Don´t disturb, hlásá mysl má. Jsem nepřístupen okolí, nechci o něm vědět. Jen já a moje myšlenky, které se hádají o vyšší hodnotu na příčce důležitosti. Moje hlava. Mé sny.
Nechci být vytížen tvrdou realitou, ani skutečnostmi, jež se dějí… Ne, nechci vědět o dnešním světě, o mém světě.
Poslouchám tóny naší balady 1000 Meere a sním o zářivějším zítřku…
Černou tuží jsou zapisovány myšlenky mé… Jak krásné by bylo, kdyby to realita byla…
Byl jednou jeden chlapec, jmenovitě Tom Kaulitz. Měl milující rodinu, a především, milujícího bratra. Harmonie, že?
Ozvalo se ťukání na dveře, které mě vyrušilo právě po první napsané větě. Neříkal jsem tehdá, nerušit?
Jal jsem se otevřít. Spíše moje tělo otevřelo, má mysl byla ve světě tajemném a mysticky záhadném. Plném pochyb a úvah k zamyšlení… Nevnímala tuto tvrdou realitu. Vnímat ji totiž nechtěla…
Mé oči tě před sebou uviděly a mé uši tě slyšely pravit: „Tome? Miluji tě,“ ohavných vět se mi dostávalo. Falešné a tak často omývané, až se z nich prášilo… Zachmuřil jsem se.
Má ústa bez svolení zkonstatovala: „Lžeš. Proč si to nepřiznat?“ zamračil ses. Ach, proč to… Neradno se zlobit kvůli objevení pravdy. Avšak pokud by to byla pravda, mračil by ses právem, ale v tomto případě… Je to ubohé. Jak někdo může být takto prolhaný… jakoby okolní svět nebyl už dost prožraný nenávistí a pýchou i bez tebe.
Ti bratři se měli rádi, milovali se. Láskou, jež pohlcovala okolní svět. Pomáhala přírodě růst a dětem se rodit.
Právě zapadalo slunce za obzorem… Usmívalo se. Tento skvostný pohled byl pro slunce jako harmonická ukolébavka…
„Vítr nám děkuje, slyšíš ho?“ pošeptal Bill. Tom přikývl. Přitom i nadále sledoval okolní dění, věděl to. Příroda jim naslouchá, chce býti svědkem.
„Co bych si měl přiznávat? Vždyť já ti nelžu! Tome! Vždyť… vždyť…“ jistě, došla ti slova. Proto ten výraz bezradný, ruce svěšeny podél těla a lesknoucí se oči. Promiň, to ty si mě zklamal první – já ti věřil.
„A co ta písnička?“ opět nasadíš svůj nepřístupný výraz. Vím, nerad prohráváš. Ale to je tvá chyba… egoismus tě ovládl. Stát s perfektním není všechno. Být perfektním uvnitř, to se cení.
„Co myslíš, že bude pak?“ otázal se Bill, jemuž si úsměv pohrával se rty. Hřálo jej na srdci, byl šťasten… Stejně tak, jako Tom, jenž měl ruku obmotanou kolem Billova pasu. Dokud to bylo možné, chtěl jej vnímat. Jeho lásku, která k němu plála… „Nevím… nekonečnost?“ hádal Tom. Byl natěšen, jen několik chvil…
„Promiň, ačkoliv je ta balada srdceryvná, je to k ničemu. Až své pocity budeš myslet smrtelně vážně, nebudeš se jich bát a budou vycházet od srdce, dej mi vědět. Ale jiným způsobem, než prostřednictvím písně, díky které si chceš zvednout popularitu…“ vpálím ti do tváře. Mou tvář již ovládá úsměv, jsem rád, jak jsi vykolejen z mé upřímnosti… Ty sice bojuješ svým tělem, avšak já bojuji svojí duší… Víš to? Ne? Tak mě poznej…
Zabouchnu ti dveře před nosem.
„Místo, jež smíme poznat jen my dva…“ cituje Tom myšlenky své. „Prošli jsme již temnou nocí, bude následovat ráj…“ Tom rozcuchal Billův střapatý účes, který byl osvětlován vycházejícím měsícem. Měsícem, jenž se těšil na pohled… na pohled na dva vyvolené.
Usednu ke svému cáru papíru, do kterého jsou mé myšlenky zaznamenávány… Chci psát, ale nejde to… Dnes ne… Smutek tíží mou mysl, a já se ptám, Bille, proč? Proč jsi takový? Sic se ptám, odpověď nenacházím… Ztratila se v temnotách…
„Bille… tato naše láska… Je neuvěřitelná! A tak silná…“ pohlédl na Billa, který pozoroval dění v moři. Jeho tvář ozářil úsměv, který tolik štěstí přinášel.
Bill konečně odpoutal pohled od vln, na nichž se zrcadlil měsíc. Pohlédl Tomovi do jeho oříškových studen a pravil. Pravil srdcem, nikoliv slovy. Políbil jej.
Bille… vrať se mi. Prosím! Kde je tvá pravá tvář? Proč se skrýváš před pravdou, jež tvé srdce tíží?
Ptám se tě. Ale ty mi neodpovídáš… Snad se jednou vše změní. Snad jednou si vše uvědomíš, a s pocitem viny za mnou přijdeš. Pohlédneš mi do očí, přičemž se mi naskytne pohled do těch tvých, v kterých se bude zrcadlit sebeobviňování a lítost…
Kéž by. Je tak snadné snít a vytvářet si výhledy do budoucna…
Ale přesto… víš, že tě miluji? Víš. Teď je řada jen a jen na tobě…
A já čekám…
Příroda rázem ztichla, nechtěla rušit. Jen se nechala ukolébávat tím skvostným pohledem na dva chlapce, kteří byli září vesmíru.
Bill se položil Tomovi do klína, a pozoroval jeho tvář. Byl šťastný. Nikdo mu tento skvostný pocit nemohl přivodit.
Cit, kterým byli zahlceni… láska, byl nazýván. Zaplňovala celá jejich srdce, a nenechávala ani malý prostor prázdný. Činila je šťastnými.
„Tome? Už jsem ti někdy řekl, že pro mě moc znamenáš? Že tě… miluji?“ usmál se. Ne, říká mu to pořád… i když mlčí. Tom se stále usmíval. Ano, ví to. Totéž on pro něj. Vždyť jsou si souzeni… dvě těla, jedna duše. Spojeni nadosmrti. Nic jim nebrání v jejich žití… Ani ďáblové či andělé. Ne, ti ne. Již dávno zůstali sami. Sami se svou láskou, kterou se ne a ne zahltit.
Opět. Bratr zaťukal na dveře.
Tak najdi správný klíč… a otevři dveře, dveře k mému srdci…
Bratři se usmáli. Jen pár vteřin, pár nicotných vteřin…
Skrz tisíc moří, skrz tisíc temných let bez času…
Než budou konečně svobodní…
autor: Shellayn
betaread: Janule
