Mistrovské dílo

Paní učitelka Holoušková na výtvarnou výchovu tohoto gymnázia právě vcházela do třídy. Žáci by ji nepostřehli, nebýt klapavého zvuku, který vydávaly její elegantní botičky na podpatku. A také nebýt nepříjemné rány, které značilo bouchnutí dveřmi. To učitelky používaly rády. Obzvláště u této třídy – dveře byly již staré, ale nebylo dost peněz na opravu. A tak vrzaly. Opravdu nepříjemný zvuk. Obzvláště pokud právě v té chvíli debatujete o věcech jako co budete dělat a kam půjdete po této hodině.

Pár žáků si ještě na poslední chvíli vyndalo ze školních tašek pomůcky, zatímco si učitelka na svůj stůl pečlivě rovnala ukázkové výkresy a důkladně prohlížela židli, jestli na ni některý ze žáků nepoložil připínáček. Což na této škole nebylo právě novinkou.

„Takže se postavíme,“ rozkázala a káravě pohlédla na žáky, kteří zřejmě měli pocit, že jelikož je výtvarka, bude se odpočívat. Bohužel. Paní Holoušková se výtvarnému umění věnovala profesionálně a snažila se dostat ze svých žáků co nejvíce. Podle vlastní teorie „Každý má v sobě část umělce, jen ho musí objevit“.

Každý, který právě pobýval ve třídě, se vzorně postavil, a přitom si většina pomyslela: Jaká to otrava a zbytečná věc. Učitelka se neznatelně pousmála, milovala se za svůj respekt. „Sedněte si,“ pronesla, a mezitím co se třídou nesly otrávené vzdychy, brala do rukou výkresy.

„Jak jsem již slíbila, připravila jsem si pro vás zajímavý program. Minulou hodinu jsem vám o tom říkala, že ano, Kehrere?“ namířila ukazovátkem na žáka, který se právě snažil nalepit spolužačce žvýkačku do vlasů. Bohužel bezúspěšně, díky jakémusi laku na vlasy, který dívka používala, a především tady díky učitelce, která si jednoduše nemůže dát pokoj.

Kehrer s mírným úsměvem pozoroval profesorku, poněkud nechápal, co po něm chce. „Kehrere, Kehrere… ach, to vás ta puberta ještě nepřešla?“ povzdechla si. Nemohla unést dnešní výchovu žáků. Dříve tomu bylo jinak. Používaly se rákosky a jiné tvrdé tresty za nekázeň. Kéž by tomu bylo tak i dnes.

„Chci po vás, abyste mi pověděl, co budeme dneska dělat. Minulou hodinu jsem celou třídu o tom informovala, a já doufám, že jste dával pozor.“ Kehrer se zamyslel, cože to minule říkala? Ve škole má většinou jiné starosti než to, co se bude probírat. Učitelka si mezitím začala netrpělivě poklepávat svým dlouhým nehtem po lavici, která jí právě byla při ruce. V některých žácích to budilo znechucení.

Tázaný žák pokrčil rameny a už se těšil, až profesorka začne peskovat někoho jiného a jeho nechá pokračovat v předešlém pokusu. „Takže si pozor nedával. Za pět,“ ušklíbla se. Tak ráda rozdávala špatné známky… Avšak Kehrerovi to bylo jedno. Protentokrát popadnul nůžky, které měl v lavici a chystal se na radikální zákrok. „A Horáčkovou laskavě nechte na pokoji, nebo si navíc k pětce vysloužíte poznámku,“ podotkla, a něco si psala do svého poznámkového sešitku. A Horáčková, která se měla stát obětí tohoto zákeřného atentátu se otočila, vypustila z úst něco podobného „Ccc“ a svojí blond hřívu si pečlivě skryla do gumičky přede všemi nebezpečnými živly.

„Tak kdo mi poví osnovu dnešní hodiny?“ již teď v rukou tiskla třídnici s červenou propiskou. Snad se těšila, že rozdá další poznámky a špatné známky. „Já paní učitelko! Já!“ netrpělivě se z druhé lavice ozýval dredatý kluk, Tom Kaulitz. Široký úsměv si pohrával s jeho šibalským výrazem ve tváři. Polovina třídy se začala chichotat, to nebude jen tak… „Kaulitz?“ vytřeštila nevěřícně učitelka oči. Začínala totiž uvažovat, jestli nemá halucinace. „No tak povídejte…“ sedla si na roh jeho lavice, a už se těšila že mu též navalí pětku.

Tomovi se na tváři i nadále rýsoval posměšný úsměv: „Říkala jste, že budeme kreslit akty!“ třídou se roznesl hlomozný smích. Jen učitelka si odkašlala a s uraženým výrazem se zvedla a šla ke svému stolu. Otevřela sešit, a ačkoli by to někdo věděl, vepsala do něj poznámku: ‚Kaulitz starší má při hodině výtvarné výchovy poznámky na erotiku.‘ Nadále si neodpustila hořkou poznámku: „Až proletíte, tak vás ty poznámky přejdou, to mi věřte,“ opět se ušklíbla, až se její obličej dal přirovnat k jakémusi vráskatému pohoří. Její léta už na ní byla značně vidět. „Ale paní učitelko… vždyť jste to minulou hodinu opravdu říkala!“ bránil Toma Andreas. To už však Holoušková přehlížela, raději se chtěla vrhnout k tématu. Věděla totiž moc dobře, o co těm provokatérům ve třídě jde, zkrátit si hodinu. Ale tohle na ní neplatí.

„Budeme kreslit manželské páry. Nebo stačí mladý pár, jak se objímá. Nechte svojí ruku volně klouzat po papíře. Ale žádné akty, Kaulitzi, rozumíte?!“ pohledem jej málem propálila. Poté se sehnula k výkresům vyšších ročníků, které měly představovat inspiraci, a které díky magnetům přilnuly na magnetické tabuli. „Takže Kaulitz mladší rozdá každému jednu čtvrtku, aby tam tak neseděl. Tady u té hodiny se má pracovat a povolit uzdu fantazii, a ne spát.“ Bill se líně zvedl a šel ke skříni, kde se ukrývaly čtvrtky. Prý že – jen tak nesedět… vždyť jen přemýšlel! A to se snad může, ačkoli jeho myšlenky byly nezákonné…

Třída se opět dala do rušné debaty, než Bill prošel celou třídou a rozdal čtvrtky. Samozřejmě mu Theodor nezapomněl podkopnout nohy, a následně vybuchnout smíchy. Bill to přešel mlčením, on mu nestojí za to, aby se s ním hádal. O což Theodorovi samozřejmě jde.

Tom na Billa povzbudivě mrkl, když Bill před něj pokládal čtvrtku. Bill se pousmál, miloval bratrovy úsměvy. Vždy zahřály u srdce, i když největší zima vládla.

„Takže nyní máme všichni před sebou bílou čtvrtku, a pustíme se do díla,“ konstatovala učitelka, jako by snad nikdo nemohl poznat‘ co to před nimi leží.

Téměř všichni se pustili do práce, nebo alespoň do debaty‘ co by vlastně mohli nakreslit se svým sousedem.

Dokonce už i Tom začal kreslit: starou důchodkyni která představovala paní učitelku Holouškovou v objetí s mladším mužem, který naopak představoval zdejšího fyzikáře.

Jen Bill se nezapojil ani do žhavé debaty ani do kreslení, pouze upřeně pozoroval Toma. Ten zamyšlený výraz, občasné pootevření rtů, když přemýšlel, šibalský úsměv… rajcovní. Copak asi kreslí Tom? Zamyslel se Bill. Bohužel přes tři řady lavic na jeho dílo nedohlédl, ale jeho veselý výraz připadal nějakému úžasnému legračnímu výtvoru. Znal jej moc dobře…

Ale co bude kreslit on? Holoušková říkala, povolit uzdu fantazii… ruku nechat volně klouzat po papíře… Zahleděl se na Toma. Ta včerejší noc… to bylo krásné. Nejbáječnější věc v životě, jakou zažil. Chtěl by si ji vrýt do paměti… až na věky věků.

Pohlédl na bílý papír, na kterým se prozatím rýsoval jen pohyblivý stín listů, který sem doléhal skrz zavřené okno díky sluníčku, jež dnes velice pražilo.

Rozhodl se změnit tu prázdnotu papíru. Pevně uchopil tužku do pravé ruky, a lehce začal črtat obrysy těl. Dvou k sobě osudem svázaných těl.

Za moment se na obrázku rýsovala dvě půvabná těla, těsně položena u sebe. Jejich kůže se dotýkala, ruce vzájemně objímaly. Čela o sebe opřená, rozum láskou svázaný.

Lehce načrtnul obrysy postele, a zaměřil se na detaily kolem.

Na chvíli však pohlédl k Tomovi a k ostatním, jestli někdo jeho počínání nesleduje. Dokázal si totiž představit svůj vlastní dychtivý výraz nad tím, co maloval, co jej vzrušovalo. Co bylo tak neskutečně rajcovní, a co se skutečně přihodilo.

Tom se právě vybavoval s Andreasem, a učitelka se věnovala některým žákům v prvních řadách, kteří zřejmě neuměli nakreslit ani rovnou čáru.

Usmál se a myšlenkami se vrátil ke včerejší noci, na Tomův dychtivý výraz. Jak s pootevřenými rty hladil Billovu rozpálenou tvář…

Ihned jej ve výkresu ztvárnil. Zcela přesně, bez sebemenší chybičky. Bill má talent, po matce.

Neopomněl ani na žhavé spojení jejich rtů. Dokonale nakreslil detaily jejich těl. Poté svoje vlasy, které měl včera právě umyté, bez gelu a zásahu žehličky. Tomovy božsky rozpuštěné dredy, které mu bez bejsky dodávaly zvláštní a kouzelný výraz.

Oddálil se od výkresu a zhlédl, jestli rozměry odpovídají. Ano, vše je tak, jak má být. Moment, jen… přikrývku. Do poloviny těla, těsně nad jejich boky.

Pár čar, a bylo to.

Krásné.

Člověk by při podívání se na tento výkres nejspíš dostal dojem, že je to kreslený umělcem…

„Takže to pomalu dokončujte, a sklízejte. Za pět minut zvoní, a já bych ráda viděla, co jste vytvořili,“ aby si ji třída všimla a zklidnila se, odkašlala si. Někteří si narychlo podepsali své díla, a sklízeli. Druzí si naopak povídali se spolužáky. A Bill zabloudil pohledem k Tomovi, chtěl zjistit, co dělá. Prosím, věnuj mi pohled… co uvidíš?

Tomovi se v tuto chvíli opět na tváři rýsoval úsměv. Opět jeho tvář vypadala bezstarostně, téměř se vysmívala okolí. Culila se na všechny strany, jen Billa vynechávala.

„Takže odevzdáváme.“ nepříjemný hlas učitelky prořízl hluk třídy. Všichni rychle odevzdali výkresy a bez dovolení se hnali ze třídy, jen Bill na poslední chvíli pár důležitých zákoutí vystínoval.

Naházel si rychle věci do tašky, a popadl výkres s kterým se přihnal k učitelce. V té chvíli už byla třída prázdná. Bez sebemenšího náznaku emocí učitelka výkres přijala, ale náhle na to si jej s nebezpečně vražedným výrazem a napůl pootevřenými ústy prohlížela…

Tom opět s úsměvem od ucha k uchu čekal na Billa u dveří třídy. Frajersky se opíral o rám dveří, ze kterého padala barva – důvod, škola nemá na nákup nových barev. Přitom pozoroval šibalsky zamýšlející výraz Billa, který se k němu hnal. Pozoroval jeho rty, těšil se, až jej znova políbí… až mu opět bude moci dokazovat lásku…

„Kaulitz!“ řvala. Bill se těsně u Toma otočil, a oba dva pozorovali učitelku strnule postávající u učitelského stolu, která zvedala do vzduchu Billův výkres. „Říkala jsem žádné akty!“ to už Tom zpozoroval to dílo dokonalosti… Ústa se mu mírně rozevřela, to, co právě viděl, bylo… nádherné…

Na to však na sebe s Billem mrkli – učitelka neučitelka – a v záchvatu smíchu vyběhli ze školy.

Drželi se za ruce, toto byl opravdu vydařený den.

Vlastně… začátek dne.

Ta druhá, záživnější půlka, která byla okolí nepřístupná, se teprve blížila…

autor: Shellayn
betaread: Janule