Zrcadlo (pravdy)

<–>

„Bille? Tome? Na scénu,“ zvolá náš producent David Jost, jenž nás kdysi dostal až na vrchol hitparád. A tak je tomu doteď. Milujeme se za to, co jsme dokázali. A jak hrdě tvrdíme, nikdo nad námi nemá konkurenci. Jsme jedničky, jsme nenahraditelný originál.

Mrknu na Billa, který jakožto hvězda skupiny právě postává uprostřed místnosti, a přemýšlí o tom, čím zase šokuje fanoušky. Ach Bille, ty se nikdy nezměníš. Pořád budeš chtít být středem každého vidoucího oka. Ať už v kladném či záporném smyslu.

Pohlédnu na Géčka, jež každý posedává sám v rohu místnosti. To je jejich tradice, kterou dodržují od počátků naší skupiny. Také že se jako jediní nezměnili. Pořád jsou stejní, ti pohodoví kluci. Oni jediní se nezabývají každou panující pomluvou, ani budoucností zítřka. Ale my je máme tak rádi.

Nakonec vstanu a postavím se vedle Billa. Jelikož stále upřeně sleduje jedno místo, pohlédnu jeho směrem. Oslepí mě venkovní záře světel. Vím to, ty nepozoruješ venkov, ani souměrnost okna, ale svůj vlastní odraz v něm. Baví tě to? Avšak mě též.

Na moment se mi v odrazu zjeví andílek s křídly a ďábel se špičatými rohy na hlavě. Oh, moje představivost pracuje na plné obrátky. I když… vždyť je to pravda.

A vždy se musí dva spojit, aby jedna velká síla vznikla. Kdybys tu teď nebyl, nebyl bych to já. A naopak.

„Tak kluci, pojďte. Už to znáte, jste tu dvanáctým rokem. Vlastně si říkám, jestli vám můžu říkat kluci… je tomu tak dávno…“ ach, Saki začal vzpomínat. Ale nejsi jediný, kdo vzpomíná na naše nejisté začátky. Taky na ně rád vzpomínám. Nevěděli jsme, jestli nás společnost přijme jako schopnou skupinu, anebo nás se zbytkem amatérů pošle do hudební školy, abychom se začali vzdělávat.

A ještě raději vzpomínám na jiné začátky, krátce po tom, co nás společnost přijala a rozjela se Tokio-mánie. Pamatuješ si na to, Bille? Je schopné tvé ego přijmout zážitky naší minulosti? Doufám, že ano, už se ti nikdy nevrátí, jen v tvé mysli můžou být uchovány na věky. A kdyby si zapomněl… má maličkost ti je připomene. Cení si je jako drahý poklad, zlato světa.

Tehdy, když jsi mě bez námitek políbil. Neptali jsme se, jestli to chceme. Ale poté jsme zjistili, že toto je to, co jsme vždy hledali. Ať už jsme jacíkoliv. A pak… Nevěděli jsme, jestli s tímto dokážeme žít, ale teď schopně můžeme odpovědět: ano. Veřejnosti naše tajná stránka zůstává i nadále ukryta v truhlici kdesi v temnotách. S tímto tajemstvím jako jedni z mála umíme naložit.

„Tak kde vězíte?! Už se na vás čeká!“ zařve David. On se nezmění. Pořád je stejně domýšlivý. Nevšiml si snad, že jej většina fanynek za jeho nerozvážná rozhodnutí nenávidí? Za jeho pýchu, která mu vyhlíží z očí? Ne, slepému člověku funkční zrak nepořídíte.

Všichni se, ignorujíce Davidovy jízlivé poznámky, zvedáme, popadáme naše milované nástroje, které nám dopomohly díky našemu talentu proslavit se, a kráčíme vstříc dvě stě tisícímu davu fanoušků, jejichž křik proniká až sem, do stěn zákulisí. Možná si říkáte, jestli jste neslyšeli špatně – dvě stě tisícímu. Ne, sluch máte zcela v pořádku. Jen jsme rok od roku slavnější. Sice jsme už dobyli svět, ale i z některých anti-fanoušků se stali naši přívětivci. A že jich pořád přibývá…

Vcházíme do světel různobarevných, oslepujících reflektorů. Na jeviště. Fanoušci vřískají, zvolávají různá hesla, kterým stejně nerozumíme, a pár se jich snaží dobýt k nám na pódium. To už však není jistou dobu žádná novinka. Usměji se. Zbožňuji toto. Svoje povolání, které jsem si zvolil. Toto byl můj předem napsaný osud – motat ostatním hlavu a sám ji mít v oblacích. Krásné. Každému bych tento pocit doporučil jednou zažít.

Rozezní se první tóny Georgovy baskytary, Gustavových bicích, a poté se přidávám já.

Notnou chvíli čekám, až uslyším ten hlas, který léčí. Který mě dohání k zoufalé touze, při níž se musím už dvanáct let krotit.

Jen napjatě čekám, až se konečně ozve. Mé srdce začne nebezpečně bušit, dech se zrychlovat. Do tónů, které vychází z mé kytary, dávám vše. Nesmí zaznít ani jeden jediný akord špatně, každý hmat musí být správný, a já si musím dávat pozor na tvoji přítomnost. Co vymyslíš dneska? Čekáš, kolik toho vydržím? Dobrá. Zkoušej si to, vždy se najde chvíle, kdy ti tvé provokující činy vrátím.

A konečně… s tvým obvyklým poskakováním běžíš na pódium. Začneš zpívat první tóny naší nové písničky, která je o lásce. O nekonečné, až za hrob. Ta, která se smrtí neumírá, ta, jež je nerozbitná. A na mé tváři se vykouzlí blahý úsměv. Vím, že tuto píseň zpíváš pro mě. Je o nás dvou… děkuji. Jsem tvým dlužníkem.

Blížíš se ke mně a já prosím, pohlaď mě…

Nastává refrén. Jsem jako v extázi, naše hudba… je jedinečná. Ty Bille, jenž právě se mnou sehráváš roli dvou velmi šťastných bratrů, se šibalsky usmíváš. Sehranou náhodou se mě svou paží dotkneš a mé tělo chce vzplát. Každý koncert je to samé, každý koncert se mě snažíš vyprovokovat na nejvyšší úroveň. Ale přesto děkuju. Toto je jedním z mnoha upřímných důkazů tvé lásky ke mně. Děkuji. Děkuji za to, že jsem měl tu čest tě poznat více než je bratr hoden.

Rozebíháš se na okraj pódia, kolikrát ti říkám, že mám o tebe strach? Naši fanoušci jsou šílení, nepřidělávej mi obavy…

Tvá ruka znenadání hbitě chmatne po lemu tvého ohnivě červeného trička, kde se vyjímá již další tetování, twins 4ever. Zabírá přes polovinu tvého krásného bříška, je to jeden z tvých krásných projevů vůči mně. Vůči nám, naší velké lásce. Avšak jsem na pochybách. Není tvé krásně jemné kůže škoda? Vím, jsi již dospělý. Nesmím ti do těchto věcí mluvit, máš přece svoji hlavu. Ale já tě mám rád, i kdybys byl potetovaný celý. Mám tě rád především za to, jaký si. A ne za to, jaký poklad na sobě nosíš, čím se pyšníš.

Kupodivu se naše písnička blíží ke konci. Je to tak rychlé a neznatelné. Sotva začnete hrát, propadnete se do krásného snu, a jen co si jej vychutnáte, je tomu konec. A pořád dokola. Je to tak dokonalé…

Já s Billem, jež zůstáváme kvůli hudebnímu rozložení nástrojů na pódiu poslední, se s fanoušky loučíme zamáváním a já dokonce hodím do toho vřavu své trsátko. Je to již tradice, dělám to pokaždé. A proč taky ne, trsátek můžu mít miliony. Ale kytaru, svoje zlato, bych nikdy nikomu nehodil, nedal, ani nepůjčil. Bez ní bych to nebyl já.

„Podali jste dneska úžasnou práci! Sice jako vždy, ale dneska z vás sálala jakási energie…“ mrkne na nás, bohudík, už naladěný David. Teď bych si náladu ani kazit nenechal, ještě stále ve mně přetrvávají zážitky z tohoto vystoupení. Je to neuvěřitelné. Ti fanoušci, jež vás nabijí neviditelnou sílou, a vy jim to vracíte absolutně dokonale odehraným koncertem. Sám si troufám tvrdit, že je to pro ně nezapomenutelný zážitek. „Než odjedeme, můžete si ještě zajít do baru, a jako vždy je vyhrazen pouze pro vás,“ informuje nás Saki a zřejmě běží něco zařídit.

Ale… kde je Bill? Zamyslím se a protočím se kolem své osy. Střapatá hlava zacházela tamtou uličkou… Bille, víš, že toto raději nechávám na doma. Avšak tě následuji, ještě mi tě nějaká nevrlá fanynka ukradne. A to bych nerad.

„Tome… lásko…“ oslovíš mě. Jak dlouho už? Vzpomněl sis na naše krásné začátky? Usmívám se. Jsem za to rád. Za tvoji odvážnost.

Tvé ruce mě obejmou. Jistě, toto mi chybělo. Jak dlouho že jsme nebyli spolu? Myslím, sami? Bez dohledu okolí? Půl dne. To je pro nás velice dlouhá doba, kdy začínáme hořet vášní.

Políbíš mě. Prudce a nečekaně, jako vždy. Neměl by si teď být vyčerpaný? Ne. Stejně tak jako já. Též tě davy těch lidí, kteří v nemalé většině přišli sem jen kvůli nám, dobíjejí energií. Toto je krásný, opojný pocit. Bille, víš, že tě miluji? Víš. Jsme si samozřejmě o své lásce vědomi, ale mě něco chybí. Je to sice pořád dokola, ale… „Miluji tě“ vypustím něžně z úst. Z mých očí skane pár slz, snad dojetím… Ten čas tak rychle letí. Co bude, až nám bude sedmdesát? Samozřejmě, budeme se milovat. Nad tím nemusíme přemýšlet. Až jeden z nás zemře? Ten druhý zemře s ním, žalem. Ale co když budeme oba dva mrtví? Bojím se toho okamžiku. Existuje tam někde jinde láska? Život? Nebo jen beznadějné bloudění duší po krajinách? To nejsem schopen s jistotou říci, a proto mám strach. Rád bych, aby tyto okamžiky nikdy neskončily. Abychom měli tu možnost být nesmrtelní, uvíznout v čase.

Ale teď je čas jít, Bille. Pojď, podej mi ruku, ať nerušeně dojdeme k vozu, jenž nás odveze domů. Na místo, kde konečně budeme mít své soukromí, rád bych tě nerušeně držel v náručí.

autor: Shellayn
betaread: Janule