(Bill)
Diskotéka. Spousty lidí, světel, pití, holek, kluků… Zatočila se mi z toho až hlava.
„Proč… Proč sem?“ zařval jsem na Andrease, jelikož přes hlasitou taneční hudbu nebylo slyšet naprosto nic.
„Mám tu kámoše… Teplý kámoše…“ pokrčil rameny Andy a trochu se ošil, když se na něj nalepila jakási spoře oblečená blondýna.
„Aha…“ kývnul jsem, protože dneska jsem se s ním nechtěl vůbec hádat. Po tom, co pro mě udělal, bych mu měl klečet u nohou a líbat lem jeho kalhot…
Došli jsme konečně k pultu, elegantně jsem si vyskočil na barovou židli a přehodil nohu přes nohu. Andy zaujal místo vedle mě a netrvalo dlouho a naproti nám už sedělo kolem deseti… řekněme poněkud zvláštních kluků, vesele se zdravili a žďuchali do Andrease. Lépe řečeno jsem měl pocit, že využívají každou možnost se ho dotknout, což platilo i mezi nimi navzájem. A já si myslel, že já jsem hodně zženštělej… Tshe, tak na tyhle nemám… Vedle těch když se postavím, vypadá to asi jako kdyby se vedle mě postavil Arnold Schwarzeneger…
Došli jsme konečně k pultu, elegantně jsem si vyskočil na barovou židli a přehodil nohu přes nohu. Andy zaujal místo vedle mě a netrvalo dlouho a naproti nám už sedělo kolem deseti… řekněme poněkud zvláštních kluků, vesele se zdravili a žďuchali do Andrease. Lépe řečeno jsem měl pocit, že využívají každou možnost se ho dotknout, což platilo i mezi nimi navzájem. A já si myslel, že já jsem hodně zženštělej… Tshe, tak na tyhle nemám… Vedle těch když se postavím, vypadá to asi jako kdyby se vedle mě postavil Arnold Schwarzeneger…
„Copák, Andy, nový objev ?“ ptal se ten jeden vlezlým hlasem a všichni se začali smát.
„No, vlastně jo…“ přikývl a šťastně se usmál.
„Coože, ty nám nezůstaneš věrný, cukroušku?“ další výbuch smíchu a to už jsem si připadal vážně divně.
„Tak se představ, kotě…“ zazubil se na mě jeden z nich a postavil přede mě sklenku čehosi barevného se sytě žlutým ovocem a růžovým deštníčkem.
„Já, já…“ koktal jsem a ihned znovu přehodil nohu přes nohu, když jsem si uvědomil, kam směřuje zrak většiny téhleté přiteplené bandičky.
„Napij se, uvolníš se a bude se ti líp mluvit…“ poradil mi jeden modrooký blonďák, natáhl ke mně ruku, prstem mi přejel po tváři a nakonec mi zastrčil za ucho pramen vlasů, jež mi spadal do očí.
Vrhl jsem šokovaný pohled na Andrease, ale ten se na mě jen povzbudivě usmál a zamumlal: „Jen do toho, neboj se…“
Nechtěl jsem dělat problémy a tak jsem do sebe větší část obsahu sklenky vyklopil.
„Aach…“ vydechl jsem – sic to bylo neskutečně sladké, ale jakmile to člověk spolkl, pálilo to jako čert. Vyvolal jsem další vlnu smíchu a výkřiků, jak jsem: „Sladký a roztomilý!“ a následně jsem byl opakovaně vyzván, abych se představil.
Vrhl jsem šokovaný pohled na Andrease, ale ten se na mě jen povzbudivě usmál a zamumlal: „Jen do toho, neboj se…“
Nechtěl jsem dělat problémy a tak jsem do sebe větší část obsahu sklenky vyklopil.
„Aach…“ vydechl jsem – sic to bylo neskutečně sladké, ale jakmile to člověk spolkl, pálilo to jako čert. Vyvolal jsem další vlnu smíchu a výkřiků, jak jsem: „Sladký a roztomilý!“ a následně jsem byl opakovaně vyzván, abych se představil.
„Já…jsem Bill,“ vypadlo ze mě a pak už jsem jen upíral vytřeštěný pohled na jejich rozesmáté tváře. Vysloužil jsem si několik vzdušných polibků a v tu chvíli se mi začala motat hlava, a to pořádně.
„Jak dlouho spolu jste?“ „Jak daleko jste už zašli?“ vyzvídali od nás vlezle dál a Andy jim ochotně odpovídal, když viděl, že já toho schopen nejsem. Mezitím, snad abych se nenudil, převrátil jsem do sebe zbytek obsahu skleničky a ani jsem se nenadál a už přede mnou stála další.
Nenechal jsem se dvakrát přemlouvat, nějak jsem tomu lepivému svinstvu přišel na chuť.
Večer pokročil, všude stále blikala světla, Andreas se vybavoval se starými známými a já musel snášet jejich oplzlé poznámky a bohužel pro mě, nezůstávalo čím dál častěji jen u poznámek. Sem tam se stalo, že na mém zadku „zaručeně omylem“ spočinula něčí ruka, byl jsem asi tisíckrát pohlazen a „roztomile rozcuchán“ po mé lesklé hřívě a několikrát došlo i k tomu, že mě některý z nich vzal kolem ramen a pokoušel se zahryznout kamsi za moje ucho. V těchto chvílích naštěstí většinou velice rychle zakročil Andreas; do té míry, aby přestal žárlit, ještě opilý nebyl…
Do ruky mi tiskli čím dál více sklenek „na lepší uvolnění“ a já se čím dál více dostával do stavu celkové apatie. Bylo už docela pozdě, když jsem si všiml, že to nevinně sladké a žluté vystřídalo něco daleko, daleko ostřejšího…
Večer pokročil, všude stále blikala světla, Andreas se vybavoval se starými známými a já musel snášet jejich oplzlé poznámky a bohužel pro mě, nezůstávalo čím dál častěji jen u poznámek. Sem tam se stalo, že na mém zadku „zaručeně omylem“ spočinula něčí ruka, byl jsem asi tisíckrát pohlazen a „roztomile rozcuchán“ po mé lesklé hřívě a několikrát došlo i k tomu, že mě některý z nich vzal kolem ramen a pokoušel se zahryznout kamsi za moje ucho. V těchto chvílích naštěstí většinou velice rychle zakročil Andreas; do té míry, aby přestal žárlit, ještě opilý nebyl…
Do ruky mi tiskli čím dál více sklenek „na lepší uvolnění“ a já se čím dál více dostával do stavu celkové apatie. Bylo už docela pozdě, když jsem si všiml, že to nevinně sladké a žluté vystřídalo něco daleko, daleko ostřejšího…
To však bylo to poslední, co jsem si stačil zapamatovat, protože pak už všechno splynulo v jedno, víry barev, tisíce rukou po mém těle a spousty vyzývavých hlasů.
„Tak se předveďte, no pojďte do toho, kluci!“ vybízeli nás, žďuchali do ramen, povzbuzovali tleskáním a zřejmě se nás snažili s Andreasem zcuknout dohromady.
Blikla mi před obličejem jeho vážná a zděšená grimasa, avšak mám takový dojem, že jsem ze sebe dokázal vyloudit tak maximálně opilecký úsměv a pak už jsem mu padl okolo krku a já se začal dobývat do jeho úst…
Co se dělo dál, ví jen čert…
Blikla mi před obličejem jeho vážná a zděšená grimasa, avšak mám takový dojem, že jsem ze sebe dokázal vyloudit tak maximálně opilecký úsměv a pak už jsem mu padl okolo krku a já se začal dobývat do jeho úst…
Co se dělo dál, ví jen čert…
(Tom)
To je neskutečný ! Jako bych to měl v životě jednoduchý, ne, on mi bude ještě přidělávat starosti ! Odejde si s Andreasem, mám dojem, že i zahlédne můj výraz, který nebyl zrovna nadšený, a je před půlnocí a on nikde! Ani jedna zpráva, ani jeden telefon, nic. Mě telefony nebere, na SMSky nereaguje. A Andreas jakbysmet. To je kamarád, teda… A konec mezi nima, prostě ende schluss, nedokáže se o něj ani postarat, ani mi dát vědět a není schopnej ho přivíst domů do půlnoci, když s ním odcházel kolem šesté, no to je spolehlivost… Ne, ten se s ním už scházet nebude. Tečka.
Naprosto rozklepaný jsem si došel do pokoje pro deku, snesl ji dolů a byl nucen si ustlat v obýváku na gauči, ač jsem tedy vůbec neměl v plánu spát. Jak bych taky mohl, když nemám absolutně žádné zdání, co se právě děje s mým bratrem, a bohužel pro mě, mi byl ten bratr ještě dražší než bratr… Cit, který jsem k němu choval, se už dávno začal vymykat pouhé bratrské lásce. Sedl jsem si na postel a čekal.
Naprosto rozklepaný jsem si došel do pokoje pro deku, snesl ji dolů a byl nucen si ustlat v obýváku na gauči, ač jsem tedy vůbec neměl v plánu spát. Jak bych taky mohl, když nemám absolutně žádné zdání, co se právě děje s mým bratrem, a bohužel pro mě, mi byl ten bratr ještě dražší než bratr… Cit, který jsem k němu choval, se už dávno začal vymykat pouhé bratrské lásce. Sedl jsem si na postel a čekal.
Čekal jsem asi dvacet minut a za tu dobu jsem stačil totálně zpanikařit. Už jsem ani nezkoušel dovolat se jednomu z nich a vyrazil jsem rovnou do svého pokoje, kde jsem ze skříně vytáhl kalhoty a mikinu a byl odhodlaný ho jít najít. Ať mě to stojí, co to stojí, prostě nedovolím aby se mu něco stalo.
Třásly se mi ruce, když jsem ze sebe strhnul tričko na spaní a v hlubinách mé šatní skříně se snažil vyhrabat něco teplejšího. Už jsem byl na pokraji psychického zhroucení, když ticho panující v celém domě prořízl naléhavý zvuk domovního zvonku.
Upustil jsem všechno, co jsem měl v rukou, naprosto jsem nehleděl na to, že mám na sobě jen volné boxerky a zbrkle jsem vyrazil z mého pokoje. V polovině schodů jsem zakopl a bylo jediné štěstí, že jsem se přidržel zábradlí, protože jinak nevím, jak by to dopadlo. Poslední tři schody jsem seskočil, a hystericky se dohnal ke dveřím.
Třásly se mi ruce, když jsem ze sebe strhnul tričko na spaní a v hlubinách mé šatní skříně se snažil vyhrabat něco teplejšího. Už jsem byl na pokraji psychického zhroucení, když ticho panující v celém domě prořízl naléhavý zvuk domovního zvonku.
Upustil jsem všechno, co jsem měl v rukou, naprosto jsem nehleděl na to, že mám na sobě jen volné boxerky a zbrkle jsem vyrazil z mého pokoje. V polovině schodů jsem zakopl a bylo jediné štěstí, že jsem se přidržel zábradlí, protože jinak nevím, jak by to dopadlo. Poslední tři schody jsem seskočil, a hystericky se dohnal ke dveřím.
(Andreas)
Nervózně jsem si Billa pohodil v náručí a pak už ve dveřích přede mnou stanul rozrušený skoro-nahý Tom. Mohl jsem číst obrovskou úlevu v jeho očích, když si všiml, že to, co třímám pevně v náručí, je jeho bratr.
„Jak…jak, co?“ koktal a hned k němu natahoval ruce.
Zalitoval jsem, že jsem nevyužil svůj původní plán a nevzal Billa k sobě domů, jenže matka byla zaprvé narozdíl od Simone Kaulitzové doma, a zadruhé, tohle by se Kaulitzovým špatně vysvětlovalo… obzvlášť Tomovi. Vlastně tomu vysvětlování stejně neuniknu.
Zalitoval jsem, že jsem nevyužil svůj původní plán a nevzal Billa k sobě domů, jenže matka byla zaprvé narozdíl od Simone Kaulitzové doma, a zadruhé, tohle by se Kaulitzovým špatně vysvětlovalo… obzvlášť Tomovi. Vlastně tomu vysvětlování stejně neuniknu.
„Neptej se a pusť mě s ním sakra dovnitř, víš jak je těžkej?!“ zavrčel jsem s nepřehlédnutelnou dávkou nevole. Když si vzpomenu, co s mým Billem provozoval…
autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule
