autor: Janule
TOM
„Tak, už dost, už nemůžu,“ pustím Dejva a natáhnu se jak širokej tak dlouhej na postel a nejradši bych zase usnul. David mě pěkně utahal. Je to šílenec a má energie na rozdávání. Momentálně mi zrovna leze na břicho a předpokládám, že si mě osedlá a bude skákat. „Jaúúúú,“ řvu už radši dopředu, a když vidím jeho vyděšený oči, jak se lekl, co mi provedl, musím se začít smát. Stáhnu ho vedle sebe a přikryju nás peřinou. „Tak co budem dneska dělat?“ zeptám se.
„Já nevim, strejdo, já bych… já bych…“ nemůže se pořád rozhodnout.
„Tak co bys, už se vyžvejkni,“ pobízím ho a mezitím jsem dostal nápad. „Víš co? Zavoláme strejdovi Gustovi a vytáhneme ho do kina, jo?“
„Jo, tak jo, tak mu zavolej,“ pobízí mě hned David, protože tenhle strejda je jeho nejoblíbenější… samozřejmě hned po mně… to je jasný. „Tak se švihej převlíct a já mu mezitím brnknu, jo?“ vydám povel a jdu nejdřív do koupelny.
~*~
„Upadlo ti to,“ upozorním Dejva nenápadně, když mu z talíře zase vylítne kus hranolky rovnou na zem vedle židle. Usměje se na mě, šikovně se ohne a strčí si ji rovnou do pusy. „Čuně,“ vrátím mu úsměv. Oba víme, o co jde… táta tu není, tak si můžeme dělat, co chceme. Tohle vidět Bill, tak nás oba zaškrtí. Sedíme v luxusní restauraci, kam chodí samý celebrity a kde se jen tak normální lidi nenajedí. Jedna hranolka, co právě Dejv sebral a snědl, vyjde v týhle restauraci na tolik, jako jinde celej talíř. Jenže je tu klid, nikdo nás tu neotravuje a všichni už nás tady znají. To jsem ovšem asi právě zakřikl…
„Tomííííí, kocourku můůůůůj, kde se tady beréééééš?“ slyším za sebou pisklavý hlásek a nejradši bych zalezl pod stůl. Dejv jen vykulí oči na tu šílenou ženskou, co se k nám žene, a mně je jasné, kdo si mě všiml. „Kolik je to let, co jsme se neviděli?“ švitoří Melanie a automaticky si k nám přisedne. „To už je tak čtyři roky, ne?“ drnčí dál a je jí jedno, že neodpovídám. Ještě mi totiž nedala šanci, nádhera. „Teda ty jsi ale chlap, nějak jsi zmužněl, Tomíku,“ udělá na mě koketní obličej a určitě si o sobě myslí, jak je zrovna teď neodolatelná… kráva…
„Ahoj, Mel, jak se máš?“ odpovím jen ze slušnosti, protože nastalo trapný ticho.
„No jak, zrovna jsem se vrátila z natáčení jednoho supr bestovního filmu,“ usměje se vítězně. „Z Holywoodu, víš?“ dodá ještě, aby mi došlo, o jak skvělou manželku jsem přišel, když jsem ji tenkrát odmítl.
Dovedu si ten její supr bestovní film představit. Nejspíš to bude taková podobná romantická slátanina, jakou jsme točili před lety spolu.
„To je tvoje?“ překvapeně se podívá na Dejva, když si všimne, že mu utírám špinavou pusu ubrouskem.
„Ne, bráchy,“ odpovím stručně, ale nejradši bych jí nakecal, že jsem ženatej a mám pět dětí, aby mi dala pokoj.
„Tohle je Billův syn? No jo, už si vzpomínám, něco jsem o něm v létě četla v bulváru,“ zašklebí se a mně je jasný, že musíme okamžitě pryč, jinak ji zabiju.
„Nezlob se, Mel, ale my už musíme jít. Spěcháme,“ zvednu ruku, abych přivolal číšníka. Dejv už má talíř prázdnej a mě nějak přešla chuť. Ve chvíli, kdy hledám očima vrchního, cvakne mi přímo do ksichtu blesk. Kde je ten zmetek?! Zase nějakej lovec senzací! Panebože, jestli tahle fotka vyjde v novinách, tak budu mít doma co vysvětlovat. Bill se sice tváří jako neviňátko, ale já vidím, jak to s ním lomcuje pokaždý, když jsem někde vyfocenej se ženskou. Nejradši by mě v tu chvíli probodl očima, ale ovládá se. A právě proto mu to nechci dělat. Přesně si pamatuju, jak žárlil, když mě s touhle krasavicí viděl ve filmu, jak se líbáme. Měl tenkrát úplně vytřeštěný oči, když se na nás díval, a pak mi řekl něco v tom smyslu, že mě žádný namyšlený koze nedá… a co teprve ten starej Bill při natáčení, to bylo ještě stokrát horší… scénky jak v Itálii…
„To je ale škoda, Tomí, mohli bychom si někam spolu zajít, co říkáš?“
„To nejde, Mel, dneska jsem hlídací strejda,“ odpovím, když podávám vrchnímu svojí zlatou kartu. Vidím její oči, jak si tu blejskavou barvu se zalíbením prohlíží. Vždycky byla na prachy a nikdy to neuměla zakrejt.
„My jdeme do kina,“ plácne Davídek do ticha a Melanii se rozsvítěj oči. Udělám na Dejva naštvanej obličej, že jí to vykecal, ale už to nejde vzít zpátky.
„Ale to je roztomilý, ty svého synovečka bereš do kina? A na copak jdete, maličký?“ cukruje na Dejva, jako by mu byl rok.
„Já nevím, asi na nějakej horor, viď, strejdo?“ mrkne na mě Davídek a já jen protočím oči v sloup. Panebože už vidím, jak to ta kráva někde kecá v rozhovoru.
„Ne, Daví, na něco kreslenýho,“ ujistím ji, aby jí sklaplo, a pomalu se zvedám. Nejradši bych běžel, ale copak v tomhle luxusu to jde? Tady jsou všichni tak neskutečně upjatý a kožený, že je pobuřuje i moje velký oblečení a kšiltovka. Ale já na ně kašlu, ať mi políběj… prachy na to mám, tak si budu chodit, kam chci a jak chci. Popadnu Dejva za ruku a už ho táhnu ven.
„Tak ahoj, Tomí, ráda jsem tě viděla,“ volá za náma ještě Melanie a zírá, jako kdyby jí utekl manžel. Uff… konečně jsem se jí zbavil. Gustí už určitě čeká před kinem, tak si musíme pospíšit.
Před šesti lety, když jsme natáčeli ten stupidní film, jsem se s ní musel asi dvacetkrát ocucávat před kamerou a úplně mi to stačilo. Jak já si tenkrát vyčítal, že jsem na to kejvnul… nejdřív jsem celej den poslouchal kecy týhle nemožný slepice, a pak celej večer Billovy výčitky. Ten film za to absolutně nestál, ale myslel jsem, že ho to potěší. Vždycky byl exhibicionista a rád se ukazoval, tak jsem mu splnil přání… odnesl jsem to samozřejmě zase já. Teď jen musím doufat, že ten fotograf v restauraci nebyl z nějakýho hnusnýho bulváru…
BILL
Dálnice je docela volná, ráno nikdo nejezdí, tak si zapnu muziku a užívám si klidu. Poslední dobou jsem nějak nervózní. Potřeboval bych aspoň na týden vysadit, jenže už si nedovedu představit, že bych Dejva u sebe neměl. Jednou, někdy v půlce prázdnin, byl týden u babičky, aby si zvykl bez nás, a mně už se třetí den tak stýskalo, že jsem za ním musel jet.
Nikdy jsem nevěděl, jaké to je, milovat dítě… ani mě to nezajímalo, ale teď o tom dost často přemýšlím. Nedovedu si představit, jak to mají matky, ale asi to bude podobné… je to tak zvláštní pocit… směs pocitů, které se vzájemně popírají a doplňují… láska, starost, zlost, radost, smutek… všechno zamíchané v jednom hrnci a každou chvíli vykoukne jedna z nich. V dětství jsem nechápal, že na mě mamka může tak křičet, když mi minutu předtím tvrdila, jak mě má ráda… teď už to vím. Teď už vím, že rodič může vlepit dítěti pohlavek z lásky… je to sice divné, ale člověk má pocit, že jen tak ho může uchránit od nástrah, které jsou všude kolem. Každé auto je najednou vraždící nástroj, když přechází dítě po přechodu, každá rozpálená plotýnka hrozí zranit to nejdražší na světě, a ono si to k ní přijde a s úsměvem na ni položí ruku… ten strach je všudypřítomný… někdy až nesnesitelný… nejradši bych Davídka držel celý den v náručí, aby někam nevběhl, aby se nepraštil, aby byl zdravý…
flashback
„Bille, vstávej, Dejv brečí…“ šťouchá do mě Tom rozespale.
„Co se děje, před chvíli jsem usnul…“ nevnímám, co mi říká.
„Vstávej! Davídek brečí,“ zopakuje mi moje dvojče a otočí se ke mně zády. Aha Davídek… sotva jsem usnul, zase musím vstávat, už mě to zmáhá… Mandy mě na to upozorňovala, že prvních pár nocí bude takových, ale nestalo se to hned, přišlo to až za dva týdny…
„Už jdu, Davídku, vydrž, už jdu…“ mumlám si pro sebe v polospánku. Asi má zase noční můru. Už jich pár měl, ale nikdy nevím, co se mu zdálo, do rána to vždycky zapomene. „Daví, neplač…“ sednu si k němu na postel. Pohladím ho po hlavičce a zdá se mi, že je nějaká teplejší… bože, on má horečku. „Daví, pojď ke mně, co ti je…“ vezmu plačícího syna do náruče. „Ježíš, ty hoříš, musíme k doktorovi, pojď, vzbudíme strejdu, snad nás tam doveze,“ mumlám Davídkovi do ouška, když ho odnáším za Tomem do ložnice.
„Tome, Tome, vstávej, Dejv je nemocný, jedeme na pohotovost,“ cloumám s bráchou a jsem nervózní, když nereaguje. „Tak TOME!“ zakřičím, až sebou Davídek cukne leknutím. Na chvilku přestal brečet, ale hned zase spustil.
„Co je? Co se děje?“ mžourá na mě Tom. „Vstávej, musíš nás odvést na pohotovost, Davídek má horečku,“ mluvím už klidně. Tom se líně zvedne z postele a protírá si rozespalé oči. Jdu pro Dejvovo oblečení, ale nakonec mu na pyžamko natáhnu jen bundičku, venku je teplo, tak to nebude vadit. Tom už je připravený, vrazím mu Dejva do náruče a jdu se rychle oblíknout. Na všechno ostatní kašlu, teď je důležitý čas. Během deseti minut jsme na pohotovosti. Nikde ani noha, jsou dvě ráno, jen my dva a Davídek. Přestal plakat, před chvílí Tomovi usnul na rameni. Sedíme v čekárně a já začínám být nervózní… hergot, tady mi umírá dítě a z těch zatracených dveří nikdo nevychází… cedule jako kráva: „Neklepejte, sestra vychází“… jo, to určitě, ta nejspíš někde leží s doktorem v posteli, místo aby vycházela z těchhle blbejch bílejch dveří!
Konečně. Dveře se pootevřely a vystrčila z nich hlavu mladá sestra.
„Pojďte dál,“ pozve nás dovnitř. Vejdeme do místnosti. Doktor… samozřejmě mladej chlápek, typickej donchuán, nejspíš si to tu s tou sestřičkou opravdu rozdávali.
„Položte ho sem,“ ukázala sestra na bílé lůžko a Tom Dejva opatrně složil ze svého ramena. Zakňoural a pomalu se začal probírat. Okamžitě zase spustil pláč. Tom ho objal a začal zase utěšovat. Bože, tohle je šílený, dělejte už něco, nebo mi to urve srdce, jak můžou to dítě nechat takhle trpět? Zírám na doktora asi dost zle, protože se na mě divně zatváří a zeptá se:
„Kde máte maminku?“
„Na co teď potřebujete moji matku?“ zeptám se udiveně.
„Jeho maminku,“ ukáže bradou na Dejva a protočí oči v sloup.
„Žádná není,“ štěknu na něj nepříjemně a propichuju ho očima.
„Tak se ukaž, mládenče, copak ti je, že tak vyvádíš,“ pronese doktor s lehkostí v hlase, jako by mluvil se svojí kámoškou o mejdanu.
„Má horečku,“ odpovím rychle za něj, protože Davídek se zase zalyká pláčem. Nemá rád bílé pláště, a když uviděl doktora, rozbrečel se ještě víc než předtím.
„Kolik?“ podívá se na mě doktor.
„Co kolik?“ nechápu, na co se mě ptá.
„Kolik má teplotu, samozřejmě,“ pohrdavě po mně koukne ten floutek.
„Nevím, nestihli jsme ho změřit,“ přiznám a kouknu na Toma.
„Sestři, nejdřív mi ho změřte, pak budu pracovat,“ ušklíbne se doktor a sedne si do křesla.
Stojím jako tvrdý y a jsem neskutečně naštvanej. Nejradši bych po něm skočil a jednu mu vrazil. Arogantní floutek!
„Maminky už vědí, jak na to, ale když přijede s dítětem otec, to je vždycky komplikace,“ dodá ještě drze ten parchant a divně na nás čumí. „A vy jste ještě ke všemu dva, to už je úplná katastrofa… dva chlapi a jedno dítě,“ dodá a zavrtí nevěřícně hlavou. Úplně mi došly slova. Vidím na Tomovi, jak pomalu rudne v obličeji, a mám pocit, že když ho rychle nechytím, tak po tom kreténovi snad skočí. Naštěstí dál držel brečícího Dejva a neudělal to.
„Kartičku pojišťovny máte?“ zeptá se doktor, když začne vyplňovat nějaký papíry. Otočím se na Toma s otázkou v očích. Ten jen pokrčí rameny a tváří se, že v životě nic takového neviděl. V tom fofru jsme nechali doma všechny doklady. „Takže nemáte… to jsem si mohl myslet. Tak aspoň jméno dítěte, datum narození…“ čeká doktor a já začnu diktovat.
Ve chvíli kdy řeknu Dejvovo příjmení, se doktor zarazí a podívá se na mě.
„Jo tááák, to jste vy? Já bych vás bez toho mejkapu ani nepoznal,“ drze se zašklebí a nechá si dál diktovat Dejvovy údaje. Jsem absolutně mimo. Co si to ten frajírek vůbec dovoluje!?! Teď bych mu nejradši takovou natáh, ale je mi jasný, že kdybych se neudržel, zítra mě zažaluje za ublížení na zdraví a rozmázly by to všechny bulvární plátky. Hergot, proč nejsem obyčejnej blbej úředník, aspoň bych si mohl ulevit. Takhle jsem svázanej a musím si nechat všechno líbit. Konečně zvednul zadek a poslechl si Davídka. Měl 39,5.
„Tak, tatínku, je to angína,“ prohlásil, když mu vyndal tu odpornou dřevěnou špachtli z krku. „Dostanete antibiotika a budete je brát každé čtyři hodiny. Samozřejmě i v noci, nastavte si budíka. Jinak doporučuju ležet, čajíčky a obklady na krk. Sestři, vyplňte mi recept, prosím vás,“ vychrlí doktor a svlíká tu svoji zdravotní služebnici očima.
„Nashledanou,“ jsem ještě schopen říct, když za námi zapadnou dveře ordinace a nejradši bych se někde zhroutil. To byl teda zážitek… Tom mi vezme Dejva z náručí a odnáší ho k autu. Asi na mně vidí, jak mě to vzalo.
„Je to kretén, vykašli se na něj,“ pošeptá mi, když sedíme vedle sebe v autě. Davídek už spí v sedačce a přestal brečet. Chytnu Toma za ruku a pro změnu se rozbrečím já. Teď teprve na mě dolehl ten strach, který jsem měl celou dobu o Dejva.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
donchuán xDDD xD bože xD to mi nerob xD take stavy uplneho tlemenia nemám , odkedy nečítam časoprostor x) jááj ,a ten doktor? čurák je to :O ale Billí a Tomí to zvládli
Hej já už sem viděla jak tam po něm Tom skočí 🙂 ..Jinak..Bill je docela hysterka xD
Ten doktor je ae kretééééééééééééééééén!!!! Kdybych mohla, tag mu tu špachtli wrazim do prdele!!!!!!! Uh…. Ten mě tag nas.. Naštwal, že jsem se z toho oklepala!!! Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr……
Nemyslím si,že Bill je hysterka,když má starost o dítě.Na rozdíl od slečny Ann/2/ vím,o čem mluvím!!!!
No já nevím já to neznám.. ,ale podle toho jak to tu popisuješ ja to laska jiním zpusobem 🙂 chápu Billuv strach i vstek na idiotskýho sdoktora já bych mu už asi vrazila za ty kecy xD
Jak jsem už napsala… Bill je zodpovědný táta…
Na co jiného by měli do kina kluci Kaulitzovi jít než na horor, když je to v Tommyho režii… Jen, jak to Davídek řekl, v ten moment jsem si řekla a ty jsi Billův nebo Tommyho syn? :-DDD Kaulitzové se nezapřou.
Oh, roztomilé, když Davídek usnul Tommymu na rameni. Ale ten doktor, arogantní parchant… snad jiné ani neznám! Tady jsem se naprosto rozčílila. A ještě dodá, že Billa bez make-upu nepoznal… Bych mu jednu… Se divím, že se Tommy udržel. Ale zas, staral se o Davídka a ten byl v ten moment mnohem důležitější jak doktorovy kecy!
Bill byl na konci strašně zlaťoučký! Já vím, že to pro něj nebyl vůbec hezký zážitek, ale mě se vždycky strašně líbí představa toho, jak je Bill ten křehký a Tom ho musí ochraňovat a když se pak v autě rozplakal..tak se i vě mě pohnuly ochranitelské pudy a úplně jsem ho chtěla obejmout za Toma 🙂
Jinak jsem zvědavá, jak se Bill bude tvářit na to, až zjistí, s kým se Tom potkal v restauraci 😀 určitě zas bude žárlit, i když to bude potlačovat 🙂 Ale věřím, že tenhle ´nový´ Bill se dokáže s žárlivostí vypořádat líp, než ten ´starý´ ;))