořád ještě rozházená, ani ji nestihl ráno ustlat. Tom se na ni posadil a rozhlédl se kolem sebe. Uvědomil si, že by tady asi nemohl zůstat, kdyby se už Bill neměl nikdy vrátit. Nejradši by se rozjel zpátky do nemocnice a čekal před dveřmi jeho pokoje, aby měl jistotu, že se nic neděje. Že nenastanou žádné komplikace. Ale nešlo to. Musel vydržet do druhého dne. První záchvat euforie, že Bill je živý a bude v pořádku, pomalu pominul a Toma se opět začala zmocňovat nervozita. Prolomil si prsty, až mu zapraskaly klouby. Potřeboval se něčím zabavit, aby do zítřka vydržel.
Natřásl deku na bratrově posteli a přehodil ji napůl. Na zem vypadly Billovy boxerky, které nosil na noc. Tom je okamžik podržel v ruce, než je strčil pod deku. Bylo to zvláštní. Držet v ruce Billovy boxerky, které měl v noci na sobě, byla asi ta nejvíc intimní věc, kterou zatím zažil.
Zdvihl polštář a párkrát s ním máchnul. Jeho pozornost upoutal přeložený papír, který ležel na prostěradle. Zarazil se. Byl si jistý, že je to ten stejný papír, který mu Bill před týdnem nechtěl ukázat. Váhal, jestli se má podívat, ale zvědavost nakonec byla silnější než jeho dobré úmysly. Odložil polštář a natáhl se pro papír. Opatrně jej uchopil do dvou prstů a otevřel. BILL a TOM. TOM a BILL. Jeho vlastní tvář se na něj dívala podivuhodně věrně vykreslená. Rozbušilo se mu srdce.
Tolik se toho stalo a on se v tom nedokázal zorientovat. Díval se na jejich jména napsaná Billovým vzletným rukopisem… moje tvář… přesnější než fotka. Každá piha tu má své místo.
Položil papír zpátky pod polštář a pečlivě ho přikryl. Svezl se na koberec… opřený zády o Billovu postel složil hlavu do dlaní. Byla tak těžká. Přeplněná starostmi a otázkami, na něž neznal odpověď. Alespoň zatím ne…
Snažil se přemýšlet, jenže myšlenky se mu rozbíhaly všemi směry. Po nekonečně dlouhé době vstal ze země a dlaní si promasíroval otlačený zadek. Na vteřinu zauvažoval nad sprchou, ale nějak neměl energii tam dojít. Svlékl se, oblečení nechal spadnout na zem a vklouzl do postele. Zavřel oči. Pořád viděl tu nehodu. Ten náraz, Billovo bezvládné tělo… Otřásl se. Kdyby to dopadlo špatně, nepřežil bych to. Tahle jediná myšlenka… byla tak jasná, že překryla všechno ostatní. Vylezl ze své postele a zamířil k té druhé. Musel to udělat. Vlezl si pod Billovu deku a obličej zabořil do jeho polštáře. Ještě voněl… šamponem… stejně jako jeho vlasy. Jeho vlasy… připomněl si, jak drsné byly, když se jich ráno dotýkal… slepené gelem a sraženou krví. Do očí mu vhrkly slzy. Myslel na to, jak Bill teď někde leží v nemocnici… sám, napojený na miliony hadiček a monitorů. Uměl si představit, jak mu musí být. Určitě se mu stýská… jako mně. Třeba spí, rozhodně spí. Vždyť mu rovnali tu nohu a sešívali hlavu, museli mu dát něco, aby spal. Panebože… to je děsný. Bille, jak rád bych tohle všechno vzal na sebe, jenom abys to nemusel prožívat zrovna ty!
*
„Tome, vstávej.“ Matčina ruka ho jemně pohladila po tváři.
„Hm,“ zabručel neochotně.
„Pojedeme za Billem.“
Prudce otevřel oči. Teprve mu docházelo, co se včera vlastně všechno přihodilo.
„Jo, jasně.“ Vyhrknul a odhrnul deku. „Už jdu.“ Zamířil rovnou do koupelny.
„Co si dáš k snídani? Cornflaky nebo rohlík?“ zavolala za ním ještě.
„Nic,“ zaznělo z koupelny.
„Musíš něco sníst.“ Nedala se odbýt máma. „Udělám ti aspoň wafle.“ Zamumlala spíš pro sebe.
O půl hodiny později sešel Tom dolů umytý, oblečený do čistých džínů a trička.
„Můžeme jít,“ prohodil a netrpělivě si otřel ruce o tričko.
„Nejdřív se najíš,“ matka zněla nesmlouvavě.
„Nemůžu mami, jsem děsně nervózní,“ zkoušel to Tom.
Zavrtěla hlavou. „Kdepak, tohle sníš. Stejně je ještě brzo, nepustili by nás tam.“
Tom se s ní nechtěl dohadovat. Rychle do sebe naházel dvě wafle, zalil to čtvrt litrem zeleného čaje a už se hrnul do chodby pro boty a bundu. Přitom stále matku pobízel, aby sebou hodila.
*
Kráčeli po studené nemocniční chodbě. I když byla tahle nemocnice poměrně nová, omyvatelné stěny a charakteristický pach desinfekce nenechaly na pochybách, kde se člověk nachází. Na sesterně ve čtvrtém patře se zeptali, kde Bill leží a mladá usměvavá sestřička jim sdělila, že ho po vizitě převezli na normální pokoj.
Paní Kaulitzová, celá bledá, jí poděkovala. Nechala se Tomem podepřít a společně se vydali hledat pokoj číslo osmnáct.
*
Bill se probudil krátce po sedmé hodině ráno. Nechápavě přejel očima bílý strop nad sebou. Někde za jeho hlavou se ozývalo tiché pípání. Všechno ho bolelo. Měl pocit, že ho přejel přinejmenším tank a pak si někdo dal tu práci poskládat ho znovu dohromady. Chtěl se pohnout, ale bolest, která mu vystřelila do žeber, ho naprosto spolehlivě umravnila. Zdvihl ruku, jen nepatrně… s hrůzou v očích zůstal zírat na tenkou kanylu zavedenou do jeho žíly na hřbetu ruky. Udělalo se mu špatně.
Chtěl zakřičet, aby mu tu pitomou jehlu koukali vyndat, ale zmohl se jen na jakési neurčité zachrčení. Sestra ho přesto zaslechla.
„Tak už jsi se probral?“ zeptala se mile. „Počkej chvilku, zavolám pana doktora a on ti všechno poví, ano?“ Přidala ještě jeden úsměv a letmo se dotkla jeho ramene.
Asi tak za deset minut přišel lékař. Prošedivělý menší muž s rukama zápasníka. Chirurg, napadlo Billa. Kdo jinej potřebuje silný ruce?
„Ahoj Bille,“ pozdravil ho.
Bill přikývl.
„Takže ve stručnosti, co se vlastně stalo, kde jsi a co s tebou provádíme.“ Několika větami shrnul události předchozího dne, diagnózu i zvolenou terapii. Během toho, co mluvil, změřil Billovi puls, prohlédl mu oči a poplácal ho spokojeně po ruce. „Zdá se, že je všechno tak, jak má, takže bychom tě převezli na normální pokoj.“ Při pohledu na Billův vyděšený výraz se usmál. „Neboj se. Támhleten pán ti pomůže.“ Otočil se a ukázal prstem na nemocničního zřízence, který si už připravoval pojízdné lehátko.
Usměvavá sestřička hbitě odpojila všechny hadičky a zamávala na zřízence. Vzal Billa do náruče a lehce ho přemístil na lehátko. Teprve teď si Bill uvědomil, jak je jeho noha těžká se vší tou sádrou a zpevněný krunýř, který mu chránil poraněná žebra, mu dával pořádně zabrat.
Jeli dlouhou nemocniční chodbou, výtahem dolů a znovu chodbou. Muž celou dobu mlčel a Bill jen sledoval stropní svítidla míhající se nad ním. Cítil se vyděšený. Byl sám, v naprosto cizím prostředí, zraněný… vzpomněl si na Toma a oči se mu zalily slzami. Dal by všechno za to, kdyby tu mohl být s ním.
„Ale no tak, přece bys nebrečel,“ muž uhánějící s ním po dlouhé chodbě poprvé promluvil. „Zase se ti to všechno zahojí, sroste. Uvidíš, že za pár týdnů si už ani nevzpomeneš.“ Povzbudivě se na něj usmál.
Bill zamrkal mokrými řasami. „Já vím,“ breptnul a doufal, že to znělo aspoň trošku statečně.
*
„Tady to je,“ Simone ještě jednou mrkla na číslici, napsanou nad bílými dveřmi. Vztáhla ruku a opatrně zaklepala. Položila ruku na kliku. „Jdeme?“ obrátila se na Toma. „Jsi v pořádku?“ vyděsila se nad popelavou barvou v jeho obličeji.
Zavrtěl hlavou. „Já tam nemůžu,“ zašeptal zoufale.
autor: Michelle M.
dáááál rychloo prosííííííííím
ale ale.. 😀 tak já se nechala strhnout tvou novou povídkou a zasekne se to zrovna takhle napjatě? 😀
Ha,a já se taky nechala strhnout,takže koukej psát dál,´koušu a škrábu…cFFF
to přece nejdeee takhle nás trápííít..:D Kdo to má vydržet??
ale né ! mazej tam ! bože , upe ma to dojalo , fnuk , nááádhera ♥♥♥
Chudinkaaa…..malinkááá oba dva 🙁
A prečo by si tam nemohol? Ticho a makaj! Toto na mňa neskúšaj a argumenty typu "Ja tam nemôžem." nebereme!… ty vole ja som úplne nemohla keď Tom našiel ten Billov papier… skoro som mala slzy v očiach… ach jaj… som strašne zvedavá aké to bude keď sa teraz tí dvaja uvidia… a som zvedavá aké to bude potom… bože len nech Tom neblbne čo to malo byť za poznámku že tam nemôže?… bože ja to žerem!
Snáď to Tom neurobí, že nepôjde za úbohým bráškom,veď ten ho tam potrebuje viac ako matku. Chúďatko zranené, prvá myšlienka keď sa prebral bola Tomova…