Es läuft

„Bille, ne! Ať nás nikdo nevidí!“ vyčítám ti a odstrkuji tě od sebe. Bez náznaku lítosti, a proto mám teď možnost vidět tvůj chmurný obličej. „Bille…“ hladím tě po tváři. Vždyť víš, že nesmíme… lásko… Bylo by pak po všem. Po našich snech, pro které bychom obětovali i samotný život. „Dobrá, ale nezdržíme se tam příliš dlouho, že ne?“ plaše se mě ptáš. Bože, Bille! Ne, nezdržíme se tam. Ihned odejdeme, jakmile nebudeme stát v tvář každého vidoucího oka. „Je mnoho důležitějších okamžiků, které nechci ztratit jen díky návštěvě v klubu…“ přímo hledím do tvých radostných očí. Ale něco se v nich leskne… záblesk smutku. Já vím, co tě tak trápí. Víme to oba. Avšak naše láska je silnější, než nátlak okolí. Nikdy se mu nepoddáme, nikdy se neprozradíme. Toto je naše tajemství… to nejcennější, co máme.

„Tady jste!“ zvolá náš producent. Ano, nezbývalo již mnoho… a mohlo být po všem. Zvědavě na tebe pohlédnu. S vědomím toho, co se mohlo stát, nebýt mé důslednosti, sklopíš oči k zemi. Ach, teď sis to uvědomil též. Velké tajemství žádá velkou odvahu a odhodlání… Ne, nebuď smutný. Nemám rád, když se mračíš. Vždyť ty za nic nemůžeš, jsi můj malý bratříček, za kterého mám stále velkou zodpovědnost. Vše, co uděláš, je vina má… protože vidím do tvé duše. Vždy můžu zabránit tvým činům… Zakázat stínům, aby tě sledovaly, jsem tvůj ochránce, hlídající tvou duši ve dne i v noci…

<–>

Ne! Bille! Billééé! Slova ve mně tiše křičí. Hroutíš se k zemi, tvá ústa se pootevřou… fanynky řvou. Pokud to však není pláč ďáblův…

Svou kytaru odhodím a běžím za tebou. Připadá mi to jako věčnost, ale vždyť je to jen pár kroků… Bille, lásko! Neee!

U tvé bezmocně padlé postavy tvrdě dopadnu na kolena. Dech mám zrychlený, srdce mě bolí. Jsi raněný… a já cítím tvou bolest. Skloním se nad tebe. Tvou tvář, jež má podobu anděla, beru do rukou. Svýma bezmocnýma očima na mě hledíš… Bille, ne… tohle ještě není tvůj konec, ještě ne. Do mysli se mi hrne hned několik okamžiků strávených s tebou… Ne. Blokuji jim cestu. Ještě ne, toto není náš konec. Toto je teprve začátek…

Tvé oči ke mně promlouvají. Nepřemýšlím nad následky, nepřemýšlím nad světem. Nad budoucností či naším osudem… Vzhlédnu nahoru, ke stropu arény. Mám vidět anděla? Ne. Jen světla reflektorů mě oslepí. Avšak anděl, kterého hledám, leží přede mnou. Tvé oči stále neúprosně ke mně hovoří… Skláním se k tobě. Teď nebo nikdy – pravda stejně jednou vyjde na povrch, tak nač to zdržovat…

Přivřeš víčka. Tvé sametové rty se pootevřou… vyčerpáním či omámením?

Rychle… našeptávám si. V hlavě mi proudí slova písničky, jež si kdysi složil. Žij sekundou. Přizpůsobím se tvým pravidlům, podlehnu tvým příkazům. Ať jsem pohlcen okamžikem, ať nikdy neskončí…

Skloním se blíže k tvým rtům, které během několika vteřin pozbudou nádechu života. Ne, já to změním. Jen já mám právo určovat cestu tvého osudu, neboť nad ním držím klíč. Nevnímám okolní vzlyky, které se nesou halou. Ani bodyguarda, jenž se k nám blíží… Odpusťte. Mé rty se dotknou těch tvých, hebkých, a mají tu čest odemknout zámek do hlouby tvého svědomí… Nehrají hru motýlí, avšak andělovu. Své ruce malátně ovineš kolem mého pasu… není to naposled, že ne? Ptám se, ale odpověď mi nepřichází… Těžké závaží tíží mé srdce. Slza má uniká skrz zavřená víčka. Mé uši ocitnout a tím se vše zkazí… Sekunda utekla. Nezůstala, jen se na chvíli pozastavila. Byla pečlivě uložena do jedné ze složek v mých vzpomínkách… zůstaneš tam navěky, neutečeš, že ne?

Sál utichl a propukla hysterie… Nechci je slyšet, nechci je vidět… Proč to? Ptám se. Nechte nás prosím žít, jsme lidé… Otevřu svá víčka, ale oči mé vnímají jen záři tvých. Bille, splnil jsem ti sen… vzpomínáš si? Na důkaz se usměješ. Děkuji. Svým úsměvem jsi mi propůjčil kyslík… mé plíce se tísní, vzduchem, jenž zde panuje, byly zúženy. Tvé oči se zavírají… úsměv ti pohrává na rtech. Bille… ještě není tvůj čas, na to pamatuj. To já jsem ten, kdo píše tvůj osud. Nikdo jiný nemá právo být tvým nadřízeným.

<–>

Pohyb tvé ruky! Cítil jsem pohyb tvé ruky! Mé oči okamžitě začnou oponovat únavě, hledí na tvé dosud zavřené oči, jejichž řasy se začínají chvět.

Vnímají každý záchvěv tvého těla. Další nepatrný pohyb tvé ruky… Bille… ještě ti nebyl konec určen, já to věděl. „Tome…“ tvé rty promluví. Jméno vysloví s neskutečnou něžností, mé jméno… Bille, na tento okamžik jsem čekal tolik těžkých dnů… Mnoho dní jsem zde hladov a žízniv proseděl, věrně čekal na návrat svého pána. Jsi tu, Bille. Vše je zachráněno. Ale náš osud je velmi nejasný, bojím se vyjít vstříc očím okolí. Ale teď budeš ty můj anděl, ty převezmeš mou roli. Jsem příliš vysílen, unaven svou pozicí. Celou dobu jsem tě chránil a teď můj čas vypršel. Podělíš se se mnou o křídla, viď že ano?

Usměješ se. Anděli můj…

<–>

Tento temný den plný deštivých kapek se na nás usmívá. Hledíme na slunce, které se skrývá za mraky. Jen my jej můžeme vidět, jen my vidíme chybu, kterou na vás Bůh zanechal. Zapomněl vás poslat do opravny, jste zkaženi. A my? Jsme ti dobří, jednou nám bude předáno žezlo a budeme vládnout. Naučíme vás vidět to dobré na životě, chyby budou zlikvidovány. Incest není trestný… jelikož je to naše představa. Náš sen, toť náš život. Býti neviditelní… pohlceni okamžikem. Svící, která nikdy nevyhasne.

A tak jdeme vstříc životu, jenž nám soudně nastavuje svou ruku. A my ji s úsměvem na tvářích přijímáme, nic totiž nemůže narušit naše štěstí. Ať nenávist či urážky, pohrdání či ignorace… naše láska je vždy tu. Je mocná, pevně spletená. Nikdo nemůže její ocelové řetězy přerušit, chybí klíč a pila, která by mohla spojení přesekat.

Nezastavíte nás. Budeme tu pořád, na věky.

Ale ještě stále tu zůstává naše paní, naše jediná rozhodčí. Jen ona nás může zastavit. Paní s mocným jménem Smrt. Ona jediná je klíčníkem našich zámků… ona má to oprávnění se tiše vkrást do našeho života a potrestat nás. Určit bod, kde se naše hodiny zastaví.

Nicméně ji přijmeme, s úsměvem na rtech. Budeme totiž umírat spolu, s hřejivým pocitem v srdci, že jsme něco dokázali. Dokázali jsme totiž světu ukázat naší lásku, která je nezničitelná… které se bojíte.

Odpusťte nám, ale byl to náš osud, který jste s takovou ješitností odmítali přijmout…

prosím, nech nás tu…

autor: Shellayn
betaread: Janule