(Tom)
Nervózně koukám na dveře snad každých deset sekund, ale až zvonek ohlašující konec hodiny mi definitivně potvrdí, že se tu Andy s Billem dnes už nejspíš neukáží. Čekal jsem, že je potkám třeba na obědě, to jsem se ovšem zmýlil. Nemám tušení, jestli odešli ze školy, skrz zamčený dveře skříněk bohužel nemám tu moc vidět a docela mě štve, že mi ani jeden o ničem neřekli… Nakonec se tedy vydám domů sám. Už od dveří slyším z kuchyně cinkavé zvuky, které naznačují, že se Bill nejspíš pustil do přípravy jídla. Opatrně nakouknu do kuchyně a Bill… si s úsměvem zalívá čaj a následně do něj mačká citrón, kouknu ke stolu, jestli tam třeba někdo nesedí, ale ne, Bill se tu poněkud stupidně usmívá jen sám pro sebe.
„Ahoj…“ pronesu naprosto nechápavým hlasem.
„Tome!“ otočí se a zářivý úsměv hodí taky po mně. Jen lehce povytáhnu obočí… třeba pochopí, že bych chtěl vysvětlení.
„Čau!“ chytne mě za ramena.
„Co se, prosím tě, stalo?“ zeptám se zvědavě a v hlavě se mi rodí příšerný představy. Kdy měl Bill naposled tak moc dobrou náladu? Děsí mě… Poslední dobou jsem na něj tak trochu žárlivej. Nevím, jak se to mohlo stát, ale potřebuju mít přehled o všem, co dělá a především s kým co dělá.
„Tome, já… to je…“ rozpačitě rozhazuje hubenýma rukama. „Já někoho mám!“ málem zakřičí štěstím. V jediným okamžiku jako by se mi sesypal domeček z karet představující můj svět, moje sny, touhy a představy. Zapomněl jsem dodat, že se mi neobyčejně líbí, jak je Bill ještě netknutej… což tímhle okamžikem padá spolu se spoustou dalších věcí. Nikdy bych nenašel odvahu mu to třeba jen naznačovat, ale teď bych si za to možná nejradši omlátil hlavu o futra.
„A koho?“ ještě se zbytky sil pokouším nedat na sobě nic znát.
„No… je to Andy,“ sklopí hlavu a usmívá se na kachličky na zemi. No výborně, můj bratr mi nejenom nikdy nemohl říct, že je teplej, on navíc musí začít chodit s naším nejlepším kámošem, to je na mě trochu moc! Chvilku křivím obličej, jako kdybych snad čekal, že ze sebe dokážu vymámit něco normálního, ale nakonec jen zakroutím hlavou, zamrkám, abych se ze všech těch informací nerozbrečel, prudce ho obejdu a odejdu z místnosti.
„Co… Tome?!“ křikne za mnou. Pořádně za sebou prásknu dveřmi od pokoje a stoupnu si k oknu. Nejradši bych skleněnou tabuli vysklil, mám takovej vztek! Zvuk otevírajících se dveří…
„Tome, co to má znamenat?“ pronese naprosto nechápavě.
„Nic,“ syknu.
„Otoč se ke mně,“ vyzve mě.
„Ne.“
„No tak neblbni,“ chytne mě za rameno a otočí k sobě. Upřu na něj svoje rudý skleněný oči. Přes slzavou clonu ho sotva vidím.
„Co se stalo?“ tón jeho hlasu se změní na měkčí a starostlivější.
„Nic!“ zopakuji, ale hlas se mi zlomí a tričko začnou smáčet mý slzy.
„Tome, co je?“
„Proč… proč chodíš s Andym?“ jsem zoufalec, co mu tu fňuká přímo před očima.
„Já nevím, tak nějak se to semlelo. Tobě to vadí?“
„Jo, promiň,“ zakryju si rukama obličej.
„Proč?“ sundává mi ruce z obličeje a upře na mě svoje obrovské oči.
„Protože… protože…“
„Protože co?“
„Nechci, aby jsi s někým chodil, mám tě rád, možná ještě víc než bys myslel…“ zakroutím hlavou, vysmeknu svoje ruce z jeho a padnu na postel. Chci umřít hned teď a tady!
(Bill)
„Ne, Tome, neplač, prosím ! Udělám pro tebe všecičko, hlavně mi tu nebreč, to nemůžu vidět, když vím, že je to kvůli mně…“ blekotal jsem nesouvisle a chytl Toma za rameno. Vyškubl se mi a já se namísto milého úsměvu a hlavně otevřené náruče, jak jsem podvědomě doufal a očekával, dočkal jen zlého pohledu a hrubého:
„Nech toho, nezatěžuj se mnou, o mě tady vůbec nejde !“
To zabolelo…
„Tome, no tak, bráško, já… Chci jen abys věděl…“
Chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem mu říct, že mi právě splnil veškeré mé tajné sny, otevřel nové možnosti, dokázal mi, že nic není nemožné, jenže on mi nedal tu příležitost.
„Nic nechci vědět ! Jo, holt sis našel kluka, tak jsi asi teplej, no, co mi je po tom? Celej tady záříš, že ‚někoho máš‘, tak na mě teď nešahej, jako bys mě celou tu dobu tajně miloval!“ vmetl mi do obličeje a já musel uznat, že tahle „pravda“ zní vážně divně.
Jasně, že jsem si na vysokého pohodového kluka s dlouhými dredy a nekonečným úsměvem ve tváři, už delší dobu myslel, ale zřejmě jsem se považoval za tak silného, že na někoho tolik přitažlivého dokážu zapomenout… Lépe řečeno nepovažoval – pomoc přišla sama od sebe. A kdo jiný by mohl být oním zachráncem, než klučina, co mi je hned po Tomovi nejvíce blízký?
Připadám si pořádně zvrhle, ale jedno vám řeknu – chci je oba dva.
„Nech toho, nezatěžuj se mnou, o mě tady vůbec nejde !“
To zabolelo…
„Tome, no tak, bráško, já… Chci jen abys věděl…“
Chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem mu říct, že mi právě splnil veškeré mé tajné sny, otevřel nové možnosti, dokázal mi, že nic není nemožné, jenže on mi nedal tu příležitost.
„Nic nechci vědět ! Jo, holt sis našel kluka, tak jsi asi teplej, no, co mi je po tom? Celej tady záříš, že ‚někoho máš‘, tak na mě teď nešahej, jako bys mě celou tu dobu tajně miloval!“ vmetl mi do obličeje a já musel uznat, že tahle „pravda“ zní vážně divně.
Jasně, že jsem si na vysokého pohodového kluka s dlouhými dredy a nekonečným úsměvem ve tváři, už delší dobu myslel, ale zřejmě jsem se považoval za tak silného, že na někoho tolik přitažlivého dokážu zapomenout… Lépe řečeno nepovažoval – pomoc přišla sama od sebe. A kdo jiný by mohl být oním zachráncem, než klučina, co mi je hned po Tomovi nejvíce blízký?
Připadám si pořádně zvrhle, ale jedno vám řeknu – chci je oba dva.
Toma chci už dlouho, byl to nesplnitelný cíl s laťkou příliš vysoko na to, abych jí dokázal překonat a teď se dozvídám, že stačí pár kroků a můžu mít to, po čem tak dlouho toužím… Teď už bych se nedokázal vzdát – cíl je už příliš nadosah…
Na druhé straně – s Andym se otevírají nové možnosti, je naprosto jedinečný, mně stoprocentně oddaný a – není to můj bratr.
Dobrá, je to můj nejlepší kamarád, ono se to od sebe moc neliší, ale jak už bylo řečeno, jsem prostě „asi teplej“ a obávám se, že s tím už nic neudělám.
Pohled na Toma se zarudlýma očima mě naprosto rozpaloval, možná i proto, že to není zas až tak obvyklá scenérie…
Na druhé straně – s Andym se otevírají nové možnosti, je naprosto jedinečný, mně stoprocentně oddaný a – není to můj bratr.
Dobrá, je to můj nejlepší kamarád, ono se to od sebe moc neliší, ale jak už bylo řečeno, jsem prostě „asi teplej“ a obávám se, že s tím už nic neudělám.
Pohled na Toma se zarudlýma očima mě naprosto rozpaloval, možná i proto, že to není zas až tak obvyklá scenérie…
„Tome, no tak…“ okřikl jsem ho jemně a dlaň jsem mu položil na bok, neopomínaje jeden ze svých vzácných svůdných pohledů.
Tom zalapal po dechu a s nepochopením se na mě zadíval. Zřejmě jsem se už zase přepočítal. Dneska není dobrý den, opravdu ne…
„Bille, co zase… nech toho ! Co je s imageí nevinnýho panice, co by neublížil ani mouše? No řekni, co je s ní?“ řekl a pohlížel na mě se zlomeným výrazem.
Svěsil jsem hlavu, ruku z jeho boku ublíženě stáhl a pověsil podél těla.
Musí mít tolik té své hrdosti ? Nejdřív mi řekne, že mu vadí, že chodím s Andreasem a když mu pak dám najevo, že jsem svolný ke všemu, co řekne, začne se cukat. A ještě na mě křičí. Ano Tome, děkuji ti za všechno – a ty jsi věděl, jak jsem ještě odpoledne byl šťastný…
Upřel jsem k němu vyplašený pohled a chtíč, jenž se mnou uvnitř lomcoval, pomalu vyhasínal. Kupodivu mi to nade všechna očekávání hrálo k dobru.
Chce netknutýho panice, má ho mít…
Tom zalapal po dechu a s nepochopením se na mě zadíval. Zřejmě jsem se už zase přepočítal. Dneska není dobrý den, opravdu ne…
„Bille, co zase… nech toho ! Co je s imageí nevinnýho panice, co by neublížil ani mouše? No řekni, co je s ní?“ řekl a pohlížel na mě se zlomeným výrazem.
Svěsil jsem hlavu, ruku z jeho boku ublíženě stáhl a pověsil podél těla.
Musí mít tolik té své hrdosti ? Nejdřív mi řekne, že mu vadí, že chodím s Andreasem a když mu pak dám najevo, že jsem svolný ke všemu, co řekne, začne se cukat. A ještě na mě křičí. Ano Tome, děkuji ti za všechno – a ty jsi věděl, jak jsem ještě odpoledne byl šťastný…
Upřel jsem k němu vyplašený pohled a chtíč, jenž se mnou uvnitř lomcoval, pomalu vyhasínal. Kupodivu mi to nade všechna očekávání hrálo k dobru.
Chce netknutýho panice, má ho mít…
(Tom)
Vypadal najednou tak kouzelně… Jako by z něj všechno spadlo a on si uvědomil ubohost situace… Hodně jsem koukal, když jsem zjistil, že nejsem sám, kdo potajmu šeptá bratrovo jméno do polštáře, ale pokud mi předtím řekl, že má kluka, nebude si teď hrát na tiše trpícího, to ne!
Pohlédnu na něj. Jemně narůžovělé tváře, sytě rudé prokrvené rty a černé řasy, lemující sklopená víčka, jako clona pro čokoládové zorničky, jež se za nimi s bázní ukrývají před okolním světem, mi něčím podvědomým prozrazovaly, že můj sladký a nevinný bráška nemá až tak úplně čisté úmysly… Ovšem – ty mi chyběly také…
Co to melu? Chci ho, tady a teď, chci ho pozlobit, tak jako on pozlobil mne.
Nevím, jak se to seběhlo, ale v několika vteřinách jsme já a můj čerstvě zadaný teplý bratr stáli u okna mého pokoje a líbali se. Zní to nechutně, avšak já si to plně užíval… Bill byl tak čistý, ta netknutost a nezkušenost z něj přímo sálala. Pochybuju, že si někdy pořádně užil…
Jó, chlapče, dneska si užiješ možná až moc… Divil by ses, čeho je schopné tvoje dvojče, bráško…
Pohlédnu na něj. Jemně narůžovělé tváře, sytě rudé prokrvené rty a černé řasy, lemující sklopená víčka, jako clona pro čokoládové zorničky, jež se za nimi s bázní ukrývají před okolním světem, mi něčím podvědomým prozrazovaly, že můj sladký a nevinný bráška nemá až tak úplně čisté úmysly… Ovšem – ty mi chyběly také…
Co to melu? Chci ho, tady a teď, chci ho pozlobit, tak jako on pozlobil mne.
Nevím, jak se to seběhlo, ale v několika vteřinách jsme já a můj čerstvě zadaný teplý bratr stáli u okna mého pokoje a líbali se. Zní to nechutně, avšak já si to plně užíval… Bill byl tak čistý, ta netknutost a nezkušenost z něj přímo sálala. Pochybuju, že si někdy pořádně užil…
Jó, chlapče, dneska si užiješ možná až moc… Divil by ses, čeho je schopné tvoje dvojče, bráško…
Na to, že byl hrubě nezkušený, což jsem, mimo jiné, vycítil z jeho nemotorných pohybů a výjevů, které však nepostrádaly nedočkavost a touhu, byl dost nažhavený…
Hrnul se do prozkoumávání mých fyzických kvalit s patřičnou náruživostí, až jsem se divil, kde se to v něm bere… Touha po nepoznaném ? Možná…
Každopádně, během pár chvil jsem z něj, za jeho přehnaně ochotné pomoci, strhnul sněhobílé tričko a jeho značkový pásek od Tazumy totožné barvy, také nezůstal dlouho zapnutým…
Když jsem svého hřešícího bratra už zpracoval do stavu „téměř svlečený“, přišla doba na mou „pomstu“.
Možná by bylo lepší, kdybych věděl, za co se tomu nevinnému něžnému stvoření mstím… No tak, nemá si tu se mnou co začínat, když se dnes dal dohromady s dlouholetým přítelem.
Opřel jsem si ho o stěnu, několika rychlými pohyby za ním otevřel okno svého pokoje, a aniž bych nad čímkoliv přemýšlel, popadl jeho útlé boky a milého Billa přemístil na parapet. Jeho vyděšený výkřik – „Tome, co to… ?“ jsem ignoroval a horní polovinu jeho těla bez okolků vystrčil ven, tudíž do mé místnosti zůstaly trčet dlouhé, bosé nohy a pruhované, strečové boxerky. Hmm, příště bych si mohl rozmyslet, která část oblečení by se měla sundávat jako první —>> džíny to nebudou.
Takhle jsem to neměl jak protahovat, a stáhnout mu rovnou spodní prádlo se mi zdálo až směšně jednoduché a prosté. Ne. Měl jsem lepší nápad…
Za otvorem okna se objevovaly střídavě dvě ruce, mávající zběsile ve vzduchu, střapatá hlava s havraní hřívou a sem tam vzduchem prosvištěl některý z jeho prstýnků a náramků, jak sebou házel.
Hrnul se do prozkoumávání mých fyzických kvalit s patřičnou náruživostí, až jsem se divil, kde se to v něm bere… Touha po nepoznaném ? Možná…
Každopádně, během pár chvil jsem z něj, za jeho přehnaně ochotné pomoci, strhnul sněhobílé tričko a jeho značkový pásek od Tazumy totožné barvy, také nezůstal dlouho zapnutým…
Když jsem svého hřešícího bratra už zpracoval do stavu „téměř svlečený“, přišla doba na mou „pomstu“.
Možná by bylo lepší, kdybych věděl, za co se tomu nevinnému něžnému stvoření mstím… No tak, nemá si tu se mnou co začínat, když se dnes dal dohromady s dlouholetým přítelem.
Opřel jsem si ho o stěnu, několika rychlými pohyby za ním otevřel okno svého pokoje, a aniž bych nad čímkoliv přemýšlel, popadl jeho útlé boky a milého Billa přemístil na parapet. Jeho vyděšený výkřik – „Tome, co to… ?“ jsem ignoroval a horní polovinu jeho těla bez okolků vystrčil ven, tudíž do mé místnosti zůstaly trčet dlouhé, bosé nohy a pruhované, strečové boxerky. Hmm, příště bych si mohl rozmyslet, která část oblečení by se měla sundávat jako první —>> džíny to nebudou.
Takhle jsem to neměl jak protahovat, a stáhnout mu rovnou spodní prádlo se mi zdálo až směšně jednoduché a prosté. Ne. Měl jsem lepší nápad…
Za otvorem okna se objevovaly střídavě dvě ruce, mávající zběsile ve vzduchu, střapatá hlava s havraní hřívou a sem tam vzduchem prosvištěl některý z jeho prstýnků a náramků, jak sebou házel.
A já to nevnímal, líbal jeho hubené nohy, zpracovával jazykem jeho jemnou kůži na stehnech, sem tam přejel dlaní po jeho napjatém rozkroku, od kterého mě už dělil jen tenounký kousek látky a já se pomaličku této poslední překážky zbavoval…
Je možné, že za oknem křičel jako o život. Je možné, že ho slyšelo celé Loitsche. Je možné, že se několik sousedů přišlo podívat a je také možné, že Billovy steny zaslechl i jeho nový přítel, avšak mně to bylo jedno.
Jakmile jsem z něj už nedočkavě strhl trenky, začal jsem si nejistě pohrávat s jeho přirozením. Přiznejme si to – naprosto jsem nevěděl, jak na to, ač jsem spoléhal na vrozený pud, příroda mi umění uspokojovat vlastního bratra zkrátka nenadělila.
Přesto jsem se snažil, mým tělem prostupovala obrovská vlna tlaku a adrenalinu, už jenom z toho, že kdybych najednou pustil jeho kolena, jež jsem pevně svíral a tlačil k zemi, mohl by mi bráška z okna vypadnout, a to jsem opravdu v plánu neměl. Ale nejspíš se mu to líbilo, víc řvát jsem ho snad ještě neslyšel, a to jsem ho měl za oknem; i když nebylo zavřené, slyšitelnost ubývala…
Je možné, že za oknem křičel jako o život. Je možné, že ho slyšelo celé Loitsche. Je možné, že se několik sousedů přišlo podívat a je také možné, že Billovy steny zaslechl i jeho nový přítel, avšak mně to bylo jedno.
Jakmile jsem z něj už nedočkavě strhl trenky, začal jsem si nejistě pohrávat s jeho přirozením. Přiznejme si to – naprosto jsem nevěděl, jak na to, ač jsem spoléhal na vrozený pud, příroda mi umění uspokojovat vlastního bratra zkrátka nenadělila.
Přesto jsem se snažil, mým tělem prostupovala obrovská vlna tlaku a adrenalinu, už jenom z toho, že kdybych najednou pustil jeho kolena, jež jsem pevně svíral a tlačil k zemi, mohl by mi bráška z okna vypadnout, a to jsem opravdu v plánu neměl. Ale nejspíš se mu to líbilo, víc řvát jsem ho snad ještě neslyšel, a to jsem ho měl za oknem; i když nebylo zavřené, slyšitelnost ubývala…
autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule
