Bratříčku. Odpusť mi to. Odpusť mi, že jsem se ti tvé štěstí snažil přetrhnout… Ale stejně, ono bylo pevné. Upletené jako z lana a nechtělo povolit. Ale já měl důvod! Pořád jej mám…
Tak moc jsem chtěl… Aby se mi to podařilo, byl bych schopný i zahynout. Snažil jsem se.
Ale ty sis to vyložil jinak. A prý že bratrská telepatie u nás funguje, umíme vycítit pocity toho druhého… nefunguje to! Proč? Jak to, že tak najednou?
Řekl jsi mi, že žárlím. Že mě ale chápeš… Prý že nemůžeme za to, že se nám líbí stejné dívky. Ale že ses prý poprvé v životě zamiloval. Štěstí.
Ale jen jednostranné. Na tu druhou půlku jaksi zapomnělo. Asi jsem jej nebyl hoden…
Byl jsem tvým štěstím ubíjen. Srdce začalo plakat a kroutit se žalem. Kdyby mohlo, vyskočilo by z mého těla a všechnu zlobu a nespravedlnost na celý svět by ze sebe vykřičelo!
Žárlivost otupovala mou mysl. Jenomže ne na tvou ctěnou osobu, že můžeš s ní býti. Žárlil jsem na ni, že smí tvé tělo hýčkati a v plné moci míti. Jaká nespravedlnost!
Den co den se smutek v mém těle proháněl, bolest byla nesnesitelná. I ty by si jí tímto cítit míti měl, nemýlím-li se?
Ale ano, mýlím. Láska zaslepila tvou mysl, a otupila city bratrské, které jsme k sobě donedávna cítili.
Nezmizely zcela, jen jeden jedinec nese za to vinu. Já. To já jsem svou žárlivostí náš cit bratrský, jediný, co jsem ještě vlastnit mohl, pomalu zabíjel.
Ach ano, stydím se za to a taktéž omlouvám. Ale přijímáš mojí omluvu? Jsou schopna slova smazat činy, které se již staly? Nevím. Kéž by si ale věděl pravý důvod této sféry. Ale pomohlo by to? Dokázalo by to změnit tvé city, jak k ní tak k mé ctěné osobě? Chopil by si mé city na správném místě, poté je hýčkal v objetí anebo by si je sprostě odhodil jako prašný nábytek na ulici?
To sice nevím, ale postupem času jsem se se svým krutým osudem začal smiřovat.
Miluji tě, jak jsem se již několikrát svěřil mému deníku, plačíc na jeho bílé, sic popsané listy. A milovat také budu, a už nikdy se nebudu snažit zasahovat do tvého osudu. Už jsem napáchal mnoho chyb, mnohokrát jsem tvé srdce ranil, a příliš lidí zklamal. Bohužel nic z toho nelze vzíti zpět…
A teď… stojím před kostelem přemýšlejíc, jestli mám vejít. Už dávno nebydlíme spolu, život s vámi byl nesnesitelný, při každém pohledu na vás dva mi zajelo ostří nože do srdce. Věděl jsem totiž, že vaše city nemůžu nijak změnit, vzdal jsem to. Jako zlomený člověk jsem se zahanbeně odstěhoval. A ty jsi si stále naivně myslel, že žárlím na tebe.
Pokoušel jsi mě utěšovat, že je to zřejmě osud. Pokaždé jsem tě vyhnal, bylo to ode mě tak sprosté… A teď je mi to tak líto. Zničil jsem i to poslední, co mezi námi bylo. Vlastně ani nevím, čeho lituji. Jestli mého chování k tobě nebo sám sebe za svou nemožnost. A naivitu, že se něco může změnit. Vlastně se změnilo, ale opačným směrem. Ztratil jsem tě, bratříčku.
Zamrkám očima, v tento den nesmím plakat. A vstupuji do kostela.
Rozhlídnu se, je tu plno. Je vidět, že s novou přítelkyní sis našel i nové přátele. A zapomněl na bratra. Ale já, já jsem na tebe nezapomněl… Má láska k tobě je totiž nesmrtelná.
Tentokrát si mě nikdo nevšímá, jako kdysi. Ano, sám sebe nepoznávám. Kam se podělo to moje osobní kouzlo? Když jsi odešel ty, mé nitro se vytratilo s tebou. Ale to ty nevíš. Nevíš o mně, o mých pocitech. Nemíváš někdy strach, jestli se mi něco nestalo? Přeci jen, žiji ve čtvrti, kde nepanují klidné lidské vztahy.
Ne, strach o mě nemáš. Právě teď tě vidím, jak se směješ. Upřeně tě sleduji… tvůj úsměv se stává září sluneční, z tvého šťastného nitra sálá teplo. Tvá ruka drží tu její, a odmítá ji pustit.
Podívám se na sebe do vitrínky, v které se doráží můj odraz. Drobné vysoké tělo, a smutný obličej černovlasého kluka, kterému srdce krvácí. Tak jsem se změnil…
Ze zamyšlení mě probere začínající obřad. Veškeří účastníci v této místnosti si sedají, i já tak učiním. Nevnímám varhany, které se tímto rozlehlým místem rozléhají. Jen se zklamaně dívám na tebe a na ni – jste šťastní. Budu také někdy šťasten?
Nevšímáš si mě, ani lidí tu přítomných. Copak už nestojím ani za pohled? Ne, láska tě zaslepila. Nadále sklesle tě pozoruji. Daruj mi aspoň jediný pohled, který by setřel mé slzy, prosím tě. Umřu bez tebe!
Čas utíká nadpřirozenou rychlostí, a už si věnujete polibek. Všichni tleskají… A mně se před očima promítnou všechny ty okamžiky, které jsme spolu strávili. Neopakovatelné.
Bohužel svou šanci jsem ztratil.
Slza, v které se odráží všechen smutek se line po mých studených tvářích a bez povšimnutí okolí tiše dopadá na červený koberec, který se tu pro dnešek stává netradiční ozdobou.
Též jako ostatní přísedící odcházím. Uplynulo to tak rychle…
Když jsem u velkých železných dveří, které jsou mimochodem otevřené, naposledy se na tebe otočím, věnuji ti úsměv. Poslední?
Svých činů jsem si vědom, jejich následků, které ubližovaly.
Ale jedním jsem si jist, prohrál jsem.
Bratříčku, přeji ti štěstí…
autor: Shellayn
betaread: Janule
