T.A.B.u 4.

(Bill)
Seděl jsem na malé židličce, jež se rozpadala dokonce i pode mnou, což se mi běžně nestává, přehazoval nohu přes jednu na druhou a špulil na sebe rty do miniaturního zrcátka, jež se téměř odlepovalo z neuvěřitelně starého balení bezbarvého lesku na rty, kterým do mé kosmetické taštičky kdysi ze srandy přispěl Tom. Myslel si, že ho používat nebudu. Heh, kdyby tak tušil… Ach jo, Tom… Musím nad tím pořád přemýšlet…
Jaké by to bylo, kdybych tady teď nečekal na Andrease, ale na něj…? Přemýšlí nad podobnýma věcma? Doopravdy… brečel? A bylo to určitě kvůli mně?
Dost, ne, tohle nejde, mám známost, a můj bratr je…tabu. Nemůžu si dovolit s ním něco mít, i kdybych chtěl a i kdybych nechodil s Andreasem.
Ale stejně, musím uznat, že můj bratr je v jistých směrech o něco… Ne, nic, nic, není – hlavně teď držet hubu a svojí mysl na uzdě, přichází Andy.

„Copak jsi mi koupil? Happy meal? Ale co…?“ koukal jsem na něj jako vyvoraná myš, nechápal, co to zase má být…
„Neboj, máš v tom kuřecí kousky, bigmaca a tady vanilkového shakea, o to nepřijdeš. A nechal jsem ti tam dát speciální… hračku. Kterou jsem sám přinesl,“ vyrukoval na mě a můj údiv ani v nejmenším neklesal…
Bez dalších zbytečných slov jsem hrábl po krabičce, vesele pomalované nepříliš ladícími barvami s červenými a růžovými srdíčky.
„Co je, tentokrát se nezajímáš jako první o jídlo?“ smál se mi a tak jsem na něj jen elegantně a značně provokativně povyplázl špičku jazyka.
Vyhrabal jsem mezi nekonečnými ubrousky a rozsypanými hranolky průměrně velký sáček ze stříbrno-červeného celofánu. Jeho velikost mi neprozradila naprosto nic a tak jsem s ním začal klepat, jako desetileté děcko s velkým dárkem o vánocích. Andreasův pobavený smích mě tak vytáčel, že jsem ten pytlík prostě nedočkavě rozerval a ani mě v tu chvíli nenapadlo, že bych si to třeba mohl ještě víc prohlédnout, popřípadě si ten úžasně a zamilovaně zdobený pytlík schovat a v depresích si s ním připomínat, že mě aspoň někdy měl někdo rád…

„Andy, co je to, proboha?“ smál jsem se s nadlehčením, jelikož uvnitř mě se právě odehrával boj. Mám Andrease strašně rád, odvážil bych se i říct, že ho možná miluju. Nemyslím, že bych byl schopný mu to říct do očí, to vážně ne, ale prostě… Tom… Já se tu snad na místě rozbrečím, co to dělám, nad čím to přemýšlím ?
Rozložil jsem ten smotek černé látky, stěží potlačoval slzy, ani nevěděl proč a vytřeštil oči na to, co se přede mnou rozkládalo. Sevřel rty v úzkou linku a zíral na spodní prádlo. Ano, já dostal od svého kluka spodní prádlo. A ne jen tak ledajaké prádlo, tohle bylo strečové, bezešvé a kvalitní spodní prádlo, a já… nejsem schopen ve své mysli vyredukovat jiné slovo, než „spodní prádlo“ aaa… A prostě mě hrozně štve, že na tohle nepřišel Tom!
Celé černé a na lemu do dáli svítilo bíle natisklé slovo o čtyřech písmenech. BILL. Bylo to nádherné, přece jenom mě na tom však něco zaráželo. Tak osamělé slovo – nikdy ho nečtu takhle osamocené, vždycky nás všude píší ve dvou – Bill a TOM, Tom a BILL – patříme k sobě, jsme jako jedna osoba, PROČ je tady tak sobecky jen moje jméno??
„Tome, to je tak hezký!“ vyhrkl jsem a pověsil se mu přes stůl kolem krku.
Ve zlomku vteřiny, kdy se ode mě můj dárce zmateně odtrhnul a v mé hlavě všechno cvaklo, jsem si uvědomil bídnost situace.

„Bille?!“ rozburácel se salonkem jeho hlas a mě stačil doopravdy jen krůček k nervovému zhroucení a ještě menší krůček od pohledu zvířete zahnaného do kouta a slabého pípnutí:
„Miluju tě, Andy !“

(Andreas)

„Cože?!“ zeptám se šokovaně hned po tom, co mi spadne čelist.

„No… že tě miluju?“ Billova hlava pomalu bezradně mizela mezi jeho rameny.

„Proč jsi mi řekl ‚Tome‘?“

„No já… já se… víš co… spletl,“ se rty pevně stisknutými k sobě kývne hlavou, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Bill neumí lhát. Nebo aspoň já jsem vždycky zaručeně poznal, když se někomu snažil něco navykládat.

„Nepovídej,“ povytáhnu obočí.

„No,“ pokrčí rameny.

„Bille, já ti nevěřím, řekneš mi pravdu?“ zkusím to na něj přímo, nemá cenu to nějak složitě naznačovat. Zhluboka se nadechne, chvíli to vypadá, jako by mi měl oznámit konec světa, ale pak rezignovaně zase vydechne.

„Co se stalo?“ nechápu vážnost v jeho tváři.

„Musím ti asi něco říct,“ třeští na mě oči, jako by snad čekal, že mu to z nich vyčtu. Nic neříkám, jen si podepřu bradu a dál jej pozoruji.

„Víš on Tom… já s ním jsme totiž…“ nemohl najít správná slova, zatímco mě děsila jeho šílená bezradnost tak, že se mi zpocené dlaně pod stolem začínaly třást.

„No já s Tomem…“ a zase nic, jen prosebně upřel pohled ke stropu.

„Bille?“ začínám panikařit a můj výraz vypadá, jako kdybych měl pod jazykem kus citrónu. „My spolu něco měli,“ vyhrkne rychle a ruce připlácne k obličeji.

„Bille…“ protáhl jsem zklamaně. Teď bych se rád probudil… On se ale hned probere, klekne si k mé židli a začne mi drtit ruku.

„Andy, promiň. Já vím, že na tohle v životě nenajdu omluvu, hrozně mě to mrzí, ale já k Tomovi něco cítím. A on ke mně taky a tak se to celý nějak zvrtlo, já vím, že jsme bráchové a že to je naprosto nepřípustný, ale stalo se to a už to nevrátím… i kdybych chtěl,“ poslední slova sotva slyšitelně pípnul. Mám milion slov, co bych na něj právě teď nejradši vykřičel, ale protože si nějak nemůžu vybrat co dřív, tak jen bezradně kroutím hlavou. V jediným okamžiku jsem přišel o všechno, na čem mi poslední týdny záleželo.

„Ale Andy,“ chytne mě za předloktí „já tě miluju, jako nikdy jindy nikoho jinýho, když teď úplně vynecháme Toma. Hrozně moc mi na tobě záleží, za krátkou dobu jsem se na tebe strašně moc upnul a mám tě rád, jsi perfektní. Já vím, že bys mě teď nejradši prohodil támhle těma dveřma, ale já tě potřebuju, potřebuju vás oba, nechápu se, ale je to tak. Ještě jednou promiň, já vím, že se to nikdy nemělo stát, promiň,“ šeptá a slzy se tříští na mém předloktí. „Ať uděláš cokoli na světě, pochopím to,“ odevzdaně na mě upře ty nejsmutnější oči na světě, co jsem kdy viděl a já věděl, že na zápěstí budu mít stoprocentně rudé fleky od jeho prstů ještě tak dva dny. Jestli Billa teď pošlu k vodě, ztratím nejen jeho ale i Toma. Pořád klečel a čekal na ortel. S výdechem jsem si olízl rty a zadíval se na něj.

„Ale já o tebe nechci přijít.“

„Ani já o tebe!“ vybreptl rychle.

„Tak mi přestaň narušovat krevní oběh,“ se smířlivým úsměvem jsem vyprostil ruce z jeho pevného sevření a vytáhl si ho na klín. Když mu teď odpustím, třeba se mi to vyplatí, musím doufat. Štíhlé paže se mi ihned vděčně ovinuly kolem krku.

„Tak tě miluju…“ šeptá mi do ucha a jen mě utvrzuje v mém rozhodnutí.

„Já tebe taky. A Bille… co teď bude?“ Odtáhne se, ale prsty stále nechává propletené za mým krkem.

„Já nevím… jen vím, že se nechci vzdát ani jednoho z vás dvou.“

„Fajn, nějak to vymyslíme,“ s povzdechem kývnu a radši si ho zase přitáhnu do náruče. „Já tě totiž taky miluju.“ O pár sekund později mám krk celej mokrej…

(Bill)

„Nebreč, Bille, proč ještě pláčeš ?“ Andy mi s úsměvem otíral slzy z tváří.

„Ty jseš tak..tak hodnej..“ vzlykal jsem a nechal se hladit po vlasech.

„Ale kvůli tomu plakat nemusíš…“ pousmál se Andy a znovu mě s vášní a jiskrami v očích políbil. Ten jeho šarm mě dokáže tak odzbrojit…
Vybízivě jsem zavzdychal a vydrápal se na jeho klín, kam se mě pokoušel vyzvednout.
„Ehm, ehm…“ zakašlal někdo za námi, a když jsem se ohlídnul, spatřil jsem zaměstnance McDonalda, jenž právě procházel okolo a jeho zrak zjevně spočinul na nás.

„Zmizíme…“ zašeptal mi Andy do ucha a já s neslyšným „Hned“, horlivě přitakal.
Sebral jsem svou úžasnou kabelku, spodky od Andrease a se smíchem jsme za ruku utíkali před káravým pohledem zaměstnance.
Až venku jsme si oddechli.

„Jako by mu to vadilo…“ poznamenal Andreas a znovu jsme se rozesmáli.

„Jo, mohli by být o něco ohleduplnější k naší čtyřprocentní menšině… K nám normálním!“ smál jsem se a jen Andyho ruce, obtočené kolem mého pasu, mě udržovaly ve vzpřímené poloze, jinak bych se skácel k zemi.

„Pojď, půjdem někam, kde nás budou ještě podporovat…!“ slíbil Andy záhadně a táhl mě za ruku městem. Co bude tohle z jeho šílených nápadů, nevím…

autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule