Byl den jako každý jiný. Jen trochu… nevlídný. Ale to byla plánovaná budoucnost…
Venku panoval chlad. Černé mraky, z nichž se snášely kroupy, se honily po obloze a objevila se skvělá podívaná na plískanici, která osvětlovala každé tmavé zákoutí. Občané vesničky Loitsche raději seděli v teple domova při kafíčku a povídali si s přáteli. A ti ostatní, kteří neměli to štěstí a tento jev je přistihl na cestě do svých domovů, se raději zastavili v drahé restauraci, jen aby se trochu ohřáli a přečkali vše ve zdraví. Noviny a igelitky, které měly tu možnost poznat, co je to rychlost, se hbitě nechaly unášet větrem. Větve stromů se ohýbaly, některé měly tu smůlu a zlomily se.
– – –
A Tom, který v jedné místnosti posedával se svou partou, už nadále nemohl poslouchat vrzání vrátek od tohoto nemalého baráčku.
„Zatracenej den!“ ulevil si. Někteří na něj s podivem v očích pohlédli, jiní se nerušeně věnovali balení trávy, rozumějme marihuany. Tom se nervózně pohupoval na židli, která mu momentálně náležela a bez mrknutí oka pozoroval Adreanu. Jediné děvče, které mělo tu možnost býti v této partě – aneb jiným osobám opačného pohlaví nepřístupno. Neboť právě tato dívka měla tu čest od rána do večera stát po boku Toma Kaulitze, být jím na věky milována nesmrtelnou láskou. Štěstí? Ne, nebezpečí. Rada číslo jedna zní: Nechtěj za muže osobu, která žárlivosti oplývá.
Adreana vzhlédla k Tomovi, pod pohledem kterým ji sledoval, se zastyděla. Odsedla si od Mariána a se strachem v očích věnovala Tomovi nesmělý úsměv. Marián je přeci jen kamarád…
„Tak už to máte?“ vznesl Tom otráveně otázku, nezapomněl však Adreanu propálit pohledem a nápadně si otočit bejsku. Všichni jej ignorovali, nechtěli být právě rušeni. Jen David jej zachytil pohledem, načež se posměšně usmál.
„Ty si dneska nějak nervózní… Však se neboj, dostaneš jako první.“ A jako v transu se nadále pečlivě věnoval své práci. Tom se netrpělivě podíval z okna, pospíchá. Za necelou hodinu má být doma, slíbil to bratrovi. Avšak to není jediný slib. Zapřísáhl se mu, že si už travičku nikdy nezahulí – což plnit ani nehodlá.
S pohledem, který byl směřován Adreaně, si rukou plácl přes stehna. Jako poslušné děcko s nevinným úsměvem se zvedla a obkročmo usedla na Toma. Její ruce byly jako hadi obmotány kolem Tomova laního krku, těla se k sobě horlivě tiskla. Horký dech dopadal na Tomovy rty, jež se blížily k Adreaniným. V jedné vteřině se jejich ústa nedočkavě spojila. Tímto opojným pocitem zabíjeli čas, který se tak pomalu táhnul.
Z jejich slastného zážitku je však probral Davidův hluboký hlas: „Už to je. Tak Tome, pojď si pro to první, když si takový nedočkavec…“ David se jízlivě ušklíbl a Tomovi, kterému na klíně stále hnízdila Adreana, podával čmouda. S opětovně uraženým obličejem, plným pohrdání, ‚dárek‘ přijal. Adreana raději ani nečekala na příkaz a sesedla Tomovi z klína. Dokonce mu v rychlosti nezapomněla podat svůj zapalovač, ten Tomův se jaksi odebral do světa zesnulých. Tom si nabroušeně zapálil a potáhl. Adreaně bez náznaku emocí vrátil její zapalovač a nadále jí nevěnoval pozornost. Prostě si zahulit, a pak rychle domů – Bill nesmí nabýt podezření.
Nakonec ve všech rukách, které se zde pohybovaly, ulpěl joint. A všichni si s velkým požitkem užívali tento okamžik. Tom už nebyl tak nervózní, dokonce se usmíval. Pohledem zachytil Adreanu, jež stála nenápadně v setmělém koutě. Porozhlížela se, snad na něco čekala. Vyslal k ní nenápadný signál, že se už může vypařit, stejně se sám za chvíli zvedne a půjde domů. A to nastala její velká chvíle. S potutelným úsměvem se bez zamrkání oka otočila na svém podpatku a jako lehký vánek se tiše vytratila z tohoto domu, její cíl byl jasný. Jen si pospíšit, nechce promeškat tuto šanci, vždyť je to její osud.
– – –
Tom naposledy popotáhl a rozhlédl se po ostatních. Nemohl příliš rozpoznat, kdo je kdo. Místností se nesl hustý dým a vzduch nebyl příliš dýchatelný. Byla jich nemalá skupinka, deset až patnáct lidí. Někteří odvážlivci vytáhli i tvrdší fet, na to Tom protočil očima. Alkohol – ten mu problémy nedělá. Spíše pomáhá, když se problémy řeší, anebo patří jako obvyklý doplněk k oslavám. Marihuana – jeho láska největší, ale nic se nesmí přehánět. Jenomže tvrdý fet – nikdy. Jelikož v prostředí prohulenců či propíchanců má tu čest žít od té doby, co navštěvuje s bratrem gymnázium, ví, jak to s těmito zoufalci dopadá. Dost špatně a většinou jde všechno rychle… stresové situace, chuť po nepoznaném, marihuana, poté chtíč zařadit se mezi lepší, což je vede k tvrdým drogám, a poté… poté beznadějné východisko z této situace a následně smrt. Co jiného. Ale můžeme situaci odlehčit tím, že smrt potká bez rozdílu každého – dřív nebo později.
„Tak co? Madmazel Kaulitzová ti už zdrhla?“ uchechtl se Jonáš, zdejší leader. Upřeně hleděl Tomovi do očí; díky nadměrnému požití nelegálních drog, se mu trochu točila hlava kolem vlastní osy, a tak se chtěl zřejmě ujistit, jestli mluví skutečně na Toma. Ten se naplno rozesmál, pojmenování madmazel mu přišlo zábavné. Ale to jen díky trávě, jinak by jej slušně poslal tam, kam patří. Na Adreanu si nikdo dovolovat nebude. Ačkoliv to tak nevypadá, velmi ji miluje… Jenomže drsňáci si schovávají city do peřinky…
„Tak co?“ Jonášovi z úst ušel jakýsi kvíkavý zvuk, který měl představovat uchechtnutí. Tom jej ignoroval, raději vytáhl mobil z kapsy a na displeji shlédl čas, který bohužel nelhal. Poskládané čárky, které představovaly čas, majitele drahého mobilu upozorňovaly, že za přesných sto dvacet minut bude osm hodin večer. Bratr zřejmě bude mít strach, ale… však on ho zná. A navíc… Tomovi je v tomto stavu jedno, jestli jej bratr seřve nebo jestli se snad rozbrečí nad jeho nemožností. Teď je mu vše jedno. Jen si vychutnat ten opojný stav bezmyšlenkovitosti a smíchu. Motajícího se okolí, či vratké podlahy.
„Já už jdu,“ nekompromisně se Tom zřekl své přítomnosti v místnosti a opravdu se zvedl ze židle, z které jej díky její tvrdosti bolely všechny části těla. Někteří se s ním rozloučili pozdravem či pokynutím hlavy, ostatní však už měli prázdné duté hlavy, a tak nevnímali přítomnost a děj kolem nich. Jen zaujatě pozorovali jakési bezvýznamné místo poblíž sebe.
Tom proklouzl z tohoto domu do nebezpečně se tvářících živlů přírody a jal se dorazit domů.
– – –
Vítr jí cuchal vlasy a déšť je smáčel. Make-up, kterého se na její tváři nevyskytovalo nejméně, se začal roztékat a stíny tvořily nepřirozeně růžové kanálky vody. Stromy se nebezpečné klátily a jeden právě v její blízkosti. Co kdyby na ní spadl? Ptáme se. A odpovídáme: Mnoho. Stejně mnoho neštěstí jako kdyby zde žila na věky. Proto nad touto otázkou nebudeme přemýšlet, je absurdní a postradatelná.
Prst své pravé ruky nejistě položila na zvonek, které zdobilo jméno Kaulitzovi, a poté domáčkla. Vlastně začala pochybovat, jestli se jí nelekne, nepočítala totiž s nečekanými přeháňkami. Tedy… s nečekanými důsledky těchto dnešních pohrom.
Chvíli se nic nedělo. Asi by měla jít, Bill se právě teď zřejmě pohybuje v některém ze salonů krásy či značkovém módním návrhářství, což u něj rozhodně není žádná novinka.
Ale v mžiku si to rozmyslela.
Adreana se zhluboka nadechla, uviděla vycházet siluetu ze dveří. Nad hlavou se jí vznášely noviny, díky ruce, která je přidržovala. Bill bleskurychle přiběhl otevřít branku, a ani nemusel Adreanu nutit, aby zahučela k nim domů, do teplíčka.
Adreana se téměř oklepala jako pes, byla promrzlá a též zmoklá až na kost. Pozorujíc Billa, zůstala stát na místě jako přikovaný hřebík, zatímco Bill dovřel dveře, kterými naposledy prošel průvan a pár kapek dešťové vody, které sem zavál vítr. Adreanu ignoroval, i když… „Jdi zatím do obýváku, dám ti něco na převlečení.“ Nemohl se dívat na to, jak se promrzlá klepe. Též se nemohl dívat na to, jak některé partie jejího těla skrz mokré oblečení, lepícího se na ní, byly detailně zobrazeny. Dívky si už na sebe nejsou schopny navléknou aspoň spodní prádlo.
Adreana poslušně odcupitala do obýváku, předtím si však nezapomněla zout lodičky bílé barvy. Vlastně teď už hnědavé, byly zabláceny. Když míjela velké starobylé zrcadlo, začervenala se. To je ostuda. Vypadá jako… štětka, pomyslela si. Avšak toto přirovnání bychom mohli použít i beztak.
Usadila se do velké červené pohovky a podepřela si unaveně hlavu. Přemýšlela. Bude to od ní sprosté… odpornej podraz. Uvědomuje se následky, avšak je schopna za ně nést zodpovědnost. A je si jista, že bude trpět až do smrti. Její srdce po celý zbytek života bude nést jak tíhu štěstí, tak i zátěž zármutku a smůly, kterou bude roznášet. Ale to jest její poslání, které jí bylo odnedávna přiděleno.
Z přemýšlení ji však probraly kroky, nesoucí se seshora. Značily Billův příchod za ní. A tak si svůdně vyhrnula sukni. Moc dobře věděla, co dělá…
– – –
Tom právě míjel zdejší cukrárnu. Sice prodavače, který ji vedl, nesnášel, ale to neznamenalo, že do ní nezajde. Nejenom že mu domů zbývala dobrá půlhodina cesty, ale chtěl se ještě ohřát při dobré, teplé kávě.
A tak prudce zabočil k jejímu vchodu a toužebně si vychutnával sálající teplo, když vstoupil.
– – –
„Tady,“ podal jí Bill nekompromisně Tomovy kusy ošacení, které ji měly zahřát. Adreana se svůdně zaculila, avšak se ani nepohnula. Prosebně se na Billa podívala a pravila: „Já… Bille…“ Víc ze sebe nedostala. Ta faleš! Nesmí se dostat napovrch!
Jeho ruka v její ulpěla, snad jej chtěla pohladit. Hledala porozumění? Ne. Žádost se rvala na povrch. „Prosím… Jen jedinkrát…“ prosebně šeptala. Hleděli si do očí… copak neviděli tu vzájemnou zášť? A on… jeho rozum pravil: Jednou to muselo přijít. Vždyť to tolik chtěl… nesmí to teď pokazit. Nesmí se stát obětí správného rozumu ani pochyb. Vše plánoval… do detailu. Jeho emoce… musí ven. Jinudy to nejde. Jak jinak se pomstít? Nijak. Toť jediné východisko, ale nijak odsuď ven…
Bill hbitě ovinul svou ruku kolem jejího útlého pasu – ano, byla anorektička. Nesnažme se to zalhávat. Jeho ústa se bez váhání přitiskla na její, byla chladná… nelze však dokázat, že toť jen důsledek zimy. Chlad duše se občas dostává na povrch ven… Jazyky začaly hrát hru motýlí a duše si razily spletitou cestu do pekla. Byli si toho vědomi, avšak přestat nechtěli.
Adreany ruka zabloudila pod Billovo tričko. Neuvěřitelné. Musela jej pohladit. Bylo tak hebké a ploché. Nepatřilo snad klukovi, ale ženě. Bill jí rukou zajel do vlasů, ještě stále byly mokré. Kapičky vody mu stékaly po rukou, některé měly tu čest spálit se o jeho ústa. Ano, potřeboval zchladit, avšak horlivá vášeň se vyhasit nedala. Zapálili oheň, jenž uhasí jen výhra, která je vřele zchladí.
Stačil zručný pohyb a Billovo tričko ohnivé barvy si ustlalo na drahém perském koberečku. Na moment snad zaváhal, ale… svlékl Adreaně tričko s hlubokým výstřihem, které jako jediné chránilo její chloubu před zraky okolí. Člověk by si myslel, že Bill ulpí na jejích bradavkách, ale nestalo se tak. Oba měli jasný cíl, znali Jeho souhru, nemuseli jej prodiskutovávat.
Adreana si bez námitek nechala svléci sukni, samozřejmě. Jako pravá blondýna ani pod ní neměla spodní prádlo. Přesně jak Bill očekával. Zdálo se to tak jednoduché… Ano. Předehra je snadná, ale dohra bývá bolestivá. Amatérský herec toto vědět nemůže.
Bill se nechtěl zdržovat, a tak si rozepnul sponu pásku. Avšak Adreana nechtěla být divákem, proto pouhým jedním tahem zip jeho kalhot povolil a kalhoty mohly volně spadnou dolů. Bill hleděl do jejích si jistých očí. Již brzy…
Adreana chytla kraj jeho černočerných boxerek. Stáhla je bez zeptání, věděla že mohla. A poté… jejich prvá práce se tvářila profesionálně.
Bill do ní prudce pronikl, bolestný vzdech prorazil ticho místnosti. Avšak i jejich těla plakala.
Billovi zpod zavřených víček slza ukápla. A přitom se usmál. Je to tak dobře. Nicméně jeho srdce přesto krvácelo…
– – –
Tom, již promrzlý, odemykal. Něco nehrálo, šeptal mu tichý vánek, který se linul od prahu dveří.
Již předešlá, drogou ovlivněná nálada z něj vyprchala, a proto snad byl tak klidný… Nezouval si boty, nebylo potřeba. Nevzrušoval se nad tím, co uvidí. Věděl to. Už celý tento den nahrával k neblahé situaci.
A opravdu… jeho tichý krok na prahu obývacího pokoje ulpěl – zastavil se svět.
Slza neštěstí a bolesti skanula na zem, nebyla však jediného vlastníka. Všichni trpěli. Trpěli za svůj osud.
„Adreano? Prosím, odejdi,“ rozkázal jí. Právě teď nastala tvrdá dohra. Hodil po dívce její mokrý šat a sám odešel do kuchyně. Nenajde se zde heroin nebo alkohol? Bohužel. Ale problémy by tím neodešly…
Téměř neslyšné klapnutí dveří oznamovalo skutečnost, že v domě jsou již jen dvě trpící osoby. Jejich duše je stejná, stejně černá a prokletá. Neštěstím spoutaná, láskou svržená.
„Tome…“ tesklivé ticho protnul žalostný hlas. Nikdo se neopovažoval k pohybu, anebo snad k hlasitému nadechnutí. Nakonec se Bill rozhodl jednat. Zezadu jej obejmul kolem pasu a svojí hlavu nechal lehce dopadnout na Tomovo rameno. Toto je jeho poslední role tohoto dne, a pak bude volný.
„Prosím, než se to stane, nechej mě vykonat své poslední přání,“ pravil smířeně. Oba to věděli. Bill jej otočil čelem k sobě, téměř nedýchal. Jeho oči si prohlížely každý detail Tomovy tváře a hlavně… ústa. Byly pootevřené. Horoucí vzdech z Billových úst se pronesl místností. Prosím… Tom něžně přejel prstem po Billových hebkých ústech. Pozoroval jeho lesknoucí se oči… slzy, které kanuly… S něžností se opovážil ochutnat Billova ústa. Mysleli, že explodují. Bylo to tak rajcovní… neopakovatelný zážitek. Poprvé a naposledy. Vnímali každý svůj pohyb, i dech snad měli pod kontrolou. Tiskli se k sobě. Tomova ruka pohladila Billa po tváři, jež měl hebkou jako samet. I pár černých slz na ní ulpělo.
A pak… Přišlo to, co tak dlouho přijít muselo. Co bylo plánované, mělo scénář i dohru.
Jejich role skončily.
Vzájemná nenávist i touha vůči sobě, jež je pohlcovala, o to žádala.
Ostré nože jim probodly srdce, vykrváceli.
A jejich duše měly volnost…
…anebo bloudily nadosmrti?
– – –
Náhle přestalo pršet a hřmít. Vyjasnilo se.
Po okolí se povalovalo plno odpadků, spadlých stromů či odvátých záclon.
Toto byl opravdu neblahý den…
autor: Elke
betaread: Helushka
Toto byl opravdu neblahý den…
autor: Elke
betaread: Helushka
Musím říct, že tvůj styl psaní naprosto nechápu, používáš slova, která se nehodí do kontextu, děj dost často nedává smysl. Kdyby ses tím snažila o vyjádření pocitů nebo situace, chápala bych to, ale v tvém případě to působí uměle, neadekvátně.
Promiň, ale tvoje povídky na mě působí dojmem, že se o něco snažíš, ale vůbec to to nejde.
Dania: je sice pravda, že její povidky taky nechapu, ale v podstatě to v sobě něco má… piše svým stylem, piše tak, že to chápe jenom ona, sice je to škoda, ale povidky sou zvláštní a zajímavý, sou jiný než všechny ostatní… nemyslím, že se snaží o to co ji nejde… ji to jde, ale jiným spůsobem..
abych řekla pravdu…taky její povídky moc nechápu..i když ve mě vzbuzují hodně zkličující pocity anemám daleko k slzám… souhlasím s tím, že píše osobitě…ještě jsem nikdy nečetla takové povídky..jsou opravdu hodně zvláštní a někdy až moc přesycené slovy , která nedávají smysl…