autor: Janule
TOM
Zatracená Melanie, pořád mi nejde z hlavy. Celej film jsem na ni musel myslet, ale hlavně na toho pitomýho fotografa, co nás zvěčnil spolu. Chudák Bill, zase bude mít materiál k přemýšlení. Je mi to strašně líto, ale od chvíle, kdy se s námi Sabine rozloučila, jsme zase v podezření. Musím být občas vidět s nějakou holkou, takže se mi to i hodí, ale budu muset doma přesvědčovat. Samozřejmě přesvědčování Billa mě vždycky bavilo, protože probíhá v posteli, ale stejně se při tom cítím divně. Omlouvám se za něco, co jsem vlastně neudělal…
„Tome, už jsi řekl Dejvovi, že se mu včera narodila nevěsta?“ zeptá se mě Gustav, když vylezeme z kina. Nasadíme oba kapuci a brýle, a každý držíme Dejva za jednu ruku.
„No vidíš, to jsem mu ještě neřekl,“ odpovím a zadívám se na špunta, který se právě věší na naše ruce. Houpeme ho mezi sebou a on výská radostí.
„Jaká nevěsta?“ zeptá se, když dopadne bezpečně na zem. Drží se nás jako klíště a statečně cupitá mezi námi. Jeden náš krok jsou jeho tři malé krůčky.
„No strejda Georg a teta Vanessa maj miminko, víš? Včera se jim narodila holčička,“ vysvětluje mu Gustav a Dejv na něj kulí oči.
„Jo? Ta má ale divný jméno…“ diví se.
„Jaký jméno, ještě jí žádný nedali,“ odpovím mu.
„Strejda říkal, že se jmenuje Nevěsta,“ odpoví mi překvapeně Dejv a my se s Gustou oba rozchechtáme…
„Aha, ale to není jméno, to je… sakra, jak se to dá pojmenovat, aby to pochopil?“ zeptám se Gustava a ten jen krčí rameny. „To je taková … funkce…“ vypotím nakonec ze sebe kravinu ze všech největší.
Davídek jen zírá a mlčí. Jak to říct?
„No… hele… až budeš větší, tak se ti třeba budou líbit holky, a když se ti nějaká bude líbit fakt hodně, tak si jí pak vezmeš za manželku a bude to tvoje nevěsta… už to chápeš?“
„Ne,“ zní stručná odpověď. Gustav viditelně přemýšlí, a nakonec mu to vysvětlí stručně a jasně: „Hele Dejve, to je tak… teta Vanessa a strejda Georg jsou manželé, jo? A když si strejda tetu bral, byla jeho nevěsta. Měla bílý šaty a dlouhej závoj. Teď už je jeho manželka, stará se o strejdu, dělá mu večeře, uklízí, pere a tak… a teď se ještě bude starat o jejich miminko, víš?“ domluví Gustav a má pocit, že je to všechno jasný. Davídek chvíli mlčí, a pak se na mě podívá a řekne:
„Takže když nám táta vaří, uklízí, pere a stará se o mě, tak je tvoje nevěsta?“
Teda teď mi ten prcek normálně vyrazil dech… začali jsme se s Gustím tak chechtat, že jsme museli zapadnout do průjezdu, aby si nás někdo nevšiml. Přece jen, fanynky ještě máme a tohle bylo dost nebezpečný. Dejv na nás na oba jen chvilku zíral, a pak se začal smát s námi.
„Ne, Dejve, táta není moje nevěsta … to by musel bejt holka, víš?“ vysvětlil jsem mu to, co nejjednodušeji to šlo, a pozoroval Gustíkův poťouchlý obličej. Bylo mi jasný, že z něj vypadne nějaká perla… a taky jo.
„Víš Davídku, táta by nebyl strejdova nevěsta, ale ženich.“ No, já už se sice tolik nesmál, ale Gusta měl hubu od ucha k uchu a užíval si svého blbého vtipu na mou adresu.
„Dejve neposlouchej ho, kecá nesmysly… táta je můj brácha, a tím to končí, jo? Už se o tom radši nebudeme bavit, nebo to dojde ještě někam, kde už to nepude zastavit, viď strejdo?“ podíval jsem se významně na Gustava a naznačil mu pěstí, že mu jednu vrazím, když to bude dál rozpatlávat. „Tak jo, jdeme do auta a frčíme domů,“ uzavřel jsem to a vydali jsme se směrem k parkovišti. Billův černý koráb tam čekal, až do něj s Dejvem naskočíme a odjedeme domů.
„Tak ahoj, strejdo,“ rozloučil se Dejv s Gustou, který se soukal do svého auta.
„Ahoj prcku a pozdravuj tátu.“
„Jo a ty pozdravuj tu svojí, jak se vlastně jmenuje?“ nemohl jsem si vzpomenout na Gustovu novou přítelkyni.
„Ježíš, kolikrát ti to budu muset ještě říct, než si to jméno zapamatuješ? Jmenuje se TARA, už si to prosím tě do tý svý blbý hlavičky někam zapiš,“ doporučil mi Gustav. „Její matka byla blázen do „Severu proti Jihu“ no, tak jí dala jméno podle tý knihy.“ Jasně, Tara, snad to do příště zase nezapomenu.
„Pamatuj si to, Dejve, jo? Příště mi to připomeneš,“ obrátil jsem se na synovce. U toho je jistý, že to nezapomene… blbosti si pamatuje dokonale, ale že si má vzít ráno bačkory, to už je horší…
BILL
Fajn, ještě dvacet kiláků a jsem v Hamburku. Stavím se tam ještě u právníka něco posledního podepsat ohledně převodu domu, a pak pojedu za Filipem. Jsem zvědavý, jak daleko se s Bédou vlastně dostal, ale ze začátku to vypadalo docela beznadějně. Děda Schluz byl totiž pěkný bordelář, a i když to v laboratoři vypadalo uklizeně, papíry měl přeházené tak, že se v nich nedalo nic najít. Filipovi trvalo měsíc, než to všechno našel a srovnal, a pak teprve mohl začít od nuly studovat, jak to děda všechno dělal.
flashback
Hergot, kde ten člověk vězí, říkal jsem mu ve tři a bude pomalu čtvrt na čtyři a on nikde. Upiju colu, kterou jsem si objednal, abych měl čistou hlavu, a očima hypnotizuju vchod do restaurace. Jsem krytý v koženém boxu, ale kdyby přišel, zamávám na něj, aby si mě všiml. To asi bude pěkně nespolehlivý člověk… takoví „vědci“ už mi přišli tři. Jeden lepší kousek než druhý. Schválně jsem dal na internet inzerát, který nic moc nesliboval a nevysvětloval, ale chytrý člověk, který umí číst mezi řádky, by z něj mohl něco pochopit.
„Hledám mladého schopného kvantového fyzika, který je ochoten dodělat práci za svého staršího kolegu. Zn. Čas se nedá chytit, budoucnost je skrytá v minulosti.“
Záměrně jsem tam nepsal nic o penězích ani o bydlení, aby se na to nechytil nějaký zlatokop, a vynález, na kterém bude pracovat, jsem byl ochoten prozradit až tomu, kdo se mi bude zdát vhodný. Tenhle byl čtvrtý v pořadí a už začínám propadat beznaději, že Béda zůstane navždycky nedodělaný. Byla by to přece škoda. Sice jsem mezitím uznal, že je to velice nebezpečná hračka, zvlášť když do ní vleze takový zamilovaný blázen, jako jsem já, ale zahodit to jen proto se mi nechce. Mám v ruce světový vynález a byl bych hloupý, kdybych ho nechal umřít jen kvůli své vlastní nedisciplinovanosti. Nakonec jsem zavinil i smrt dědy… kdyby byl tenkrát připravený, že se ocitne jinde, možná by z té střechy nespadl a já bych se v noci nebudil hrůzou. Ještě dva měsíce, jsem měl noční děsy, ve kterých se mi zjevoval děda a vyčítavě na mě zíral. Vždycky mi ten jeho pohled způsobil výčitky svědomí na celý další den.
Ve dveřích restaurace se objevila bílá hlava… kdyby to byl blonďák, ale on je úplně bílý. Nadzvedl jsem se ze židle a čekal, až se podívá mým směrem. Konečně… bože ten je zvláštní, vypadá, jako když nemá řasy ani obočí a má snad růžové oči. Zamával jsem na něj. Všiml si mě a zamířil mým směrem.
„Dobrý den, já jsem Filip Letgerns,“ podal mi ruku a usmál se. Až teď jsem si všiml, že má řasy a obočí, ale úplně bílé, stejně jako vlasy. Skutečně má růžové duhovky… Těmhle lidem se myslím říká albíni. Je to fakt zvláštní pohled, nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal. „Kaulitz,“ představil jsem se a nadzvedl černé brýle, aby mi viděl do očí. Hned jsem je zase sklopil zpátky a schoval se do boxu. „Jistě chápete, že si nechám brýle, nerad bych, aby nás někdo rušil při rozhovoru,“ vysvětlil jsem mu stručně a předpokládal, že ví, kdo jsem.
„Proč by nás měl někdo rušit?“ zeptal se udiveně, když si sedal na sedačku proti mně. Chvilku jsem na něj koukal, a pak mi došlo, že mě asi nepoznal. Tím líp…
„Ale to nic, tak půjdeme rovnou k věci,“ rozhodl jsem se mu neříkat nic a nejdřív vyslechnout jeho. „Řekněte mi něco málo o sobě a já vám pak na oplátku povím podrobnosti své nabídky.“ Začal jsem velice zvolna.
„Tak… co bych vám o sobě tak mohl říct… jméno už víte, tak já nevím… no…“ Připadal mi strašně nesmělý a zakřiknutý.
„Co si dáte, pane?“ zjevil se vedle nás číšník.
„Kávu bez kofeinu, mléko a dva cukry, děkuju,“ objednal si a pokračoval ve svém představování. „No, asi vidíte, že nejsem tak úplně normální člověk,“ zadíval se na mě a oběma rukama naznačil uvozovky při slově normální. „Jsem albín. Nevím, jestli víte, o co se jedná, ale je to vlastně vrozená vada, se kterou se nedá nic dělat a nese s sebou i jiné zdravotní problémy, než jsou jen bílé vlasy a vlastně všechno, cokoliv vyroste na mém těle… je to nedostatek pigmentu,“ usmál se na mě. Posadil jsem si brýle na čelo, protože mi najednou bylo trapné, že mi nevidí do očí. Já na něj nepokrytě zvědavě zíral a on ani nevěděl, jak se tvářím. Oplatil jsem mu úsměv a poslouchal dál jeho vyprávění.
„Když jsem byl malý, nesměl jsem kvůli téhle vadě na slunce, protože se nikdy nemůžu opálit. Veškerý kontakt s prudkým sluncem způsobí, že se okamžitě spálím. Byl jsem zavřený doma a většinu času jsem trávil v otcově knihovně. Asi jsem to s tím čtením trochu přeháněl, protože jsem se pak ve škole děsně nudil, tak mi rodiče zařídili, že jsem udělal rozdílové zkoušky a na střední školu nastoupil ve dvanácti letech. Vysokou jsem dodělal minulý rok. Za měsíc mi bude dvacet. Ani se s tím nepočítejte, stejně by vám to nevyšlo… střední školu jsem dělal dva roky a vysokou šest let. Mám ten obor, který jste zmiňoval ve svém inzerátu a v něm několik doktorátů… ale to není důležité. Docela by mě zajímalo, jaký záhadný vynález na mě čeká, a jestli jsem se ve svém odhadu nespletl.“ Řekl a poprvé za tu dobu ke mně zvedl své růžové oči. Viditelně se zarazil, když si všiml mých černých linek. Nedal ale nic najevo a pokračoval s úsměvem. „Vzhledem k tomu, že se o své kolegy vynálezce dost zajímám, asi tuším, po kom bych mohl něco dodělávat a rovnou se vám přiznám, že by mě to velice zajímalo. Pan Schulz byl ve svém oboru špička, ale málokdo věděl o tom, čím se zabýval v důchodu.“ Musel na mně poznat, že mě dostal. Asi jsem na něj překvapením vytřeštil oči a on se jen znovu usmál. „Trefil jsem se, co? Je to Béda.“
Po zádech mi přeběhl mráz a naskočila mi husí kůže. Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil. Jak je tohle možné? Jeden inzerát a přivede mi někoho, kdo už všechno zná? Zmohl jsem se jen na ubohé kývnutí.
„Tak to jsem opravdu rád, doufal jsem v to od chvíle, co jsme spolu telefonovali, ale nebyl jsem si jistý. Jestli je to tak, můžu nastoupit hned. Nic nechci, budu strašně rád, když ho budu moct dodělat. Víte, pan Schulz nebyl jen bláznivý důchodce, on byl taky profesorem na vysoké škole a občas si v důchodu přivydělával přednáškami. Po jedné takové jsem ho jel navštívit do Hamburku a trošku jsme se zakecali. Proto vím, co je Béda a co by měl po svém dokončení umět, ale nikdy jsem do jeho práce nezískal přístup. Střežil si své tajemství jako oko v hlavě. Tvrdil, že nikdy nedovolí, aby ho zneužil nějaký blázen… Ještě bych vás měl asi upozornit, že mám docela těžkou srdeční vadu, ale pokud dodržuji správně životosprávu a budu brát pravidelně léky, nestane se nic zvláštního.“ Domluvil a míchal při tom soustředěně svoje kafe. Chvilku jsem nabíral dech, abych mu mohl odpovědět.
„Ano, beru vás… okamžitě. U pana Schultze jste už byl, takže víte, kde budete bydlet, a pokud vám bude stačit měsíčně tři tisíce euro, můžeme si plácnout.“ Zakuckal se chudák kafem, když slyšel částku, kterou mu nabízím, ale hned jak
přestal kašlat, přijal mou nabízenou ruku. Úsměv, který jsem viděl na jeho tváři, mluvil za vše.
konec flashbacku
Vypadá to tu jak po vymření, kdyby se nekouřilo z komína, nikoho by ani napadlo, že tu někdo trvale žije. Všechno je dokonale zapadané sněhem. Filip bude určitě zase zavřený v laboratoři. Zaparkoval jsem na dvoře vedle jeho auta a vyrazil směrem ke dveřím se čtyřmi zámky. Než jsem tam došel, měl jsem nohavice po kolena od sněhu. Filip se takovýma nedůležitýma prkotinama nevzrušuje, má tu vydlabanou jen cestičku k domu a od něj do stodoly. Doufám, že se zase nezavrtal do těch svých lejster tak, že tu budu mrznout dvě hodiny, než si mě všimne…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
a zase xD slovo "vydlabanou" ma pobavilo xD jááj x) náádhera x) sqelý príbeh
Ano ano anooooooooo!!!!! Filípek můůj milowaneeeeeeeeeeeeeej!!!!!!!!! ((= Já mám toho kluka táááág ráda, až mi je hrooozně líto, že existuje jen w tomhle nádherným příběhu ((=
Jo taky mám Filouška láda 🙂 a nejvíc se mi libí jak je obětavej ve třetí řadě ale to je za dlouho už mlčím 😀
Filip – albín je zaujímavá postava. Máš úplne super nápady, takže on už vie o čo ide. A dúfam, že sa mu podarí stroj opraviť a pocestuje do minulosti a opraví aj seba. Ale dúfam aj, že nič podstatné nezmení, snáď by mohol zachrániť starého Shultza, len potom by Bill nikdy ten dom nekúpil a Filipa by nikdy nestretol… Som zvedavá. Je to veľmi zaujímavé.
Musím se přiznat, že mě ani nenapadlo, že by se Bill mohl pokusit dát Bédu zase dohromady. Celkem jsem byla překvapená, když jsem to zjistila. Takže Béda bude mít určitě v tomhle příběhu ještě velkou roli 😉 A to jsem ještě víc napnutá, protože mě opět nenapadá, co by se mohlo dít 😀
No a opět Tom a Dejv 😀 😀 😀 DOKONALÉ!! ♥♥