TOM
„Jasně, to víš, že jo, přijďte, zapaříme. Pití je tu dost ještě od minule, ale klidně přines další, to se neztratí,“ dávám Georgovi instrukce do telefonu. Bill se z mého klína sesunul vedle a drží mě za ruku. Ani jsem si nevšiml, jak najednou zesmutněl. Pohladím ho po hřbetu ruky a usměju se na něj. Zase jsem se neudržel a vyčítal mu toho jeho pekelnýho Bédu. Vím, že je to už trapný, ale já mám o něj obavy… vždycky, když řekne jméno toho auta, sevře se mi srdce a dostanu šílenej strach, že mi zase zmizí, že stejně tak, jako se tu zázrakem objevil, najednou nebude. Není to racionální, já vím, ale nemůžu s tím nic dělat. Celou dobu jsem marně doufal, že se to nepodaří a on mi dneska s takovou radostí v hlase sdělí, že je to skoro hotový. Nemůžu, tohle prostě nemůžu poslouchat, aniž bych se vztekal. Proč se žene dobrovolně do záhuby? Co ho nutí dostavět tu blbou káru, která nás zase může rozdělit? Nechápu to… jsou to výčitky svědomí vůči tomu dědovi? Já nevím, ale rozhodně mě to štve.
„Tak zejtra večer přijdou kluci a zapijeme Geovo mimčo,“ oznámím Billovi, když típnu telefon a zadívám se na něj. Opravdu je nějakej smutnej jako já… jsme oba takový přiblblý citlivky, že nám není rovno. No, tak to zejtra večer utopíme v chlastu. Bill jen přikývne a pustí mi ruku. Rychle ho zase chytím zpátky a přitisknu ho k sobě. „Promiň,“ omluvím se mu za tu scénu, co jsem tu před chvílí uspořádal, a on jen zavrtí hlavou, jako že se nic nestalo. To jsem rád, nesnáším hádky. Vždycky mě to děsně vysiluje. Když se hádáme, nejím, nespím a jsem celkově úplně na nic. Potřebuju k životu pohodu a hádky mě vždycky rozhoděj na několik dní.
BILL
„Tak půjdem spát, ne? Bude pomalu půlnoc,“ řeknu potichu a začnu se zvedat ze sedačky. Musím se jít ještě podívat na Dejva, jestli není zase odkopanej, a pak si půjdu s chutí lehnout, jsem už totálně grogy. Tom vypnul televizi a v pokoji je úplná tma. Naštěstí už tu trefím všude poslepu, takže se nepřerazím, než se moje oči přizpůsobí tmě. Dejv krásně spinká, dokonce je odkopaný jen nepatrně. Dám mu pusu na čelo a jdu spát… zítra bude náročnej den. Dopoledne přijde bába Folková uklidit, takže budeme muset někam vypadnout, odpoledne je zkouška dole ve studiu, a pak volně přejde v mejdan na počest Geovy dcery. Ještě jsme jí ani neviděli… jasně, dopoledne zajedem do porodnice, mrknem se na ten dáreček, co se na něj Geo tak těšil. V životě jsem tak malý dítě neviděl.
Tom už leží v posteli a klidně oddychuje. Vyhledám jeho ruku a nepatrně ji stisknu.
„Tomi, spíš?“ zeptám se jen tak pro kontrolu.
„Jo, co je?“ odpoví mi a já se usměju do tmy. Náměsíčník… spí, a přitom se se mnou baví.
„Co kdybychom jeli zítra do porodnice?“ zeptám se na jeho názor.
„Hmmmm,“ zní ospalá odpověď.
„Tak jo, ráno brnknu Geovi a dáme si s ním někde spicha, nemám tucha, kde to je,“ zašeptám do tiché ložnice a zavřu konečně oči.
„Bille?“ ozve se vedle mě.
„Hmm?“
„On nás v tý Olympii někdo vyfotil,“ pronese Tom a mně dojde, proč mi vlastně celou tu historku s Melanií odpoledne vyprávěl. Jasně, zejtra to bude v novinách.
„Hmm,“ kašlu na nějakou blbou slepici Melanii, chce se mi spát…
~*~
TOM
Bože, to je ale ošklivý dítě… jak se ten Georg nad ní může tak rozplývat? Já nevím, ale tohle přece není nic moc hezkýho. Zmačkanej ksichtík, oči to nemá, bezzubou pusu dokořán, jak to furt řve, a oni dělají, jako by to bylo bůhvíco… a plešatý to je… já teda nevím. Stojíme nad postýlkou, Vanessa se tváří, jako by porodila zlatou cihlu a Geo se furt usmívá a na všechno jí kejvá. Asi jsem divnej, ale tak rozplývat jako Bill se teda nebudu… třeba se mu fakt líbí, ale v tom případě nechápu, proč mně ne. Ježíš on si ji chce dokonce pochovat, já bych se toho bál….
„Bille, prosimtě, nepusť to,“ zahučím na něj, když si ji bere od Vanessy.
„Nejsem blbej, bráško, tři kila ještě unesu,“ loupne po mně očima a dál se culí na ten mrňavej balíček, co má v rukou. Dejv na to na všechno kouká zdola a snaží se pořád nadskakovat, aby viděl aspoň něco, ale nemá šanci.
„Pojď ke mně,“ zašeptám mu do ucha a zvednu ho nahoru.
„Jéééé, to je ta moje nevěsta?“ diví se, když mu ji Bill ukáže blíž. „Hmmmm, no… tak to teda nevim,“ váhá Dejv, když kouká na ten ošklivej balíček, a nakonec řekne: „Tuhle teda nechci.“
„Počkej, až vyroste, to budeš ještě čumět,“ řekne mu Bill s úsměvem a honem vrací Vanesse její nadělení. Je třeba rychle vycouvat, než se matka nevěsty vzpamatuje a dojde jí, co to náš mladej právě prohlásil…
„Tak my jdeme, nebudeme vás už rušit,“ řeknu, abych pořád jen nemlčel a blbě nezíral, a táhnu Dejva za ruku ven ze dveří.
„Tak pa, Vaness, a neboj se, my se ti o Georga dobře postaráme,“ loučí se ještě Bill a já už přesně vidím, jak se dneska večer staráme o jejího manžílka… jo, budeme mu nalejvat panáka za panákem, dokud nepadne mrtvej k zemi… to jo.
BILL
„Taky ses nemusel tvářit tak znechuceně,“ vyčtu Tomovi hned, jak za náma zapadnou dveře.
„Vždyť je to ošklivý… cos na tom viděl?“ nechápe, co mu vyčítám.
„Vy jste oba stejný,“ zavrtím hlavou. „No, ty taky, ty,“ zadívám se dolů na Davídka. „Tos nemohl aspoň mlčet? Musíš hned říct, že jí nechceš? Teď si bude chudák Vanessa myslet, že má snad ošklivý dítě,“ vysvětluju těm dvěma, co se mi nelíbilo.
„A nemá snad?“ zeptá se mě naivně Tom.
„Vy jste děsný… všechna mimina vypadaj ze začátku takhle, ale za tejden bude hezká,“ vysvětluju zcela zbytečně. Oba na mě koukaj, jak kdybych byl já ten divnej.
„Mně se teda nelíbila,“ uzavře Dejv debatu a radši už to nebudeme rozebírat. Před porodnicí nasedneme do auta a pojedem se někam najíst. Do Olympie teda ne, co když tam Melanie pořád ještě dřepí a čeká na Toma…
„Kam pojedem?“ zeptám se těch dvou a je mi jasný, že když jim dám na výběr, skončíme zase v Mekáči u dálnice. Babička by se z nás zbláznila, ale není tady, tak jedem…
~*~
TOM
„Hele, kluci, co kdybychom se už na to vykašlali,“ přemlouvám je, aby se šlo už pít. Zkoušíme od dvou hodin, pomalu bude sedm a Bill se pořád nemá k tomu to ukončit.
„Jo, končíme, já musím jít vykoupat a uložit Dejva a přijdu za váma. Počkejte na mě, ať tu nejsem za hodinu sám střízlivej,“ konečně prohlásí bráška a mně se docela uleví.
„Néééééé, tatíííííí, ještě néééé,“ začne ječet Davídek, když slyší, že musí jít pryč, nejradši by tu s námi pařil až do rána.
„Dejve, nech toho, víš, že to nemá cenu,“ řekne Bill otráveně, protože tuší, že s ním dneska bude zase práce. Když se zasekne, tak to bejvá dost velká fuška ho ukecat. Asi se do toho budu muset vložit, jinak to nevidím.
„Co kdybych s tebou šel já?“ zeptám se jen tak zlehka, a když se ke mně otočí vděčné Billovy oči, jsem rád, že jsem to navrhl.
„Jó, tak jo, hele a strejdo, budou piráti?“ zasvítěj oči tomu špuntovi a mně nezbývá než kývnout. Na bráškovi je vidět, že je sice trošku naštvanej, ale současně se mu ulevilo, že nebude muset být za zlého otce, co odvádí kluka do postele násilím. Odložím konečně kytaru do stojanu a s úlevou se zvednu ze židličky. Dneska mi to nějak nešlo, neměl jsem na hraní náladu. Stokrát radši půjdu teď řádit s prckem do vany, než připravovat stoly na pití a jídlo. Ať si to taťka udělá sám, je lepší hospodyně.
„Tak se rozluč a jdeme, špunte.“
BILL
Docela se mi ulevilo, že to za mě Tom dneska dobrovolně vzal, jsem nějak nervózní a s Dejvem by se to asi neobešlo bez křiku. Občas už toho mám dost, je to sice roztomilej brouček, ale když si postaví hlavu… Tom by řekl, že je celej já. Dneska zrovna vypadal na to, že se jen tak nevzdá. Miluje kluky a díky tomu, že zkoušíme u nás ve studiu, je na každé zkoušce. Vždycky nafasuje zvukařovy sluchátka, aby to neměl tak nahlas, a může sedět a sledovat, jak hrajeme. Ze začátku se vztekal, že sluchátka nechce, ale nakonec si zvykl a bez nich už ve studiu nedá ani ránu… připadá si důležitý a tváří se jako náš zvukař. Vždycky se posadí za pult a snaží se ho napodobovat. Občas se mlátíme smíchy, jak se mu to daří.
Jdu s nima nahoru, abych postupně snesl z kuchyně připravené chlebíčky, co jsme s Tomem nakoupili cestou z oběda, kluci zatím dole připraví stoly, abych to měl kam dát. Jsem zvědavý, kam se ta oslava dneska zvrhne. Doufám, že to nedopadne jako minule. Gustí se v té době zrovna rozešel s Adel a zapíjel žal, zpil se do němoty, a když jsme ho táhli nahoru k Tomovi, třikrát pozvracel schody. Bába Folková měla radost, když druhej den ráno přišla… no, ale za co ji platím, byli jsme ožralí všichni, tak nebyl nikdo, kdo by to uklidil.
Kromě jídla už dolů nemusím tahat nic, je to tam kompletně zařízeno na mejdany. Mysleli jsme na to hned, takže základní vybavení je velká lednice na pití a bar plný skleniček. Rozhodli jsme se počkat na Toma, až uloží Dejva. Něco mě napadlo.
„Co kdybychom si dali pohádku na dobrou noc?“ mrknu na kluky. Oba na mě zírají, jako když jsem spadl z jahody na znak, ale když mě vidí, jak se zvedám a otáčím knoflíkem zesilujícím babysitting, dojde jim, co to asi bude za pohádku. „Dneska má slíbený piráty,“ řeknu ještě klukům, a pak už se jen pohodlně usadíme a posloucháme. Zřejmě jsem se trefil na začátek.
„Strejdóóó, sliboval jsi piráty, já nechci ňáký blbý prince, to mě nebavíííí,“ kňučí zrovna Dejv dost hlasitě. Gustav jen přikyvuje.
„Jasně, dej tam piráty, Tome, co s princema, to je naprd. To mě taky nebaví.“ Georg jen sedí a usmívá se. Zrovna si cpe do hlavy šunkový chlebíček, tak musí mlčet.
„Hele, špunte, neboj, to se ti bude líbit určitě, to je speciální pohádka,“ přesvědčuje ho Tom.
„Tak, přikrej se a jedem. Tááákže… byli jednou dva princové. Jeden se jmenoval Ben a druhý Tim a byli to bratři. Měli se moc a moc rádi, protože se znali odmalička a dělali spolu všechny blbosti, jaký se daly v jejich království dělat.“
„A jaký třeba?“
„No, třeba si postavili na královský zahradě takovej malej domek a tam si hráli na piráty, na indiány a tak. Taky se honili po zahradě a hráli si na válku… stejně jako my dva.“
„Aha.“
„No, a když tihle princové vyrostli, tak se museli vydat každej svojí cestou. Koupili si každý svůj malý zámek, kde žili, ale oběma se po tom druhém stýskalo. Ben žil celkem dlouho sám, občas si našel na chvilku nějakou princeznu, ale pak ji zase opustil, protože ji neměl rád. Stýskalo se mu pořád po bráškovi. Tim si taky občas našel pěknou princeznu, ale jednou si našel takovou zlou, která se s ním pořád chtěla hádat, a když se jednou hádali, tak ho ta princezna zabila. Bodla ho nožem přímo do srdce.“
„Týýý jo, to je kruťárna.“
„Viď? Jsem ti říkal, že to bude lepší než piráti. No… a Ben byl z toho strašně nešťastnej, ale nemohl nic dělat. Už neměl mít koho rád, protože mu brášku zabili. Litoval toho, že spolu nezůstali, ale měl štěstí. Jednou potkal starou čarodějnici, která měla chalupu v lese hned vedle jeho zámku, a nabídla mu, že jestli chce, tak může Tima ještě jednou vidět. Ben tomu nejdřív nevěřil, ale když mu pak čarodějnice ukázala, že má takový starý auto, kterým se dá odjet zpátky do minulosti, tak si řekl, že to zkusí. Čarodějnici dal ňáký zlaťáky, auto opravili a Ben se vydal za Timem zpátky do minulosti na jednu jejich oslavu narozenin.“
„A jak to fungovalo?“
„No to já nevím, bylo to kouzelný auto, ne? Když patřilo čarodějnici… ta umí přece kouzlit.“
„Aha.“
„No a když tam Ben přijel, tak tam potkal Tima, a taky sám sebe, a dal si sám sobě dopis, ve kterým napsal, aby na Tima dával větší pozor, když ho má tak rád, aby ho ta jeho zlá princezna jednou nemohla zabít. Ben si to pamatoval a dával pak na svého brášku větší pozor, nikam ho nepustil, a zůstali spolu. Když se potom Ben vrátil kouzelným autem zpátky za starou Čarodějnicí, tak zjistil, že jeho bráška Tim zase žije a že spolu bydlej v jednom společným zámku. Tak a pak spolu žili až do smrti smrťoucí ámen,“ ukončil Tom svoji úžasnou pohádku a já seděl na sedačce zády ke klukům, aby neviděli, jak se mi zase do oka tlačí jedna pitomá slza dojetí.
„Teda kam na takový kraviny ten Tom chodí?“ prohlásil Georg s plným žaludkem.
„Ale jo, docela dobrý to bylo,“ oponuje mu Gustav. „Ať kluk vidí, že nejsou jenom usekaný hlavy, nohy a ruce,“ dodal ještě Gustav, protože znal Tomovy ostatní pohádky, Za chvilku se rozletěly dveře a Tom vlítnul do studia.
„Tak pánové, kde to vázne, jde se na to,“ prohlásil radostně a chopil se prázdné skleničky.
„Tak Bille, kdo bude nalejvat, máš to na triku ty?“ osloví mě a mně nezbývá, než se k němu otočit. „Co je? Kdo ti co udělal?“ diví se a já se jen zvednu a jdu pro pití do lednice.
„Ále, asi ho dojala ta tvoje pohádka, znáš ho,“ mávne rukou Georg a chopí se dalšího chlebíčku.
„Vy jste to poslouchali, jo?“ usměje se. „Jsem dobrej, co?“ Georg se na něj jen zkoumavě zadívá a řekne:
„No, pěkná kravina, jen co je pravda… kouzelný auto… a hele, nebyli ty bratři nakonec teplý?“
„Jsi vůl, viď?“ zašklebí se na něj Tom a jde za mnou k lednici. Obejme mě zezadu a líbne mě na krk. „Líbilo?“ zašeptá.
„Hmmm,“ usměju se na něj. „Na,“ vrazím mu do ruky dvě šampáňa, aby je šel bouchnout. „Jdu se ještě upravit, tak to zatím nalej… princi Time,“ dodám ještě a jdu si utřít ty černý šmouhy kolem očí.
autor: Janule
betaread: Janik
aaa xD toe …..muck x) uplne neprekonatelna rozpravka Toma xD to raz budem rozprávať svoji deťom , z hlavy x) krááása
Tohle musím číst pořád dokola x) Tak nááádherný to je x')
Ááááááááá umřu xD normálně brečim smíchy …A nebyli ty bratři teda nakonec teplý ?? :D:D:D:D:D
Úúúúúžasná pohádka, jen co je prawda ((=
princi Time xD
Pěkný, jak si to ten Tom upravil. Moc pěkná "pohádka" 😀
Bože!!!!!To je tak krásné!!!!!!♥♥♥
Nejlepší část je porodnice =D smála jsem se ještě 10 minut 😀
sladký,. a tomovi hlášky bezkonkurence..
Malá Vanesska to chúďatko dostala od Davida, má smolu dievča ak bude chlapec po ockovi, tak to si radšej počká na nejakého ženícha 🙂 a rozprávka… ach tak tá bola úúúplne nádherná 🙂
aha, takže nie Vanesa po mamine 😀 ale Sophia Maria Anna 😀
Tom co řekne, to je perla 😀 😀 já ho vážně v téhle povídce zbožňuju! On mě vždycky dokáže tak děsně rozesmát 😀 To, jak si v duchu komentoval Georgovu malou holčičku 😀 😀 No tomu se prostě nešlo nesmát 😀 😀 A davídek tomu nasadil tu pověstnou korunu 😀 Ti dva k sobě prostě naprosto sedí! 😉
A Tomova pohádka mě vážně dostala 🙂 nenapadlo mě, že by Tom mohl vymyslet i něco jinýho, než ty svoje kruťárny 😀 🙂