autor: Janule
TOM
„Hele, špunte, neber mi tu zelenou, tu zrovna potřebuju.“
„Já jí taky potřebuju, chyběla by mi do domečku,“ odsekl mi Dejv.
„Jenže domeček můžeš mít i bílej. Já musím mít tank zelenej, tak jí naval,“ přesvědčuju ho, aby mi tu kostičku lega dal.
„Nenenenene, já chci zelenej domeček.“
„Naval to sem, nebo ten tank nedostavím a pudu hrát,“ vyhrožuju mu, protože si postavil hlavu.
„Ale já jí taky potřebuju… Strejdo… nechoď hráááát…“ vykulil na mě prosící očka. Musel jsem se usmát tomu jeho roztomilýmu výrazu. Je to potvůrka mrňavá a pěkně svéhlavá… celej tatínek, ten když si postaví hlavu, taky mi nedá nic zadarmo. Všechno musím tvrdě ukecávat.
„Tak jo, strejdo, ale budeš si se mnou hrát dál, jo?“
„Jasně že jo, hned jak ten tank dodělám, tak si dáme válku, jo?“ slíbil jsem mu a nastavil ruku. Za chvilku mi na ní přistála zelená kostka lega a já ji nasadil přesně tam, kam patří. Tak… perfektní tank…
„Ruce vzhůru,“ zařval jsem na Dejva, když se mi ho podařilo přepadnout zezadu. Zapíchl jsem mu prst do zad a čekal, až ty ruce zvedne. „Tak a jsi v zajetí,“ popadl jsem ho v pase a vyhodil ho do vzduchu. Chytil jsem ho těsně nad zemí. Ječel jako pominutej a chtěl znova. „Válka skončila, vyhrál jsem,“ konstatoval jsem svoje jasné vítězství a šel s ním do ložnice. „Teď si dáme oddych, jo?“ hodil jsem ho na postel a skočil za ním. Přikryl jsem nás peřinou a objal prcka, aby mi neutekl. Ani jsem se nemusel moc namáhat a za chvilku spal jako dřevo. Je za celej den utahanej, protože po obědě jsme místo spaní byli v kině. Musí si trochu dáchnout, nebo se přetáhne a večer nebude moct usnout… a já si taky potřebuju odpočinout.
Tahle role bláznivýho strejčka mě občas dost zmáhá. Zívl jsem, až mi vyhrkly do očí slzy… ježíš, to je pohodička, když chrní, nikdo mě netahá za dredy, nikdo po mně nic nechce… je tu teplíčko a klídek… ještě tak kdyby tu byl jeho tatínek a objal mě z druhý strany, to bych byl na vrcholu blaha… tak dobrou, Billi… doufám, že se vzbudíme dřív, než přijedeš… jinak to zas bude keců, že je tu bordel…
BILL
No konečně mě slyšel, div jsem si tu ruku neumlátil. Musím sem dát zvonek, Filip je občas naprosto duchem mimo a neslyší, co se kolem něj děje. Zarachotil poslední zámek a vykoukla na mě bílá hlava.
„No konečně, člověče, ty jsi zase ponořenej do práce, viď?“ zazubil jsem se na něj.
„Zdravím, šéfe, no jo, jsem v tom až po uši, je to napínavý,“ odpoví mi a pustí mě dovnitř. Jsem sice jen o pět let starší než on, ale není schopen mi říkat jménem. Považuje mě za svého zaměstnavatele a začal mi hned od začátku říkat šéfe… mně to nejdřív přišlo divný, ale nakonec jsem si zvykl. Někdy mám pocit, že ani neví, jak se jmenuju. Je mu to tak nějak jedno, nezajímá ho, co dělám, kdo jsem a kde vlastně beru prachy na jeho vynalézání. Je to typickej vědec. Chybí mu snad jen nasadit brejle na nos, rozcuchat vlasy a je dokonalej prototyp bláznivýho vědátora.
Nakonec jsem mu neřekl, kdo jsem. Neptal se a mně to vyhovovalo. Jsem rád, když mě někdo nepovažuje za hvězdu a chová se ke mně jako k normálnímu člověku. Už jsem to léta nezažil, vlastně jen od kluků z kapely. Dokonce i ta bába Folková, co nám chodí každý týden uklízet, na mě kouká jako na pánaboha. Nejradši by se mi snad i klaněla. Je fakt, že ji dobře platím. Ani ne tak za úklid… těch tisíc euro měsíčně je spíš držhubný… zavázala se ve smlouvě, že nebude nikde mluvit o tom, co u nás viděla a slyšela. Souhlasila, protože za ty prachy jí to asi stálo, a zatím musím zaklepat na dřevo, mlčí jako hrob. Samozřejmě si před ní dáváme velkej pozor… je občas moc zvědavá… baba jedna. Jenže zvědavost jsem jí ve smlouvě zakázat nemohl, a hlavně mě to ani nenapadlo… no, to je jedno, hlavně když jednou týdně pořádně vytře a vyluxuje dům, to je něco, co už s Dejvem prostě nestíhám a jsem rád, že na to mám ji.
„Dáte si něco, šéfe?“ ptá se mě Filip a otvírá malou ledničku, stojící hned vedle dveří. Zařídil si to tu po svém, peněz dostává dost, takže mu nedělá problémy koupit si sem nové vybavení. Od doby dědy Schultze se toho tady dost změnilo, celé to tu zmodernizoval. Do baráku chodí jen přespávat, jinak tráví celé dny tady ve stodole, tak si sem nechal hned na začátku zavést vodu ze studny, a vybudoval tu koupelnu se záchodem, malou kuchyňku a kout s pohovkou. V zimě snad dokonce už spí jenom tady, aby nemusel vytápět dům. Občas na něj přijde únava i přes den, musí si chvíli zdřímnout, a pak hned pokračuje v práci. Srdeční vada ho dost vyčerpává.
Pořád nemůžu uvěřit, že se mi tohle povedlo. Člověk jako on a vlítl mi sám do náruče, to je jako zázrak. Ale můj život ty zázraky nějak provázejí, už si skoro zvykám. První se mi stal hned v šestnácti, prosadili jsme se s klukama a rychle z nás byly velké hvězdy. Tohle se přece nestává každému. Mám nejspíš někde nahoře svého strážného anděla, který mi plní, co si zamanu… i když… s Tomem mě nechal trpět deset let, než mi ho daroval. Ale o to je to teď krásnější a zázračnější. Béda, který tady stojí uprostřed laboratoře… to je nejspíš jeho výmysl. Slyšíš mě, anděli? Jsi tu někde? Přiznej se, žes ho těch deset let stavěl, abys mi mohl splnit další mé nereálné přání… a pak ses převtělil do dědy… proto musel umřít, aby ses mohl vrátit tam nahoru a zase mě hlídat, viď? A pak jsi mi k tomu ještě nadělil Davídka… jsi na mě neskutečně hodný, to si snad ani nezasloužím. Usmál jsem se sám sobě… občas mívám takovéhle divné myšlenky, ale můj pestrý život mi k tomu dává nespočet příležitostí…
„Jo, jestli máš colu, tak mi nalej, jsem z tý cesty vyprahlej,“ požádám Filipa a dojdu si pohladit Bédu po kapotě. Tak co, ty pekelná mašino, doufám, že budeš za chvíli zase schopná své práce, když se o tebe Filip teď tak stará. Ježiš, já už mluvím i na auto, stačí, že si povídám se svým andělem. Otočím se na Filipa, který mi podává skleničku, a usměju se na něj.
„Tak povídej a přeháněj, jak to jde,“ pobídnu ho k vyprávění a usadím se na pohovku. Filip si sedne na židli proti mně.
„No, tak jak bych začal… většinu jsem vám toho stejně vykecal do telefonu, ale když to shrnu, tak jsem měsíc uklízel a dohlížel na zedníky, čtrnáct dní četl, měsíc přemýšlel a kreslil. No a pak jsem dva měsíce vyráběl… A myslím, že za pár dní to bude všechno v kupě. Kvantový urychlovač jsem dodělal a přimontoval včera, proto jsem vás tak nadšeně volal, protože tady to nějak není komu říct, veverky v lese to nezajímá… Měl jsem takovou radost…“ vypráví mi a svítí mu při tom jeho růžové oči nadšením. Zvykl jsem si na jeho vzhled a už mi nedělá problémy dívat se do těch jeho zvláštních očí, ale čím dál víc přemýšlím o tom, že právě pro něj bude možná Béda životní příležitost. Nejen jako vynález pro svého stvořitele, ale taky zachránce pro jeho zdraví. Vždyť jedna cesta časem by mohla vyřešit všechny jeho problémy… ovšem taky by ho mohla zabít. Záleží na tom, jestli se mu jeho úkol podařil.
„Jsi si tím vším jistý?“ zeptám se ho zamyšleně. Kývne s takovou jistotou, až mě to překvapuje.
„Děda byl pečlivý. Sice bordelář, ale pečlivý. Zapisoval si každou malinkou podrobnost a ukládal ji na několik míst, takže mám všechny jeho myšlenky třikrát potvrzené. Ještě mi chybí kardiostimulátory do kombinéz a budu mít definitivně všechno,“ ujistil mě a vstal. „Pojďte se na to mrknout, nechal jsem ušít kombinézy ve třech velikostech, tak doufám, že to bude stačit i pro vás,“ změří si mě pohledem od hlavy až k botám a usměje se. Jsem o hlavu větší než on… „Zkuste si tuhle, ta je akorát na vás,“ podává mi jednu ze tří, které leží na zadním sedadle Bédy. Soukám se do ní pomalu a v hlavě se mi míhají vzpomínky na dobu, kdy jsem jí měl naposledy na sobě. Je zajímavé, že je naprosto stejná jako ta stará. Když ji dopnu, Filip mi nasadí helmu a jsem zase připravený na cestu časem… jenže já z toho mám strach.
Nechce se mi už nasednout znovu do toho bláznivého auta, otočit klíčkem v zapalování a cestovat jinam. Jsem tu šťastný a vím, jak obrovské riziko hrozí, že se mi podaří v minulosti něco změnit… a to nechci. Nemůžu tam, bojím se a jen při té představě mě polije mrazivý pocit. Ne… mě už do Bédy nikdo nedostane. Nikdy…
TOM
„Ještě nééé,“ zakňourám, když mě vzbudí vlhká pusa na tváři. Snažím se semknout oči ještě pevněji, aby mě nic nemohlo přinutit je otevřít.
„Dejve, nech strejdu ještě spinkat,“ kňourám a snažím se otočit zády k tomu neposednému špuntovi. Najednou ucítím ruku, jak se mi sune po břiše směrem dolů… Ta ruka je nějak moc velká… tohle nebude Dejvova ručička… miláček se mi vrátil… ale nechám ho ještě chvilku si hrát, uvidíme, co z toho bude. „Davídku, copak to děláš strejdovi?“ zamumlám jako ze spaní, a když mě pohladí těsně u lemu boxerek, natočím se k němu. „To se nedělá…“ zašeptám výhrůžně a otevřu oči. Přímo naproti jsou jeho hluboké hnědé duhovky a usmívají se na mě.
„Ale dělá,“ zašeptá mi do ucha a zajede pod boxerky.
„Tatínek se nám vrátil,“ usměju se na Billa a přitáhnu si ho blíž k sobě. Leží vedle mě a evidentně nemá vůbec strach, že by nás mohl Dejv nachytat. Jeho ruka mi momentálně svým hlazením způsobuje docela velké potíže při mluvení, nějak nestíhám pravidelně dýchat.
„Kde je?“ vysoukám ze sebe mezi dvěma vzdechy.
„Spí jako špalek, bude deset,“ odpoví mi a jazykem mi přejede kolem ucha. Ježiš, tohle mi nedělej, nebo umřu slastí… „Byl jsi tak sladký, že jsem tě musel nechat chrnět, ale teď už to bez tebe nemůžu vydržet ani minutu,“ říká potichounku a líbá mě při tom na krku. A ta jeho ruka… to je nástroj samotného knížete pekel…
„Ty jsi ďábel,“ vydechnu, když mi jeho černé vlasy pokryjí odhalené břicho.
„Tohle mi překáží,“ stáhne jedním pohybem moje černé prádlo a ponoří mi hlavu do klína. Bože, já se z něj zblázním… jeho piercing mě vždycky dokáže dostat do nebe… ouuuu… jestli je někde nebe, musí tam být on… aaaaa… a jeho piercing… jinak tam nechci… ouuuu… půjdu za ním, kamkoliv mi řekne, i kdyby to mělo být peklo… joooo… za tenhle dokonalý pocit mi to stojí… ano… pořád mi to stojí… kdykoliv je vedle mě… ježiši, lásko, ty jsi opravdu černý anděl… aaaaa… anděl mojí zkázy… už… to… nemůžu… áááááááá… vydržet… jááá… z tebe… zešílíííím… áááááá… „Bille… ještě… oooouuuuaaaaaaa…“
BILL
„Tomi, pro tebe budu klidně i ďábel…“ zašeptám mu do vlasů, když se vrátím k němu nahoru, „… ale radši bych byl anděl… tvůj strážný anděl… abych tě mohl chránit každou minutu tvého života, milovat tě k zbláznění, splnit ti každé přání, zbožňovat tě, a nikdy tě neopustit…“ mumlám mu do ucha své vyznání a každé písmenko, které jsem právě vyslovil, myslím absolutně vážně. Jsem asi blázen… ale šťastný blázen. Zamilovaný blázen.
Blázen do Toma…
Jsem blázen do jeho duše i těla,
Blázen do jeho ztřeštěných nápadů,
Šílím… zasáhla mě Amorova střela,
Jsem jeden z těch beznadějných případů.
Jsem blázen z jeho lásky, jíž mě zahrnuje,
Blázen z jeho dotyků, jimiž mě spaluje a chladí,
Jsem blázen z jeho očí, kterými mě propaluje,
Šílím z jeho úsměvů, jimiž mě hladí.
Umírám, když cítím jeho smutek,
Miluju jeho hru, jež s mým srdcem ladí,
Mám v duši lásku, smíření a zmatek,
Jsem cvok, co skládá texty, když se to nejmíň hodí…
Ano. Už jsem se z něj totálně pominul.
„Miluju tě,“ uzavřu tuhle večerní siestu polibkem jeho sametových rtů a jdu uklidit to lego…
„Ten tank se ti povedl, miláčku… jen vystřelit.“
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
tank x) zelený klinec večera x) kráása x) ale …béďa ma dosť desí no , snad sa nič nestane x)
Asi sem za magora ale nevim proč tam Bill chce znovu..Ale ať to prosím prosím nedělá 🙁
držhubný… xD xD zajmavý slovo xD xD máte pravdu, holky, ať tam radši neleze, páč se určo stane něco strašnýho … x°(
Oh.. Billí.. Nádhernáá básnička.. Tedy.. Nádhernáá básnička, Janulko ((=
umirám z toho "stojí mi to vždycky když je vedle mě ! " :D:D:D:D
Super krásna pesnička zložená v najlepšom okamihu 😀
Prosím nech Bill nejde do Bedu. A prosím nech Filip v minulosti nič nemení, nech sa len vylieči ale nech sa Tomovi s Billom nič nestane. Už by som neprežila (no dobre prežila, ale bolo by to ťažké) keby sa to zase zmenilo tak, že by neboli spolu, alebo by nemali Davídka alebo niečo iné 🙁
Musím říct, že jsem za Filipa opravdu ráda 🙂 Nejen, že díky němu se Béda dostaví, ale jak řekl Bill..třeba by mu mohl i pomoci s jeho zdravím. I když s jeho srdeční chorobou to bude asi dost riskantní. A jsem ráda, že Bill si řekl, že už do Bédi nikdy nechce. Jenom nevím proč, ale mám takový pocit, že se něco zvrtne, a on tam ještě půjde 🙁 Sakra, a teď budu pořád přemýšlet co se bude dít. 😀