T.A.B.u 6.

(Andreas)

„Tyy vole…“ byla jeho první reakce, když jsem složil Billa před něj na postel.

„Co jsi s ním dělal, Andreasi?! Vždyť ten je úplně, on je úplně… Cos mu to dal, tyy…!?“ hořekoval a z jeho výhrůžného pohledu bylo poznat, že už je celkem dost a celkem dost dlouho nervózní.

„Klid, nic jsem mu nedal, jen to malinko přehnal…“ pokrčil jsem výmluvně rameny.

„S čím to přehnal?! Bill nepije!“ dupnul si Tom, a kdybych nebyl v tak svízelné situaci, musel bych se zasmát.

„Jo tak nepije, jo? Tos ho měl vidět dnes večer..“ prohodil jsem sarkasticky.

„Večer? Je půl druhý ráno, ty pitomče!!“ vyjel na mě a znovu se sklonil k bezvládnému Billovi. Vlastně jsem rád, že už není vzhůru, tím by jen komplikoval situaci…

„Tak tohle mi vysvětlíš…kamaráde…“ skřípal zubama dál Tom a zvedal ke mě hlavu.

„No prostě… Bill to trochu přehnal s alkoholem, opil se a… Dělal trošičku nepřípustné věci, ale… už je to v pořádku, je tady doma, takže se vlastně vůůbec nic nestalo…“ vysvětloval jsem nervózně, avšak při slovech „nepřípustné věci“ jsem se musel mírně pousmát a přejet si jazykem po rtech, jinak to nešlo… Ta vzpomínka byla moc čerstvá… A Bill se postaral o to, aby byla minimálně pro mě nezapomenutelná.

„Krucinál, to se o něj neumíš postarat? Vždyť víš jakej je, on se sám o sebe postarat nedokáže, rozhoduje se prostě emocema, pokud chceš, aby se mu nic nestalo, musíš polovinu věcí dělat za něj! Ty… nejenom že jseš náš nejlepší kámoš, ty s ním dokonce…chodíš! A nejseš schopnej zajistit, aby se vrátil do půlnoci domů ve stavu schopném vnímání!“ vyčetl mi Tom hlasitě a já měl sto chutí mu vmést do obličeje, co jsem se dneska dozvěděl… Byl jsem toho pokušení ušetřen, jelikož Bill se na posteli začal protahovat a vydávat velice… dráždivé uvzdychané zvuky a tak jsme na něj oba dva zůstali zírat s pokleslou čelistí.

„Mmmm…“ zamručel a jeho rozmazané oči začaly tvořit mezi sevřenými víčky úzké štěrbinky, kterými mžoural na naše ohromené obličeje.

„Lásky moje…“ žvatlal a začal se zády otírat o postel pod sebou.
Tom vytřeštil oči a s bázní po mně kouknul, co na to budu říkat. Zřejmě mu nikdo nestačil říct, že tohle překvápko mám už dneska za sebou…

„Pojďte ke mněě…“ zaprosil a rty nechal maximálně vybízivě pootevřené.

„To snad neni pravda, já se tu strachuju o jeho život a první co chce, je… To snad neni možný…“ Tom složil hlavu do dlaní. Otočil jsem se k němu, on se však mému pohledu úspěšně vyhýbal.

„Vyřeš si to tady s ním, uspokoj mu jeho… touhy… A pak za mnou přijď, ještě si to spolu vyjasníme…“ odfrkl, se záští v očích pohlédl na přihlouple se usmívajícího Billa, načež se s povzdechem zase odvrátil a vykročil ke dveřím z místnosti.

(Tom)

Přivřel jsem dveře a opřel se o stěnu v chodbě. Ještě pořád jsem měl před očima Billa, sténajícího po nás obou současně… můj bratr není normální, zítra si to s ním vyřídím! Už jsem se chtěl odebrat do kuchyně a najít tam pořádný kus čokolády na uklidnění, když jsem zase zaslechl Billa, jak se pokouší o nějaká nesrozumitelná slova. Opatrně jsem našlapoval po měkkém koberci až ke škvíře ve dveřích a zaposlouchal se…

„A kde mám brášku, mmm?“ podle všeho se Bill zrovna protahoval.

„On odešel, hodně se na mě zlobí, že jsem tě donesl takhle,“ vysvětloval tiše Andreas. Podle tónu by se dalo říct, že to možná myslí upřímně smutně.

„Alee… ty jsi můj zlobivej chlapeček, viď?“ zacukroval Bill, který ve svém stavu těžko mohl pobrat situaci. Zvědavě, ale přesto nadmíru opatrně, jsem jedním okem nakoukl do místnosti. Bill Andymu právě rozcuchával blonďaté a zaručeně dlouho upravované vlasy. „Pojď za mnou,“ mluvil zastřeně a tahal Andrease za paže k sobě na gauč. Náš nejlepší kamarád se nenechal dlouho pobízet a posadil se Billovi obkročmo přímo na klín.

„Ah…“ uniklo Billovi viditelně hodně vzrušenému. V jeho očích se zajiskřilo a začal Andymu něco šeptat. Podle výrazu jejich obličejů to bylo něco nadmíru rajcovního a moje úvahy se potvrdily, když si v jediném momentu oba vzájemně zajeli rukou do rozkroků. V ten samý okamžik mě přepadla malá výčitka svědomí, že tu nemám co dělat. Vůbec jsem se sem neměl vracet, nic jsem neměl vidět, měl bych okamžitě vypadnout… tak proč to sakra nejde?! Dychtivě ty dva sleduju. Absolutně se nestarají o nějakou předehru, nebo něco na ten způsob, na to je Bill asi moc opilej, jdou rovnou na věc a mě začíná být neuvěřitelný horko. Můj dech se nepatrně zrychluje, jak vidím Billa rozepínat Andyho zip na kalhotách zubama. To nejde! Pomalu se odpotácím aspoň pár metrů od oněch dveří a s rukou před pusou třeštím oči před sebe. S roztřesenými rty a vzrušeným rozkrokem uteču k sobě do pokoje, kde za sebou zamknu a vrhnu se otevřít okno, abych se nadýchal chladného nočního vzduchu. Po pár minutách už jsem relativně schopnej uvažovat. Možná bych na to mohl zapomenout, na všechno co jsem viděl, ale rozhodně si z hlavy nevyženu myšlenku‘ jaký by to bylo, kdybych se přidal’… Jsem odporně zvrhlej!

**************

(Andreas)

Z krásného snu z pohledu z křídel motýlích mě probral dotek ještě jemnější…

„Billi…“ zamručel jsem rozespale, jelikož mě něco neúnavně šimralo na lících.
Slastně jsme vydechl, vynaložil veškerou nashromážděnou energii za pár naspaných hodin a pracně rozlepil jedno oko. Potom druhé, a to už se mé rty roztáhly do šťastného úsměvu. Stačil jeden pohled na tu andělskou krásu vedle mne a byl jsem ten nejšťastnější muž pod sluncem… Ano, muž. Bill mi dává pocit, že jsem opravdovým mužem, Bill mi dává všechno.
Zabalen ve sněhobílých přikrývkách, s na nich a na obličeji rozpitými černými líčidly, působil až panensky čistě. Po tom, co však předvedl minulou noc, to rozhodně pravda nebyla…
Jakmile jsme si vzpomněl na včerejší noc, v břiše se mi rozlil zvláštní pocit nejistoty. Něco bylo špatně, cítil jsem to… Nebylo to tím, že Bill byl opilý, když ze mě strhával oblečení, vypadal střízlivě až nadmíru. Ne, bylo to něčím jiným… Celá noc byla krásná, ale to něco…
No, to je jedno, hlavně, že jsme si to užili… A Bill si to především užije dneska, chudák, ten bude mít nepěknou kocovinu po tom, kolik toho včera vypil…

Vyhrabal jsem se z peřin, ve spodním prádle po špičkách vypochodoval z Billova pokoje, potichounku za sebou zavřel dveře a modlil se, abych cestou do kuchyně nenarazil na někoho z Kaulitzových…
Mé přání zůstalo sice nevyslyšené, ale ještě v té lepší variantě, takže jsem byl celkem rád, že to je jen Tom, kdo na mě začal mluvit, hned jak jsem se pracně vplížil do kuchyně.

„Dobré ráno, Andreasi,“ řekl odměřeně, vykoukl zpoza hudebního časopisu, který pročítal a sjel mě pohrdavým pohledem.

„Dobrý…“ zívl jsem a neušlo mi, jak Tom se záští zírá na mou sportovně vyhlížející hruď, která byla k jeho smůle o něco vypracovanější než ta jeho.
Sáhl jsem do kredence pro hrnky a přitom se ušklíbl.

„Jak ses vyspal? No já teda skvěle, jenom jediný mi vadilo, že Bill v noci strašně kopal a…“ zaznamenal jsem, jak Tom křečovitě zavírá oči a tříští zuby o sebe.

„…ale jinak to probuzení, kdy mě na nose šimraly jeho vlasy, no to bych za nic na světě nevyměnil… Když se ještě vezme v úvahu to, co se dělo v noci… Hmm, nemohl jsme se vyspat lépe…“ zakončil jsem to celé potměšilým úsměvem a dál se věnoval varné konvici. Nepěkně mi to připomínalo časy, kdy jsem u dvojčat spal ještě jen jako jejich nejlepší kamarád… Byly to krásný časy, ale i když byla současná situace na můj vkus až moc komplikovaná, za nic na světě bych se nechtěl vrátit do doby, kdy jsme s Billem jen kamarádili… To se s Tomem radši zhádám až do krve.

Tom si poposedával na židli a při mém výkladu několikrát slastně přivřel oči. Musel jsem se smát… Avšak jen tiše, aby si toho nevšiml.

„Copak Tome, taky ti není dobře ?“ optal jsem se s nadlehčeným úsměvem a postavil před něj šálek s čajem.

„Co? Závidíš mi Billa, joo?“ popichoval jsem a dělalo mi to náramně dobře.

„Ty seš taková svině, Andreasi, taková svině…“ syčel polohlasem a zákeřně mhouřil oči.

„O co ti jde?“ pohodil hlavou.

„O nic Tome, jen nesnesu, když se budu muset o něco dělit…“ prskl jsem a sledoval, jak se mu pozvedlo obočí.

„Vím to, Tome. Vím, co jsi s ním dělal, i když jsi moc dobře věděl, že chodí se mnou!“ křikl jsem a ukázal na něj. Ten jen zalapal po dechu.

„On provokoval! On to chtěl!“ hájil se a měl štěstí, že mě to ani moc nezajímalo.

„A nic už spolu nemáme! Bylo to poprvé a naposled, co jsme spolu…“ Tom posmutněle ztichl.

„Ale on tě chce pořád, Tome… Nedokáže si prý vybrat, mezi náma dvěma, chce nás prý oba!“ vysvětlil jsem mu se zoufalým podtónem.

„To ti řekl?“ Tom vytřeštil oči.

„Jo… včera odpoledne…“ přikývl jsem a nemohl jsem si nevšimnout, jak se jeho tvář rozzářila nadšením.

„Moc se neraduj, chodí se mnou,“ uzemnil jsem ho hned.

(Tom)

„Ale asi mu moc nestačíš, když chce i mně!“ bránil jsem se.
Andreas po mě hodil výhružným pohledem

„Všechny ty tvoje kecy před chvílí, abych ti ho záviděl, to bylo jenom ze zoufalosti. Snažíš se o tom přesvědčit sám sebe, protože moc dobře víš, že kdybych jen lusknul prstama, mám ho v posteli raz dva!“ syčel jsem a sám si tak dodával sebevědomí.
Taky mě před chvílí pěkně vytočil, dávat mi takhle najevo, že má něco, co já ne…

„A já si taky velice brzy lusknu, když jsi mi teď řekl to důležité…“ dodal jsem s vítězoslavným škodolibým úsměvem – aspoň tohle na oplátku…
Nečekal jsem ale, že vyskočí od stolu, jako čertík z krabičky, dvěma kroky bude u mě, drapne mě za vytahané tričko a vyzvedne několik centimetrů nad zem. Ve volném vzduchu jsem strávil pár zlomků sekundy, kdy mi tuhla krev v žilách, co se mnou můj „nejlepší kamarád“ hodlá udělat.
Vzápětí jsem byl prudce naražen na stěnu za mnou a na zlomek okamžiku jsem nemohl dýchat. Srdce mi zběsile bušilo, nevnímal jsem kolem sebe nic jiného, než ty smaragdové oči plné zloby.

Tisknul mě pod krkem ke zdi, já se začínal dusit a on se zlověstně přibližoval.
V jediném okamžiku se však stalo něco nepředvídatelného. Jeho pohled se změnil. Už nebyl plný nenávisti jako před chvílí, ani to nebyl kamarádský pohled, jakým mě obdařoval ještě nedávno denně… Ne, tohle bylo něco nového. Jeho zorničky se zalily vášní, stisk dvou prstů na moje hrdlo nepatrně polevil a on se o mě opřel celou dlaní. Nikdy bych neřekl, že by se to mohlo stát, ale díval se na mě jako…jako se dívával na Billa.
Zatajil se mi dech. Nebyly to ani dvě vteřiny a mou hlavou stačilo prolétnout tolik protikladných myšlenek…
Pomalu vydechl a s rozevřenýma očima, plnýma té děsivé něhy, se začal přibližovat k mé tváři. Žaludek se mi sevřel vzrušením a já v roztřeseném očekávání přivřel oči.
V tom momentu jsem vyděšeně nadskočil a spolu s polekaným Andreasem zíral ke schodům, ze kterých právě sešla hubená vysoká postava s rozcuchanými uhlovými vlasy

„Potřebuju prášek! A vodu prosím, zařiďte to někdo!“ zaskuhral plačtivě a hlavu naštěstí schovával v dlaních, takže neměl šanci si všimnout, v jaké pozici jsme se to s Andreasem ještě před chvilkou nacházeli.

„Jo, lásko… Běž si lehnout do obýváku, já ti to všechno přinesu!“ dal se Andy do obskakování svého kluka a já si jen mával rukou před obličejem, jak se mi do tváří hrnulo horko. Téměř jsem se políbil s klukem kluka, kterého miluju ! Kterej je můj bratr a kterýmu teď ten, co mě málem políbil, říká lásko! To je neskutečný, tyhlety komplikovaný vztahy…
Nechal jsem Andyho v kuchyni a rozešel se za Billem do obýváku. Ležel s hlavou pod polštářem, takže ani nevnímal, že jsem si na pohovku přisedl, ale jednu věc jsem toho rána pochopil – co ten Bill na tom Andreasovi vidí…

autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule