(Andreas)
Ještě teď nedýchám, když si vzpomenu na ten kratičký okamžik, kdy mi bylo dvojče mýho kluka a zároveň nejlepší kámoš, tak blízko. Bylo to tak… křehký, neuvěřitelný a nový. Motá se mi hlava. Jsem idiot, asi se to nemělo stát. Co když to Tom Billovi řekne? Ne to ne, to by neudělal. Chci to s ním probrat…
(Bill)
Ukrytý hluboko v kapuci své mikiny, kráčím ulicí směrem k Andyho domu. Hrozně moc se na něj těším. Není to vůbec dlouhá doba, co jsme se viděli naposled, ale cosi mě uvnitř popadlo, takže prodlužuju kroky co to jde, abych tam byl co nejrychleji. Jen jednou zmáčknu domovní zvonek a o pár okamžiků později už mě dovnitř místnosti vtáhnout vypracované paže.
„Ahoj,“ zašeptá mi u tváře a pevně mě sevře v náručí. Nahnu se až k jeho uchu, zašeptám mu, jak ho mám rád a pak už nechám konat práci jen můj jazyk, Andymu se to líbí.
„Půjdeme nahoru?“ zašeptá s úsměvem a já už se vidím rozhozenej v jeho měkoučké posteli. Jen co projdeme ruku v ruce dveřmi jeho pedantsky uklizeného pokoje a já ho stáhnu na postel, vzepře se rukama a sedne si.
„Co je?“ nechápu.
„Já se omlouvám, ale bolí mě hlava dneska, promiň.“
„Jejda…“ zvednu se taky a zezadu ho obejmu.
„Dones si prášek, vodu a budeme spinkat, jo?“ zavrtám mu nos do vlasů.
(Andreas)
Jsem vůl. Nezbývá mi ale nic jiného, než dobrovolně polknout prášek i když mi nic není, zapít ho minimálně půllitrem vody a nechat Billa, aby mě k sobě v dece tisknul.
„Budu tě škrábat na zádech, chceš?“
„Mmm,“ zavrním a na chvíli odhodím výčitky stranou. Na ty bude pak času dost…
***
(Tom)
Ze zpytování svědomí mě vytrhlo až cvaknutí domovních dveří. Vešla osoba, kterou jsem sice logicky očekával, zároveň se však jejího příchodu podvědomě obával.
„Bille?“ ujišťoval jsem se. Na první pohled mě upoutaly jeho rozcuchané vlasy, růžový nádech ve tvářích a poněkud připitomělý nasládlý výraz v obličeji.
„Jaké bylo rande?“
„Super,“ zamumlal Bill a svalil se na postel. Na chvíli jsem zvažoval, zda se mám vyptávat na podrobnosti, ale tu možnost jsem naštěstí rychle zavrhl. Kousl jsem se do rtu:
„Myslíš, že by mohlo být lepší?“ Bill se zatvářil překvapeně, na zlomek vteřiny jsem si myslel, že mi odsekne něco nepěkného, pak však jeho tvář vyjasnit rozjařený úsměv, převrátil se na břicho a s černě nalakovaným nehtem, opřeným o rudé rty, řekl:
„Možná, že ano.“
„Vážně?“ opáčil jsem a Bill mi s kritickou grimasou odpověděl:
„Popravdě, už jsem zažil asi tisíc rande, který byly lepší.“ Nevěděl jsem, kam tím míří, ale ve skutečnosti jsem se tím moc nezabýval, veškerá má pozornost se stáčela k jeho jazyku, kterým si právě provokativně přejel rty.
„To už jsi jich zažil tolik?“ Bill se samolibě usmál a odvětil:
„Mé zkušenosti by tomu odpovídaly.“
„Víš to jistě?“ pozvedl jsem obočí.
Billovi přeběhl po rtech váhavý úsměv, s odpovědí se však už nenamáhal.
„Bille?“ ujišťoval jsem se. Na první pohled mě upoutaly jeho rozcuchané vlasy, růžový nádech ve tvářích a poněkud připitomělý nasládlý výraz v obličeji.
„Jaké bylo rande?“
„Super,“ zamumlal Bill a svalil se na postel. Na chvíli jsem zvažoval, zda se mám vyptávat na podrobnosti, ale tu možnost jsem naštěstí rychle zavrhl. Kousl jsem se do rtu:
„Myslíš, že by mohlo být lepší?“ Bill se zatvářil překvapeně, na zlomek vteřiny jsem si myslel, že mi odsekne něco nepěkného, pak však jeho tvář vyjasnit rozjařený úsměv, převrátil se na břicho a s černě nalakovaným nehtem, opřeným o rudé rty, řekl:
„Možná, že ano.“
„Vážně?“ opáčil jsem a Bill mi s kritickou grimasou odpověděl:
„Popravdě, už jsem zažil asi tisíc rande, který byly lepší.“ Nevěděl jsem, kam tím míří, ale ve skutečnosti jsem se tím moc nezabýval, veškerá má pozornost se stáčela k jeho jazyku, kterým si právě provokativně přejel rty.
„To už jsi jich zažil tolik?“ Bill se samolibě usmál a odvětil:
„Mé zkušenosti by tomu odpovídaly.“
„Víš to jistě?“ pozvedl jsem obočí.
Billovi přeběhl po rtech váhavý úsměv, s odpovědí se však už nenamáhal.
„Mlčení… ne vždy musí znamenat souhlas…“ sklopil jsem koketně pohled a snažil se zavést řeč tam, kam jsem potřeboval.
„Co tím chceš říct, bratře..?“ zavrtěl se na posteli líně. Vida, „bratře“ mi neřekl už hezkou řádku let… No jo, časy se mění…
„No, chci jen říct… Člověk může vědět podstatné věci a ostatní nemusí vědět, že on je ví…“ sklonil jsem hlavu k pravému ramenu a pokoušel se přijít na pravou podstatu věty, co jsem právě vypustil z úst. Bill na tom pravděpodobně byl nějak podobně a soustředěním zkrabatělé čelo vytvářelo zamyšlenou křivku vrásek.
„A…?“ zeptal se, když zjevně nedospěl k žádnému výsledku.
„A nic, bratře…“ oplatil jsem mu jeho teatrálnost a můj pohled sklouznul k jeho naběhlým rtům, jež nesly ještě četné známky intenzivních polibků…
Možná si byl vědom mých nenasytných očí, možná ho bavilo provokovat, možná měl ten tmavovlasý anděl zkrátka sklony dělat věci, kterých se ostatní obávali, či planuli touhou po jejich realizaci, jisté bylo, že si ten jahodový poklad přejel růžovým jazýčkem a tím měl svůj osud zpečetěný – alespoň pro toto odpoledne.
Jedním skokem jsem byl u jeho postele, během zlomku okamžiku jsem se podpíral na jeho matraci, a jeho hlava se nacházela mezi mými pažemi.
Tvářil se překvapeně, i přesto jsem nabyl své někdejší jistoty.
„Chceš vědět, co vím?“ zašeptal jsem a zbytek slov, která už neměla být nikdy vyřčena, jsem utopil v jeho měkkých rtech.
Jedním skokem jsem byl u jeho postele, během zlomku okamžiku jsem se podpíral na jeho matraci, a jeho hlava se nacházela mezi mými pažemi.
Tvářil se překvapeně, i přesto jsem nabyl své někdejší jistoty.
„Chceš vědět, co vím?“ zašeptal jsem a zbytek slov, která už neměla být nikdy vyřčena, jsem utopil v jeho měkkých rtech.
(Bill)
Zabiju ho! Zabiju Andrease! On mu snad řekl, že jsem do něj blázen, no to snad není pravda… Ví moc dobře, jak by to mohlo dopadnout, kdybychom oba věděli, že toho druhého chceme, a taky že ano, ale ne, on jde čestně za Tomem a všechno mu vyzvoní! On si dělá takový problémy! Nevím jak on, ale já bych se o svého kluka nechtěl dělit s jeho vlastním bratrem…
Tom se mi dobýval chtivě do úst, tělem se mi výrazně otíral o rozkrok a já jeho laskání zatím viditelně zaraženě přijímal.
Tak ať… Jde za Tomem a řekne mu, že po něm toužím, pak se ani na sex nezmůže, má to mít. Trochu si s bráchou užiju, a pak… A pak… Co pak?
Tom se mi dobýval chtivě do úst, tělem se mi výrazně otíral o rozkrok a já jeho laskání zatím viditelně zaraženě přijímal.
Tak ať… Jde za Tomem a řekne mu, že po něm toužím, pak se ani na sex nezmůže, má to mít. Trochu si s bráchou užiju, a pak… A pak… Co pak?
„Tome, nech toho!“ odtrhl jsem se od něj rázně a snažil se vysoukat zpod jeho, přece jenom poněkud vyspělejšího těla.
Tom se tvářil, jakoby mu právě uletěly všechny včely a vzaly s sebou nedej bože i půlku jeho neexistujícího hospodářství.
„Ehmm…“ zazvučel, jak se snažil zformulovat pár slov, co by řekl, počítám, že to pro něj musel být nemalý trapas – začít líbat vlastní dvojče, které o to – pouze viditelně – nestojí?
„Noo…?“ hodil jsem po něm tázavý pohled.
Nevím proč jsem byl tak zlý, ale byl jsem zkrátka otřesený, že se to k němu doneslo. Teď jsem za podivína já. Nejenom že jsem na kluky, dokonce jeden… hmm, celkem vážný vztah mám… Ale ještě k tomu potajmu toužím po bratrovi… Tak to tedy ne, za toho špatného bude tentokrát on – své ego si tím snižovat nebudu.
Nevím proč jsem byl tak zlý, ale byl jsem zkrátka otřesený, že se to k němu doneslo. Teď jsem za podivína já. Nejenom že jsem na kluky, dokonce jeden… hmm, celkem vážný vztah mám… Ale ještě k tomu potajmu toužím po bratrovi… Tak to tedy ne, za toho špatného bude tentokrát on – své ego si tím snižovat nebudu.
„Já… Nechápu…“ začal a tvářil se nadmíru vyjeveně, až mi zacukaly koutky, jak byl roztomilý. Kulil oči, rozhlížel se po pokoji, jen aby se mi nemusel podívat do očí a jeho krk a tváře zachvacovalo rudé zabarvení.
„Co nechápeš?“ zeptal jsem se mírněji, než jsem měl v úmyslu. Dokázal si mě podmanit, aniž by se o to snažil, to nebylo dobré…
„Ale… Andy říkal…“ jeho údiv neznal mezí.
Nešlo to jinak, musel jsem se začít tlumeně smát a znovu se k němu na posteli přisunout.
Nešlo to jinak, musel jsem se začít tlumeně smát a znovu se k němu na posteli přisunout.
„Nevěř všemu, co ti řekne žárlivý kluk tvého bratra…“ ukazováčkem jsem mu přejel po špičce nosu a mile se na něj usmál.
Zmateně zamrkal a snažil se sledovat můj prst, až musel zatřepat hlavou, jak se snažil zaostřit na něco, co bylo moc blízko a v přesném středu jeho zorného pole.
Začalo mi ho být líto a tak jsem se doslova ze sekundy na sekundu rozhodl říct mu zaobalenou pravdu. Opět jsem se položil na rozvrtanou postel, a přitom ho dlaní za hrudník zatlačil do pružící matrace. Zůstal strnule ležet, čelem ke stropu, já jsem naopak přetočil na bok, levou ruku si ležérně přehodil přes jeho hrudník, abych ho mohl šimrat, něžně, jako kočku po mourovatém kožíšku, a pravou si podepřel hlavu, těsně u jeho ucha, abych mu mohl pošeptat pár důležitých slov.
Zmateně zamrkal a snažil se sledovat můj prst, až musel zatřepat hlavou, jak se snažil zaostřit na něco, co bylo moc blízko a v přesném středu jeho zorného pole.
Začalo mi ho být líto a tak jsem se doslova ze sekundy na sekundu rozhodl říct mu zaobalenou pravdu. Opět jsem se položil na rozvrtanou postel, a přitom ho dlaní za hrudník zatlačil do pružící matrace. Zůstal strnule ležet, čelem ke stropu, já jsem naopak přetočil na bok, levou ruku si ležérně přehodil přes jeho hrudník, abych ho mohl šimrat, něžně, jako kočku po mourovatém kožíšku, a pravou si podepřel hlavu, těsně u jeho ucha, abych mu mohl pošeptat pár důležitých slov.
„Nemysli si, že mě nepřitahuješ, bráško…“ přitlačil jsem ostrým nehtem do jeho nahé kůže.
„Ale sám víš, že mám taky Andrease… A já… nejsem děvkař…“ kousl jsem se do rtu.
„Jak bych to řekl u kluků…? Nevadí… Nestřídám kluky, nechci ho podvádět, ale nechci ti tvrdit, že mi jsi lhostejný…“ mírně se ošil, jak jsem mu zafuněl do ucha.
„Možná časem… Pokud Andreas nesvolí ke vztahu ve třech, nemůžu… Prostě to nejde, Tome… Ani nevíš, jak rád bych tě dnes nechal pokračovat, po tom fiasku, co předvedl Andy, ale… nemůžu,“ přiklonil jsem k němu hlavu a jemně skousl jeho ušní lalůček. Zaslechl jsem jak sykl rozkoší a neklidně se zavrtěl v bělostných peřinách, ale dál už jsem nemohl. Nedokázal bych se už ovládat, musel bych s ním něco mít, a to jsem vážně nemohl… Stačí jediná vzpomínka na Andrease a jeho ublížený výraz, když se dozvěděl, že se mi Tom líbí a dál už zajít nedokážu. Pravda, kdyby za Tomem nešel, nemusel bych tomuhle pokušení vůbec čelit, ale stejně… Andy toho pro mě udělal v životě víc než dost, vděčím mu za to, že jsem tady… To Tomovi bezpochyby také, ale…
Andreas je můj kluk, tak ať taky jednou v životě udělám něco správně.
Zvedl jsem se z postele, odvrátil tvář od Toma, vykuleně zírajícího do prostoru před sebou a rázně přešel místnost až k mírně pootevřeným dveřím.
Už jsem se chystal je za sebou znovu zavřít, když mě zarazil medově znějící hlásek.
Andreas je můj kluk, tak ať taky jednou v životě udělám něco správně.
Zvedl jsem se z postele, odvrátil tvář od Toma, vykuleně zírajícího do prostoru před sebou a rázně přešel místnost až k mírně pootevřeným dveřím.
Už jsem se chystal je za sebou znovu zavřít, když mě zarazil medově znějící hlásek.
„Bille ?“ ozval se nesměle.
Přese všechna nutkání co nejrychleji opustit tento prostor, jsem k němu zvedl hlavu a s mírně lítostivě znějícím: „Copak ?“ zjistil, že mě sleduje s až podivuhodně vyrovnaným, klidným a bohužel nic nenaznačujícím úšklebkem na vlhkých rtech.
Přese všechna nutkání co nejrychleji opustit tento prostor, jsem k němu zvedl hlavu a s mírně lítostivě znějícím: „Copak ?“ zjistil, že mě sleduje s až podivuhodně vyrovnaným, klidným a bohužel nic nenaznačujícím úšklebkem na vlhkých rtech.
„Nic, jen… Díky, že jsi mi to řekl, bratře.“
autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule
