autor: Janule
BILL
Georg se nakonec ozval až teď ráno, prý nás nechtěl rušit. Kecal jeden. Určitě poslouchal, než ten telefon típnul, tak musel vědět, že už je dávno po všem. Byl celý nadšený, prej je malá moc krásná, ale jméno jí ještě nevybrali. Vanessa chce něco extra, tak se kvůli tomu pořád dohadují. To jsem zvědav, co z nich nakonec vypadne. Samozřejmě to vzbudilo jen mě, Tom ještě spokojeně chrupká a Davídek zatím taky. Bude půl deváté, to je akorát hodina, kdy obyčejně vstává. Postavím vodu na čaj, aby ho měl akorát, až se vzbudí.
„Ahoj tatí,“ ozve se od dveří.
„Ahoj Daví, jak ses vyspal?“ začnu stejně jako každé ráno. Stojí mezi dveřmi do kuchyně v pyžamku a bos. Zase si nevzal bačkůrky, kolikrát mu to ještě budu muset říct, než si na to vzpomene? Nechápu to, ale je proti tomu absolutně odolný.
„No, docela dobrý, ale zdálo se mi o pirátech,“ pronese s vážnou tváří. To jsou zase následky Tomových pohádek.
„Skoč si pro bačkůrky a dojdi se vyčůrat, za chvilku bude snídaně,“ udělím úplně stejný příkaz jako každé ráno a Dejv se přesně tak jako každé ráno plácne svojí malou ručkou do čela a se slovy: „Já na to zase zapomněl,“ odběhne pleskajícíma nožičkama do pokoje pro bačkory.
„Dneska tu budeš se strejdou sám, jo?“ řeknu Dejvovi při snídani, a když mu zasvítěj očka radostí, docela mě to zamrzí. Má radost, potvůrka, že může beztrestně blbnout s Tomem… holt mi zůstala ta nevděčná role táty, který musí vychovávat. Jeden z nás to být musí a já jsem k tomu bohužel určený geneticky. Scotty se v pelechu zavrtěl a Dejv hned seskočil ze židle a šel se přivítat s kamarádem.
„Scotty, ahoj pejskůů, máš hlad?“ hladí ho po kožichu a zavrtává do něj svůj nosík. Jsou velcí kamarádi, jeden bez druhého nedají ani ránu. Dovedu si představit, jak to tady bude večer vypadat, až to tu ti tři spolu rozjedou, ale dneska musím za Filipem. Konečně se mu podařilo přijít na to, jak dokončit Bédu a chce se mi pochlubit, tak musím do Hamburku.
Nakonec jsem dědovu chalupu i se stodolou koupil za směšných padesát tisíc euro, tuším že tak málo by nestály ani všechny Tomovy kytary. Naštěstí odhadce neměl ponětí, jaký poklad skrývá dědova stodola, a ohodnotil Bédu na zbytkovou cenu sto euro… každý počítač ve stodole byl dražší než chudák zázračný Béda. Kdyby tušil, co se skrývá pod jeho palubní deskou, asi by sebou praštil… ale mě to potěšilo.
„Nemysli si, že tu budete se strejdou vyvádět nějaký zvěrstva, večer se vrátím,“ upozorním synátora pod stolem. Určitě už se začíná těšit na opičí dráhu, kterou si tu s Tomem minule udělali, a mně pak trvalo dva dny, než jsem ten binec uklidil. To je totiž to, co Toma naprosto nezajímá. Když vymýšlí hru pro Davídka, je mu jedno, jestli dotáhne do obýváku kupku hnoje, ví že já to nakonec vždycky uklidím. Jenže já to chápu… to je prostě Tom.
„Lásko, vstávej, synovec čeká, já už musím jet,“ šeptám do ucha svému „chilli milenci“. Omlouval se mi včera ještě třikrát, až jsem z toho začal mít špatné svědomí. Ale nakonec jsem mu nic neřekl… horší bude, až to bude chtít znova vyzkoušet, já vůl mu ještě vykládal, že to nebylo tak špatný. Nerad bych to opravdu zažil.
„Mně se ještě nechce, hoď mi ho sem, budem spát až do večera,“ zamumlá Tom a mně je jasný, že sem na něj toho malého draka opravdu budu muset pustit. Jestli ho někdo spolehlivě vzbudí, je to jedině David. Dokáže ho tak dlouho tahat za dredy, štípat do tváří a lochtat na chodidlech, dokud se strejda opravdu neprobere a nezačne nadávat. Nakonec je z toho vždycky postelová bitka, ale Tom pak vstane, a to je důležité.
„Tak jo, máš, cos chtěl,“ řeknu mu do ucha, když nezabralo ani líbání na krku, a jdu pro Davídka. Však on už si s ním poradí.
Po pěti minutách už slyším řev z ložnice, takže náš malej špunt byl úspěšnější než já. Ano náš… ne můj, ale náš. Ještě teď mi vhrknou slzy do očí, když si na to vzpomenu.
flashback
„Bille, pocem, honem!“ slyším Toma, jak mě volá z obýváku.
„Nemůžu, spálil bych to,“ zavolám na něj. Dělám zrovna v kuchyni řízky k obědu, ale on se nenechá odbýt. „Okamžitě sem pojď, nebo uvidíš, je to důležitý,“ slyším výhrůžný tón jeho hlasu a začínám se bát, co se vlastně stalo.
„No tak co je, že to nemůže počkat, než to dosmažím?“ zeptám se ho na prahu obýváku. Jde mi naproti, v ruce mává nějakým papírem a na stole se válí roztržená obálka s modrým pruhem.
„Je náš! Představ si, že už je náš! David Kaulitz! Podívej, tady je to černý na bílým,“ poskakuje Tom a já se radostí skoro rozbrečím. Málem mi skočil do náruče, jakou má z toho obrovskou radost. Přitisknu si ho k sobě a silně ho obejmu. Čekal jsem, že nám soud schválí Davídkovo nové příjmení, ale nečekal jsem, že na to bude Tom takhle reagovat. To pro mě bylo tak nádherné, že to překonalo snad i naše usmíření… už je to tři měsíce, co žijeme jako rodina a z Toma se stal nadšený strejda milující svého synovce, a tohle bylo jen potvrzení, že je to už definitivní. Jsem s nimi šťastný…
„Něco se ti tam pálí,“ začmuchá Tom v mém objetí.
„Ježíš, ty řízky, já ti to říkal, že nemůžu… ten spálenej dostaneš ty,“ píchnu ho prstem do hrudníku a běžím zpátky do kuchyně. Slzy, co mi tečou po tváři, utřu do zástěry a strhnu pánvičku s připáleným řízkem z rozžhavené plotýnky. „Scotty, až ti sloupnu tu černotu, budeš mít zase jednou dobrej oběd,“ řeknu psovi, co se válí ve svém pelechu, a jdu dělat nový řízek pro svou jedinou lásku…
konec flashbacku
TOM
„Pocem, ty ďáble,“ houknu na Dejva, který se schovává pod postelí. Nemůžu ho chytit, abych ho ztrestal za to dnešní buzení. Ten pardál je čím dál vynalézavější a dneska na mě chrstnul kelímek s vodou. „Vylez, je tam prach, bába Folková bude vytírat až zejtra,“ snažím se ho vylákat, ale nezabírá. Svítěj na mě z tý tmy jenom jeho hnědý kukadla a bílý zuby, jak se řehní. „No tak, že tam pro tebe vlezu, honem, pojď ke mně,“ začínám vyhrožovat.
„Nevlezeš, protože se sem nevejdeš, víš?“ chechtá se mi ten cvrček a moc dobře ví, že za ním fakt nepolezu.
„Tak si tam zůstaň,“ použiju spolehlivou lest, na kterou vždycky zabere. Natáhnu se zpátky na postel a čekám, až zahlídnu hnědou hlavičku.
Za chvilku už vykukuje a opře si bradičku o kraj postele. Culíme se na sebe a já na něm vidím, že při mém sebemenším pohybu je připravený vystartovat pryč. Dělám jako by nic a ležím. Však on přijde sám, a pak mu dám co proto.
„A bába se neříká,“ sdělí mi s vážnou tváří.
„Já můžu říkat bábě Folkový, jak chci, do toho ti nic není,“ odpovím na jeho výchovnou lekci.
„Ale táta říkal, že se to nesmí, protože by se ta stará Gertruda urazila a už by nám nikdy neuklidila,“ přesvědčuje mě Dejv a já už se nemůžu tvářit vážně. Slyším přesně Billova slova, a dokonce i ten Dejvův výraz odpovídá tomu, s jakým to Bill jednou ve vzteku pronesl, když zjistil, že se nám bába Folková hrabala v lednici a vyhodila něco evidentně zkaženýho, co pak zase smrdělo z koše. Byl tenkrát pěkně naštvanej a nadával celý odpoledne jako špaček. Jestli si Davídek něco pamatuje, pak to jsou takovéhle situace a použije je vždycky v tu nejnevhodnější chvíli… má talent.
„Tak kluci, nezlobte tady, já jedu,“ strčí svojí černou hlavu do dveří Bill a Davídek se hned zvedne. Skočí mu do náruče a vlepí mu pusu na rozloučenou. „Ahoj špunte, hlídej strejdu, ať zase něco neprovede,“ podívá se na mě významně a postaví Dejva zpátky na zem. „A jestli nebudete poslouchat, zavolám na vás babičku, ta už vás srovná do latě,“ vyhrožuje, a když to Dejv slyší, rychle se rozběhne a s šíleným řevem: „Nééééééééééééé,“ mi skočí rovnou do postele. Moc dobře ví, že když je tu babička, nedají se dělat ty správný vylomeniny. Chytím ho do náruče a už ho nepustím. Teď mu teprve ukážu, co umím. Pochopil, že udělal velkou chybu, ale už je pozdě.
„Pozdravuj Filipa,“ houknu ještě na Billa a už toho špunta mučím. „Já ti dám, že mě budeš polejvat vodou, ty neřáde jeden mrňavej…“
BILL
Ani pusu mi nedal, nevděčník jeden. Celý den se neuvidíme, a on se radši klidně pere s Dejvem. No, ale lepší, než aby se válel po nějaký ženský… zahlodal mi v hlavě červík žárlivosti… sakra, co to zase plácám, vždyť moc dobře vím, že žádná nikde není. Široko daleko kolem Toma jsem jen já a Dejv. Snažím se pořád potlačovat tuhle blbou vlastnost, ale kdykoliv se vzdálím od Toma na víc než hodinu, začnu o tom přemýšlet. Někdy mám až živé představy, jak je mi nevěrný, ale dávám si záležet na tom, aby se to nedozvěděl. To je jen v mojí pitomý hlavě. Vždycky si zas a znova vzpomenu na žárlivé scénky, co jsem mu kdysi předváděl a rychle si uvědomím, že to tak nechci. Tohle já nikdy dělat nebudu… takový nejsem. I když… nebyl jsem, dokud jsem nepoznal skutečnou lásku. Pamatuju si na své vztahy ve starém životě.
Ani jednu ze svých partnerek jsem nikdy nemiloval, proto jsem na ně nežárlil. Ano, měl jsem je rád, ale bylo mi jedno, co dělají, když se nevidíme. Pár mi jich opravdu nevěrných bylo a mě to jen naštvalo, když jsem to zjistil… ale nic víc… jen naštvalo. Byla to spíš uražená ješitnost, ale žárlivost jsem neznal. Až když jsem poznal, jaké to je milovat. Až Tom ve mně probudil tuhle šílenou vlastnost. Když jsem se tu objevil, neměl jsem ponětí, jak moc ho vlastně miluju, do té doby jsem neměl příležitost ten pocit prožít naplno a s ním. Když mě opustil, myslel jsem, že mi pukne srdce. Měl jsem ho jen čtyři dny… ubohé čtyři dny, a pak zmizel. Odjel k rodičům a já zůstal zase sám, jako těch deset let předtím. Nebýt Davídka, nepřežil bych to… vím, nebýt Davídka, nejspíš by se to nestalo, ale takhle se nedá uvažovat.
Musím jet, abych dneska všechno stihl. Půjčil jsem si od Toma sporťáka, kdyby někam potřeboval s Dejvem, aby měl k dispozici auto se sedačkou. Přece jen je ten můj koráb bezpečnější… zvykl jsem si uvažovat úplně jinak než dřív. Předtím bylo všechno na efekt. Auto muselo být reprezentativní, teď musí být bezpečné. To je hlavní kritérium. Je to tak se vším. Jak rychle člověk změní hodnoty, když má na starosti dítě… dřív mě to nikdy nenapadlo.
Dneska se zase po dlouhé době podívám do Hamburku. Byli jsme tam s Tomem naposledy, když jsem Filipovi v září předával dědův barák a stodolu. Hned potom jsme začínali koncertní šňůru a museli jsme zase spěchat do Berlína, ale našel jsem si čas a zavezl Toma na místo, kde se Sabine bydlel a kde ho zabila. Zjistil jsem, že tam bydlí nějací mladí manželé. V mém bývalém domě byl taky někdo nastěhovaný, ale na schránce nebylo jméno. Je to tak zvláštní, vidět ta místa a vzpomínat, jak jsem tam žil. Na místě starého pekařství, kde jsem si koupil poslední snídani svého starého života, je Sex shop. Když jsem to viděl, úplně mě to rozesmálo. Představil jsem si, jak za pultem se všemi těmi sexuálními pomůckami stojí naše stará paní Kupnerová, majitelka pekařství, a prodává tam. Tom na mě zíral, co blbnu, ale on ji neznal. Ta představa byla děsivá a radši jsem se tam ani nešel podívat. Co kdyby tam ta babka skutečně stála…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
xD xD xD to by bolo xD chudák Bill by to nerozdýchal xD ach jaj x) sqeléé x) proste náádhera x)
Jaj já když si předavím naše prodavačky z večerky za pultem v sex shopu :D:D:D:D:D
bože… Tom je dycky tak sladkej, dyž si hraje s malým Dejvem x) ale dyž si představim toho skutečnýho Toma, jak mu třeba vysvětluje to s tim pindíkem (xD xD), okamžitě dostávám záchvat smíchu xD xD
Jooo!! tag to by i mě klepla pepka!!! Kdybych se do toho krámu podíwala a widěla, jak se na mě kření babka s protézou, obklopená těma wšema… Wěcma (((= Panebože… Mě je tak hezky, když to čtu ((= Ae to sem píšu pod každej díl.. Ae co… Já jsem wždycky w takowý euforii, že se nezmůžu ani wymyslet smysluplnej komentář ((=
No ten BIll má uvahy nějaká babrle v sex shopu 😀
mnoooo! A teď mám kofču až na monitoru jakooo XD
Opičí dráha… proč mě to ani nepřekvapuje? Celý Tom! :-DDD Na lumpárny ho užije…, chilly milence! :))) No jo, bodejť, taková žhavá akce vysílí, nedivím se, že se mu nechce vstávat.
Tommyho reakce na Davídkovo příjmení byla dojemná, úplně mě odzbrojil. A Davídkův výraz a la táta při výchovné lekci strejdovi… já se uchechtám.
Jinak musím říct, že Bill je opravdu zodpovědný otec…
[7]: A ještě mě u čtení napadla jedna věc, jak je ten film – Jak poslat tatínka do polepšovny, klidně bych teď napsala po všech těch lumpárnách – Jak poslat Tommyho do polepšovny! 😀
Já části Toma a Dejva doslova žeru! já se u toho opravdu tetelím blahem, protože jak tohly píšeš, tak si myslím, že tohle je opravdu reálné a takový strejda by Tom opravdu byl. Na vylomeniny, to ho užije 😀 😀