T.A.B.u 8.

(Bill)

Dny plynuly, mezi mnou a bratrem to jen jiskřilo, ale nikdy to nezašlo dál. A za to jsem byl vděčný… Čekal bych, že Andreas by mohl mít trochu rozumu a třeba si mě snažit udržet i za cenu, že by mohl tak trochu hrát proti pravidlům, ale on ne… Po celé týdny si mě nepustil k tělu a kdyby mi tak moc nezáleželo na mém egu, klečel bych mu u nohou a prosil, aby se mě jen dotkl… Potřeboval jsem to. Kolem mě se točil Tom, co na mě házel významné pohledy, olizoval si rty, hrál si se svým piercingem, provokoval mě, ale já nemohl. Už kvůli Andymu ne. Tak bych alespoň čekal něco na oplátku. Nestalo se, ani roztomilý světlovlasý chlapec s rošťáckým úsměvem na rtech, který mě rozpaloval na nejvyšší únosnou míru, mi nemohl, nebo spíše nechtěl dát to, po čem jsem tak prahnul.

Přišlo mi, jako by mě snad za něco trestal. Popravdě řečeno, nedivil bych se mu, ale když vezmu v úvahu, že i jemu samotnému jsem na očích občas zahlédl něco jako vinu… Nevím, co si mám myslet. Jediné co vím je, že potřebuju sex. Od Andrease, ale co nejdřív, nebo se neudržím a v nějakém více či méně nestřeženém okamžiku skočím po Tomovi, povalim ho na zem, zakousnu se do těch jeho měkoučkých rtů, budu mezi zuby drtit ten jeho rajcovní piercing, aa… Ne, v pořádku… Jsem v pořádku… Nejsem přeci závislý na sexu. To tedy ne. Nikdy jsem nebyl a taky nebudu.
Jsem jen závislý na Andreasovi… a taky na Tomovi, ale to je jen takové… řekl bych, nouzové řešení… Ale zatraceně sexy nouzové řešení.
Dobrá, dobrá, pokusím se tomu věřit – nechci-sex… Bill-nechce-sex… nepotřebuje-sex…

*******

(Andreas)

Ach bože, poslední týdny byly utrpení. Bill se mě snažil dostat do postele stůj co stůj, byl tak neuvěřitelně sexy, že jsem se sám sobě divil, že jsem mu dokázal tak dlouho odolávat, a navíc, měl vždycky poblíž ještě Toma. Od té doby, co jsme se tak trochu sťukli, přemýšlím o něm poněkud jinak. Špatné na tom je, že on zase pro změnu dělá všechno proto, aby sbalil Billa. Ten vypadá, jako by o něj zájem neměl, anebo je Bill hodně dobrej herec. Typuju to na to druhé, kdo by mohl vydržet ten jeho svlékající pohled… Bill určitě ne, ten jde po prvním kývnutí hlavou, a rád… aspoň většinou.
Neměl jsem jasno v tom, koho chci víc. Asi Billa. Ano, chci Billa. Je to celkem pochopitelné, když vezmu v úvahu, že spolu chodíme. Do bratrů svých partnerů se obyčejně nezamilovávám.
Nemiluju Toma, to doopravdy ne, ale že je sexy, to nemůže popřít nikdo.
Nemůžu ale rozbít vztah s Billem. Ani nevím, proč ho odmítám, ale prostě nemůžu, když vím, že u toho třeba myslí z jedné malé částečky i na Toma. Dobrá, já taky, ale… O to hůř.
Rozhodl jsem se. Zítra to přijde. Zítra už mu dám možnost koncentrovat, co se v něm za ten týden nashromáždilo… Vypadal docela zoufale. Ostatně, ve mně taky.

Dalšího dne bylo od začátku cítit ve vzduchu, že dnes bude velký den. Že se dnes něco stane, něco velmi významného. Všichni tři jsme šli do školy mlčky, protože jsme všichni tři věděli, jaká atmosféra už nějakou dobu panuje, avšak nikdo o tom nemluvil, nikdo nevěděl, jak z toho ven, nikdo nevěděl, jestli to ostatním tak přijde taky.
Nicméně, od božího rána, celých nadcházejících nejméně pět hodin, jsme po sobě s Billem nápadně pokukovali. Myslím, že poznal, že dnes už by se mohlo něco dít. Nevsázel bych však na jistotu, protože Bill se občas tváří, že všechno dokonale chápe a všemu rozumí, zatímco uvažuje, jestli si dobře nalakoval nehty. No jo, moje Barbie-Bill. Bože, ať se propadnu, jestli tohle rozkošný stvoření doopravdy nemiluju…
Ještě jsem přežil jednu hodinu němčiny, kdy mi Bill tím svým pohledem div nepropálil díru do zad, tak jsem to cítil, jak se na mě upírají ta jeho čokoládová očka, a já měl sto chutí se otočit, topit se v nich, jako v mdlobách šeptat sladká slůvka, co patří jenom a jenom jemu, slibovat mu ty nejneuvěřitelnější věci a hlavně věčnou lásku a… a… A poté zazvonilo a mě to parádně vytrhlo ze všech mých vysněných představ.

(Tom)

Další hodinu měl být tělocvik. Stačil mi jediný pohled na dvojče, a bylo mi jasné, že dneska ho do cvičebního úboru prostě nedostanou.

„Když… mě se dneska nechcee…“ skuhral.

„Hmm, jo Bille, kdy se ti naposledy chtělo?“ nadhodil jsem a pozvedl obočí.

„Když já dneska fakt nemůžu…!“ vykrucoval se a to nevím proč, mě tady nic nalhávat nemusel, mě to přeci bylo jasné – jako pokaždé… Ne že já bych byl do tělocviku celý žhavý, ale rozhodně takovou nechuť jako Bill, jsem k veškerému pohybu nechoval.

„Copak, dostal jsi to?“ ušklíbl jsem se a Andreas, cupitající vedle nás se chtě nechtě zahihňal. Hned však zase zvážněl, když spatřil Billovu grimasu, jež zcela přesně vyjadřovala, co si o tomhle asi tak myslí…

„Vtipný,“ zkonstatoval a v očích mu blýsklo.
Vzali jsme si tašky s oblečením, Bill se vyjádřil v tom smyslu, že si ji bere tedy jenom „pro jistotu“, kdyby nááhodou musel nastoupit. Zamkli jsme za sebou skříňky a opět klusali po schodech nahoru do šatny.

Bill se sesunul do tmavého rohu na polorozpadlou lavičku, jež pod ním zavrzala. S mírně rudou barvou a provinilým výrazem ve tváři, se rozhlížel kolem sebe a pozoroval převlíkající se chlapce. Musel jsem se smát, když jsem si toho všimnul. Naklonil jsem se k němu a se smíchem mu pošeptal:

„Tyy vole, vy gayové to máte tak dobrý! Můžeš špehovat jakejkoliv svůj objev v šatně a nikomu to nebude divný!“ ušklíbl jsem se a stahoval ze sebe džíny.

„Hmm, to jo, to je výhoda nás čtyřprocentních…“ špitl vysokým hlasem a jeho obličej měl intenzivnější odstín, než jasně rudé tričko, do kterého se na tělocvik převlékal Andreas.
Nejdřív jsem netušil proč, ale vzápětí jsem zrudl taky, když jsem si uvědomil, že zatím co mu já tohle vyčítám, má on dokonalý výhled na můj rozkrok…
Tomu se říká náhoda…
Postupem času jsme se s Andym převlíkli, Bill na nás „nenápadně“ zíral, div si neposlintal košili, a poté už jsme se vydali do tělocvičny.

„Nástup!“
Namáčkli jsme se do jedné řady, naše trojka velice těsně k sobě, já vedle Billa, vedle něj Andreas a jediné, co mě na tom všem zaujalo, byl Billův rošťácký úsměv ve tváři. Mírně jsem se zaklonil a mé tušení o důvodu se vyplnilo – Andreas v dlani pevně tiskl jeho zadek. Někdy si říkám, kde bere ten nesmělý blonďatý andílek tolik odvahy…

„Kaulitz, kde máte úbor?“ rozezněl se velkou místností s ozvěnou profesorčin hlas.
Cítil jsem, jak Andreas spustil svou dlaň z pozadí mého bratra. Díky bohu, zabil bych ho, kdyby to co nejdřív neudělal!

„No, já… dneska nemůžu cvičit,“ vysvětlil Bill, čímž pobavil většinu třídy.

„Jak to?“ vypálila profesorka, až jsem se divil, že jí ještě nedošlo, že Bill si nějaký ten důvod najde každou hodinu…

„No, já totiž… mě hrozně bolí břicho…“ řekl a obličej zkřivil do bolestivé grimasy.
Třída se houfně rozesmála.

„Doopravdy? Tak moc, že nemůžete cvičit, Kaulitzi?“ profesorka si ho změřila podezřívavým pohledem. Někdy si říkám, jak někoho tak tupého mohli zaměstnat jako člena učitelského sboru. Sice učí jen tělocvik, ale i tak…
Třída se opět dala do smíchu.

„Pani profesorko, tak ho nechte… Když on už má zase menzes, on za to nemůže! Mohla byste být shovívavější k těmhle ženským problémům…“ přimluvil se za Billa ironicky jeden z našich „milovaných“ spolužáků, avšak, když po něm Bill vrhl nepěkný pohled, a na to se zatvářil, že bude během patnácti sekund zvracet, profesorka ho poslala si sednout do prostoru pro náčiní, takže mohl být ještě vděčný…

(Bill)

V mírném předklonu jsem se dobelhal do zadní části tělocvičny, dal jsem si záležet na tom, abych vypadal, jako že jsou to mé poslední kroky a pak už jsem sebou hodil na měkké žíněnky. Tedy – na tu nejměkčí, co tam byla.
Pohodlně jsem se tam rozvalil a pozoroval, jak Andreas statně obíhá kolečka kolem tělocvičny a Tom se žádostivě snaží být mu v patách. Oba se až nějak moc snažili a tak jsem dospěl k tomu názoru, že si jsou nejspíš vědomi toho, že je upřeně sleduju a aniž bych chtěl – neustále je podvědomě srovnávám.
Za celou hodinu jsem vystřídal asi padesát poloh a ani jedna mi nebyla dostatečně příjemná. Byla mi zima a bolelo mě to břicho. Fakt. Trošičku, ale jo. Ještě abych nastydnul, no to by mě fakt že potěšilo…
S povyplazenou špičkou jazyka jsem sledoval Andreasovo pozadí v přilehlých šortkách, když hráli basket a když ze sebe v druhém poločase strhl tričko a pobíhal po vrzajících parketách do půli těla vysvlečený, už jsem byl tak nažhavený, jako bych nebyl bez sexu týden, ale minimálně rok. Nenápadně jsem se otíral o žíněnku pod sebou, abych si udělal aspoň trochu dobře, ale k ničemu to nevedlo, potřeboval jsem na sobě něčí horké dlaně, cítit na krku něčí dech… Ach bože, potřeboval jsem sex, ale naléhavě!

S prudkým vydechnutím jsem se posadil a otočil se zády k dění v tělocvičně. Kdybych se díval ještě chvíli, asi bych se musel uspokojit hned na místě a to by nebylo dobré…
Slyšel jsem profesorčino zapískání, hodina se nejspíš chýlila ke konci a já křečovitě zavíral oči a kolena si tiskl k bradě. Jestli se mě Andreas zase nebude chtít ani dotknout… Otřásl jsem se.
Najednou mě kdosi chytl za rameno. Vylekaně jsem nadskočil a ohlédl se za sebe.

„Andreasi…“ zašeptal jsem a přimhouřenýma očima pohlédl do jeho mírně se usmívající tváře. Už měl na sobě normální oblečení, avšak vlasy měl ještě stále trochu vlhké.
Nechutně sexy…

„Už sis to udělal sám, nebo ti mám pomoct?“ zasmál se a já zrudl.

„Příště se trochu víc ovládej, to vzrušení šlo na tobě poznat na dvacet metrů daleko,“ dodal s potměšilým úšklebkem.

autor: Ketty, *Nicky*
betaread: Janule