(Tom)
„Uuff…“ vydechl Bill mocně, když jsem s ním praštil do peřin mé postele.
„Něco jsi hulil, nebo -“ pokračoval, jakmile jsem vysíleně dopadl vedle něho.
„To jako tvého…?“
„Děláš si legraci?! Vysvětli mi, co jsme to udělali?“ začal vyšilovat Bill, avšak jeho dech se stále nehodlal zpomalit, a tak na mě těch pár slov působilo jako červený hadr na rozzuřeného býka.
„Hmm… Měli jsme spolu pohlavní styk… ?“ zkusil jsem to s frajerským úsměvem.
„Ne! Tome, přefiknul jsi mě! Dost… zvrhlým způsobem…!“ povytáhl obočí a já si všimnul, že ruka, kterou měl položenou na mé přikrývce se patrně chvěje.
„Co je?“ chytl jsem ho za ní.
„Co je?! Ty si nepamatuješ, odkud jsi mě před pár okamžiky vytáhl?“ hořekoval s hysterickým podtónem.
„Ne, myslím to, proč se tak třeseš?“
„Ale to nic… Jen mě příště nevystrkuj z okna, když víš, že mám strach z výšek! Mohl jsi mě pustit! Nedivil bych se, když jsi… Ach bože, Tome, sežeň mi někoho, kdo umí vymazat paměť, nebo ještě líp, změnit minulost!“
S politováním jsem musel uznat, že jeho dech se konečně vrátil do patřičné rychlosti.
„Ty jsi to ale chtěl!“ osočil jsem ho.
Tenhle jeho vyčítavý tón se mi vůbec nelíbil.
„Pokud vím, neprosil jsem se o to, aby mě uspokojoval vlastní bratr a já přitom visel za nohy z okna…“ Bill se na posteli konečně vztyčil a usadil se do pro mě značně vybízivé polohy, a sice do tureckého sedu.
Jestli já nejsem úchyl, vysvětlete mi, co jsem, když mě dostává, když si můj bratr strčí nohy někam pod zadek aa… Ne, nic, neřešim to, ale ať to nedělá, ví moc dobře, že si zahrává s ohněm!
„Je to trapas, co?“ kousl jsem se do rtu a sedl si naproti němu.
„Ano!“ rozhodil rukama a zatvářil se typem pohledu, na jaký samozřejmý fakt jsem právě přišel.
„Líbilo se mi to,“ dodal mimochodem s ledabylým mávnutím ruky.
„Fakt?“ vytřeštil jsem oči.
„Ne, bylo to moc vysoko a bylo to moc zvrhlé, jakoby nestačilo, že jsme bratři, snažím se tuhletu náklonnost potlačit už bůhvíjak dlouho, a prostě… Jinak to bylo perfektní.“
Zíral jsem s mírně pootevřenými rty a můj mozek zpracovával to množství informací.
„Máš kluka,“ namítl jsem, ani nevím proč.
„Vím to, jo, vím to, taky po tobě nechci žádný vztah, já jenom…“ mával rukama a zbrkle se rozhlížel po mém pokoji, jako by hledal vhodná slova.
„Omluv mě,“ vyštěkl, vyskočil na nohy a než jsem stačil cokoliv říct, bouchly za ním dveře.
Zůstal jsem s překvapeným výrazem sedět na posteli, zíral do blba a zaobíral se otázkou – „Co jsme to udělali ?“ okay, okay – co JSEM to udělal ?
„Něco jsi hulil, nebo -“ pokračoval, jakmile jsem vysíleně dopadl vedle něho.
„To jako tvého…?“
„Děláš si legraci?! Vysvětli mi, co jsme to udělali?“ začal vyšilovat Bill, avšak jeho dech se stále nehodlal zpomalit, a tak na mě těch pár slov působilo jako červený hadr na rozzuřeného býka.
„Hmm… Měli jsme spolu pohlavní styk… ?“ zkusil jsem to s frajerským úsměvem.
„Ne! Tome, přefiknul jsi mě! Dost… zvrhlým způsobem…!“ povytáhl obočí a já si všimnul, že ruka, kterou měl položenou na mé přikrývce se patrně chvěje.
„Co je?“ chytl jsem ho za ní.
„Co je?! Ty si nepamatuješ, odkud jsi mě před pár okamžiky vytáhl?“ hořekoval s hysterickým podtónem.
„Ne, myslím to, proč se tak třeseš?“
„Ale to nic… Jen mě příště nevystrkuj z okna, když víš, že mám strach z výšek! Mohl jsi mě pustit! Nedivil bych se, když jsi… Ach bože, Tome, sežeň mi někoho, kdo umí vymazat paměť, nebo ještě líp, změnit minulost!“
S politováním jsem musel uznat, že jeho dech se konečně vrátil do patřičné rychlosti.
„Ty jsi to ale chtěl!“ osočil jsem ho.
Tenhle jeho vyčítavý tón se mi vůbec nelíbil.
„Pokud vím, neprosil jsem se o to, aby mě uspokojoval vlastní bratr a já přitom visel za nohy z okna…“ Bill se na posteli konečně vztyčil a usadil se do pro mě značně vybízivé polohy, a sice do tureckého sedu.
Jestli já nejsem úchyl, vysvětlete mi, co jsem, když mě dostává, když si můj bratr strčí nohy někam pod zadek aa… Ne, nic, neřešim to, ale ať to nedělá, ví moc dobře, že si zahrává s ohněm!
„Je to trapas, co?“ kousl jsem se do rtu a sedl si naproti němu.
„Ano!“ rozhodil rukama a zatvářil se typem pohledu, na jaký samozřejmý fakt jsem právě přišel.
„Líbilo se mi to,“ dodal mimochodem s ledabylým mávnutím ruky.
„Fakt?“ vytřeštil jsem oči.
„Ne, bylo to moc vysoko a bylo to moc zvrhlé, jakoby nestačilo, že jsme bratři, snažím se tuhletu náklonnost potlačit už bůhvíjak dlouho, a prostě… Jinak to bylo perfektní.“
Zíral jsem s mírně pootevřenými rty a můj mozek zpracovával to množství informací.
„Máš kluka,“ namítl jsem, ani nevím proč.
„Vím to, jo, vím to, taky po tobě nechci žádný vztah, já jenom…“ mával rukama a zbrkle se rozhlížel po mém pokoji, jako by hledal vhodná slova.
„Omluv mě,“ vyštěkl, vyskočil na nohy a než jsem stačil cokoliv říct, bouchly za ním dveře.
Zůstal jsem s překvapeným výrazem sedět na posteli, zíral do blba a zaobíral se otázkou – „Co jsme to udělali ?“ okay, okay – co JSEM to udělal ?
***********
(Bill)
Zabiju svýho bratra, zabiju!
Nikdy nepochopím, co ho tak baví na tom zkoušet, jak se pracuje s tužkou na oči… Už zase si s ní totiž nejspíš hrál a mě by zajímalo, jak si asi můžu namalovat linky, když tohleto dřevěné hubené a černé něco, nemá tuhu !
Když on je tak sexy… Ne, ne, není, je to můj brácha, a… Mám kluka…
Jo, kluka, který na mě zase bude čekat o půl hodiny dýl, jen proto, že si budu muset kajalovou tužku na oči ořezávat obyčejným ořezávátkem, jelikož to k tomu určené v koupelně našeho chaoticky uspořádaného baráku prostě není!
To už bude asi desátá schůzka z přibližně sedmnácti, co se konaly, na kterou přijdu o nejmíň dvacet minut později, to ze mě bude mít andílek radost…
Ok, hloupé přezdívky, ale on je vážně tak hodnej, Andy – andílek, to vážně tak sedí… Pořád ještě tak úplně nechápu, že se mi líbí kluci, ale když vidím ty jeho blonďaté vlasy, co mu spadají do těch smaragdových očí, nedokážu mít ani pomyšlení na holky… Co je na nich tak zajímavého ?
„Kaulitzi, sakra, pohni už, nebo mě tvůj milující přítel asi zaživa pohřbí. Myslí si totiž, že za to můžu já!“ zařval zdola Tom, až jsem se celkem vyděsil a píchnul se řasenkou do oka, jelikož mezi mnou a mým bratrem momentálně panuje docela… zvláštní atmosféra…
„Jo, vždycky měl dobrý odhad !“ křikl jsem drze nazpátek.
Nikdy nepochopím, co ho tak baví na tom zkoušet, jak se pracuje s tužkou na oči… Už zase si s ní totiž nejspíš hrál a mě by zajímalo, jak si asi můžu namalovat linky, když tohleto dřevěné hubené a černé něco, nemá tuhu !
Když on je tak sexy… Ne, ne, není, je to můj brácha, a… Mám kluka…
Jo, kluka, který na mě zase bude čekat o půl hodiny dýl, jen proto, že si budu muset kajalovou tužku na oči ořezávat obyčejným ořezávátkem, jelikož to k tomu určené v koupelně našeho chaoticky uspořádaného baráku prostě není!
To už bude asi desátá schůzka z přibližně sedmnácti, co se konaly, na kterou přijdu o nejmíň dvacet minut později, to ze mě bude mít andílek radost…
Ok, hloupé přezdívky, ale on je vážně tak hodnej, Andy – andílek, to vážně tak sedí… Pořád ještě tak úplně nechápu, že se mi líbí kluci, ale když vidím ty jeho blonďaté vlasy, co mu spadají do těch smaragdových očí, nedokážu mít ani pomyšlení na holky… Co je na nich tak zajímavého ?
„Kaulitzi, sakra, pohni už, nebo mě tvůj milující přítel asi zaživa pohřbí. Myslí si totiž, že za to můžu já!“ zařval zdola Tom, až jsem se celkem vyděsil a píchnul se řasenkou do oka, jelikož mezi mnou a mým bratrem momentálně panuje docela… zvláštní atmosféra…
„Jo, vždycky měl dobrý odhad !“ křikl jsem drze nazpátek.
Od té doby, co si se mnou tak trochu pohrál, zatímco jsem visel z okna, se na sebe nemůžeme skoro ani podívat. I když spolu mluvíme, vyhýbáme se pohledem, tohle vážně nejde, něco tak trapného se mi ještě nepodařilo…
Naposledy jsem přelakoval vlasy v divokém rozcuchu a konečně seběhl schody dolů, jelikož nemám zrovna v plánu, aby se dva kluci mého života poprali před prahem mého domu…
„Ahoj lásko, nezlob se na mě, no tak…“ zamumlal jsem zmateně ve dveřích, líbnul Andrease na tvář a na rty a chtěl urychleně zmizet, ale když jsem se otočil, abych za sebou zavřel dveře, mé oči zaregistrovaly něco, co jsem neočekával. Tom.
Povadl mu jemný úsměv, který doteď udržoval na sytě růžových rtech, svěsil hlavu a jeho pravá ruka vystřelila k obličeji, aby za štíhlými prsty ukryl malé třpytivé kapičky smutku a zklamání, jež vyperlily ve velice malém množství v koutcích jeho mandlových očích čokoládové barvy.
Vydechl jsem překvapením. Co… jak?
„Bille?“ Andreas obtočil zezadu ruku kolem mého pasu a položil dlaň na moje břicho.
„J-jo?“ vykoktal jsem překvapeně a konečně zrušil malou škvíru, kterou bylo vidět do naší předsíně.
Naposledy jsem přelakoval vlasy v divokém rozcuchu a konečně seběhl schody dolů, jelikož nemám zrovna v plánu, aby se dva kluci mého života poprali před prahem mého domu…
„Ahoj lásko, nezlob se na mě, no tak…“ zamumlal jsem zmateně ve dveřích, líbnul Andrease na tvář a na rty a chtěl urychleně zmizet, ale když jsem se otočil, abych za sebou zavřel dveře, mé oči zaregistrovaly něco, co jsem neočekával. Tom.
Povadl mu jemný úsměv, který doteď udržoval na sytě růžových rtech, svěsil hlavu a jeho pravá ruka vystřelila k obličeji, aby za štíhlými prsty ukryl malé třpytivé kapičky smutku a zklamání, jež vyperlily ve velice malém množství v koutcích jeho mandlových očích čokoládové barvy.
Vydechl jsem překvapením. Co… jak?
„Bille?“ Andreas obtočil zezadu ruku kolem mého pasu a položil dlaň na moje břicho.
„J-jo?“ vykoktal jsem překvapeně a konečně zrušil malou škvíru, kterou bylo vidět do naší předsíně.
(Andreas)
„Sluší ti to,“ usmál jsem se zářivě na Billa, jakmile jsme uzavřeli téma: „Jak-to-že-jsi-zase-přišel-pozdě?“, jakoby se nechumelilo…
„Eh, vážně ?“ zamumlal nervózně Bill, ale dál se neustále roztěkaně rozhlížel kolem, jako by se bál, že ho někdo sleduje, což mě tak trochu znepokojovalo…
„No tak, co je s tebou?“ položil jsem si ruku na jeho bok a přitáhl si ho blíž k sobě. Chodili jsme spolu přes tři týdny a za tu dobu jsem seznal, že jsem si ještě v životě nebyl něčím tak jistý – chci Billa. Ani se to nesnažíme ukrývat, přede všemi normálně chodíme jako pár, co je nám po nich? Ne, za Billa se doopravdy nestydím… Naopak.
Nicméně ve škole se radši krotíme, už takhle koluje o Billovi dost pomluv. Ještě kdyby se tak dozvěděli, že jsou pravdivé…
„Ne, nic se mnou není… Kam jdeme?“ obrátil rychle téma a já pochopil, že bude lepší, zeptat se ho na to v nějakém méně střeženém okamžiku.
„Na tom nezáleží, něco pro tebe mám…“ usmál jsem se záhadně a jemně ho pohladil po boku, za který jsem ho ještě stále za chůze svíral…
Billovi zajiskřilo v očích a já se v duchu modlil, aby to, co mám pro něj ukryto v tašce, nebyla taková trapárna, jak se mi zdá…
Konečně jsme volnou chůzí, s Billem po boku, došli k mému předem určenému cíli.
„Eh, vážně ?“ zamumlal nervózně Bill, ale dál se neustále roztěkaně rozhlížel kolem, jako by se bál, že ho někdo sleduje, což mě tak trochu znepokojovalo…
„No tak, co je s tebou?“ položil jsem si ruku na jeho bok a přitáhl si ho blíž k sobě. Chodili jsme spolu přes tři týdny a za tu dobu jsem seznal, že jsem si ještě v životě nebyl něčím tak jistý – chci Billa. Ani se to nesnažíme ukrývat, přede všemi normálně chodíme jako pár, co je nám po nich? Ne, za Billa se doopravdy nestydím… Naopak.
Nicméně ve škole se radši krotíme, už takhle koluje o Billovi dost pomluv. Ještě kdyby se tak dozvěděli, že jsou pravdivé…
„Ne, nic se mnou není… Kam jdeme?“ obrátil rychle téma a já pochopil, že bude lepší, zeptat se ho na to v nějakém méně střeženém okamžiku.
„Na tom nezáleží, něco pro tebe mám…“ usmál jsem se záhadně a jemně ho pohladil po boku, za který jsem ho ještě stále za chůze svíral…
Billovi zajiskřilo v očích a já se v duchu modlil, aby to, co mám pro něj ukryto v tašce, nebyla taková trapárna, jak se mi zdá…
Konečně jsme volnou chůzí, s Billem po boku, došli k mému předem určenému cíli.
„Prosím, mladý muži!“ ušklíbl jsem se na něj a přidržel mu dveře jeho oblíbené, vybrané a ne nutno připomínat, že předražené restaurace – McDonald’s.
„Ty víš, čím mě potěšíš…“ zvlnily se jeho rty do úsměvu a já byl rád, že už není tak nervózní, jako když jsme vycházeli z jejich domu.
„Sedni si třeba tady, já dojdu objednat,“ mrkl jsem a ukázal na ten nejzašouplejší salonek se stolem pro dvě osoby a svícnem se svíčkou, které chyběl knot a již dříve roztavený vosk byl nenávratně přichycený k ubrusu. Nápojový lístek ležel netknutě na stole, jelikož stojan, ve kterém měl držet, nebyl ve stavu vhodném pro použití a nutno dodat, že umělá květina v zašlé lahvi od CocaColy tomu všemu dodávala opravdový šmrnc…
„Ne, počkej, já si chci vybrat s -„
„Zlato, sedni si na zadek, zavři tu svou rozkošnou tlamičku a nech mě ti donést, co tvůj přítel uzná za vhodné!“ naklonil jsem se k němu a své dva prsty mu přitiskl k jeho poddajným, měkkým rtům.
„Ty víš, čím mě potěšíš…“ zvlnily se jeho rty do úsměvu a já byl rád, že už není tak nervózní, jako když jsme vycházeli z jejich domu.
„Sedni si třeba tady, já dojdu objednat,“ mrkl jsem a ukázal na ten nejzašouplejší salonek se stolem pro dvě osoby a svícnem se svíčkou, které chyběl knot a již dříve roztavený vosk byl nenávratně přichycený k ubrusu. Nápojový lístek ležel netknutě na stole, jelikož stojan, ve kterém měl držet, nebyl ve stavu vhodném pro použití a nutno dodat, že umělá květina v zašlé lahvi od CocaColy tomu všemu dodávala opravdový šmrnc…
„Ne, počkej, já si chci vybrat s -„
„Zlato, sedni si na zadek, zavři tu svou rozkošnou tlamičku a nech mě ti donést, co tvůj přítel uzná za vhodné!“ naklonil jsem se k němu a své dva prsty mu přitiskl k jeho poddajným, měkkým rtům.
autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule
tlamičku ^^ rozkošné x))
<3