Děkuji Vám všem kteří čtete a komentujete 🙂 moc mě to těší a inspiruje k psaní
dalších dílů 🙂
_________________________________________________________________
Tom
Je to už tři týdny,co Bill odjel. Nejhorší na tom je to, že nevím kde je. Máma mi nic neřekla,
Bill se mi neozývá, a když jsem mu volal já, tak mi velice razantně dal najevo, že nechce, abych ho obtěžoval.
Ach jo, je to k zbláznění. Chodím po domě jako tělo bez duše, nemám hlad, náladu, nic.
Jenom čekám, až se otevřou dveře a zase uvidím Billa. Tak moc mi chybí.
Ale co já jemu? Chybím mu stejně jako on mně? No, v každém případě mi to zatím tak nepřijde.
Bojím se. Mám strach, především z toho, že Billa ztratím.
Neustále vzpomínám na všechno, neustále si čtu naší povídku, mám pocit, že mi snad jednou
přeskočí a já se z toho dočista zblázním.
Byla středa odpoledne, Tom seděl v kuchyni a čekal až mamka dokuchtí oběd. Ticho netrvalo
dlouho.
„Zítra přijede Bill.“
Do Toma jako když uhodí smrtící blesk. Zvedl pohled k matce s otazníkem a zároveň s nadějí
v očích.
„Volal mi, včera.“
Krátce na to co to dořekla, podstrčila Tomovi pod nos talíř s jídlem, ovšem ten teď Toma
zajímal minimálně, sledoval mamku, jak si sedá naproti němu a přeje mu dobrou chuť. Tom jakoby čekal, kdy mu podá nějaké další informace o Billovi. Dočkal se.
„A nepřijede sám, má nějakou novou známost.“
Nyní se Tomův stav dal srovnat s posmrtnou ztuhlostí. Jakoby mu všechny orgány vypověděly službu, nedýchal, jenom fascinovaně koukal na matku, které se podezřele začala klepat ruka, ve které křečovitě svírala vidličku.
„Ehm, totiž, abys nebyl překvapený, Tome, Bill mi podal informaci, která mi trochu vyrazila
dech… Abys rozuměl, nesmíš se na Billa, až přijde dívat nějak divně, prostě on nemá přítelkyni… Má přítele.“
Tom si v tu chvíli pro sebe říkal, že smrtí nic nekončí – následuje hniloba a rozklad.
V tu vteřinu naráz pustil příbor a zpocené ruce si nevědomky začal třít o kalhoty. Podařilo se
mu ze sebe dostat alespoň to, co ho v tuto chvíli zajímalo nejvíc.
„Ko – koho?“ zašvitořil otázku
„To nevím, ptala jsem se, jestli toho dotyčného známe, ale neodpověděl.“
„Mami, kam jel? Kde byl celou tu dobu?“
„U Simona…“
V tu ránu Tom vstal od stolu, neudržel slzy, vyběhl schody, vletěl k sobě do pokoje a
zády se svezl na zem, pochopil.
Seděl tam schoulený v klubíčku, nevěděl jak dlouho a bylo mu to jedno, všechno mu bylo jedno.
Vzpomínal a když v myšlenkách došel až k přítomnosti, zdvihl se v něm pocit neovladatelné
zuřivosti a vzteku. Vstal a došel ke dveřím bratrova pokoje, prudce je rozrazil, vtrhl dovnitř jako ďábel, začal z polic vyhazovat knihy, ze skříní oblečení, rozházel peřiny, stolní lampičku shodil na zem. Pohledem utkvěl na fotce jeho a Billa, razantně k ní přišel a mrštil rámečkem přes celý pokoj.
Plakal, pořád, křičel a nadával, přitom ničil vše co mu přišlo pod ruku. Ve finále se zničeně a s pocitem naprostého zoufalství složil na podlahu a proklínal celý svět za to co cítí a jak mu teď je.
Ta láska a nenávist se mísily dohromady a to na tom bylo to nejhorší, jako by byl v pekle a nebylo úniku. Byl zlomený a zoufalý.
Ráno ani nevěděl, jak se dostal zpět do svého pokoje a už vůbec ne, jak se dostal do postele.
Bylo mu nanic, při myšlence na to, že dnes uvidí Billa po boku Simona.
Vstal, mátožně se dostal do koupelny jako duch, bez duše bez srdce. Když se zvládl i obléci, sešel dolů, nevěděl kdy má Bill přijet.
Jakmile vešel do kuchyně, zasekl se uprostřed kroku, pohled, který se mu naskytl se mu vryje
do paměti jako střep, jakoby do něj uhodil blesk. Zůstal stát a nehnutě pozoroval scénu před
sebou.
Bill seděl a vedle něj Simon, drželi se za ruce. Tom fascinovaně zíral před sebe, jakoby se včera na něco takového připravil, jakoby si v sobě vybudoval nějaký styl, přístup.
Proto hned, co jeho mozek vyslal signál všem končetinám, aby se konečně odhodlaly k nějakému pohybu, přešel kuchyň, nalil si džus, vzal si sušenky a bez jakéhokoliv zájmu o bratra a jeho nového přítele, odešel z kuchyně.
Uvelebil se v obýváku, na stolek si položil sklenici a sušenky, ovšem v tu ránu co to udělal, vtrhla do obýváku máma.
„Tome, takhle ne! Máš pusu sakra, tak bys mohl aspoň pozdravit, vrať se a řekni alespoň ahoj!“
„Hm, dobře, když na tom tak trváš.“
Tom se neochotně zvedl z pohovky a houpavým krokem přešel do kuchyně, Bill si se Simonem zrovna něco zapáleně špitali.
„Ehm,“ odkašlal si nápaditě Tom a přešlápl na místě, ovšem hned na to co postřehl, že si ho všimli udělal pár rozhodných kroků vpřed.
„Omlouvám se, že vás ruším, ale dostal jsem před chvilkou vynadáno, že jsem zapomněl
pozdravit, takže – čau Simone, ahoj Bille.“
S tím se Tom opět svým houpavým krokem plížil kuchyní, avšak ještě se otočil, pohledem
utkvěl na bratrovi.
„Ty Bille, jak jsi jednou říkal v kapele, že uděláš díru do světa, tak mám takový pocit, že tímhle si jí udělal. Jo a Davidovi si tohle vysvětlíš sám, už teďka mi celý tři týdny volal, že je to s tebou k nevydržení, kašleš na skupinu a když se vrátíš tak zase abychom řešili ten problém, že naše star holt nemá přítelkyni, ale přítele. Ale v tomhle si už pusu vymáchej sám!
Je to tvoje věc, tvůj boj.“
Bill jenom zlomeně koukal do Tomovy tváře, která působila velice přísně, na Simonovi
bylo jasně vidět, že se mu ani za mák nelíbí tón Tomova hlasu. Už už se nadechoval na
plamennou reakci, avšak Tom byl pohotovější.
„Ne, nenamáhej se plýtvat vzduchem, už si víc tvého Billa nehodlám všímat, chtěl jsem mu
jenom sdělit potřebné informace, týkající se naší práce.“
S tím už Tom opravdu odešel a cestou zpět do obývacího pokoje se divil, kde se to v něm vzalo, že vystupoval tak sebevědomě.
Simon zůstal v kuchyni s paní Kaulitzovou, Bill zatím vyšel schody a mířil si to do svého pokoje, že si vybalí věci, když vešel, čekal ho šok.
Pokoj byl vzhůru nohama, věci přeházené, lampička rozbitá, všude spousta papírů, vyházené knížky, všude po pokoji oblečení.
Bill nevěřícně procházel svým pokojem a šokovaně na tu spoušť koukal.
„To jsem udělal já.“
Bill se plamenně otočil, mezi dveřmi stál Tom a ležérně se opíral, působil vyrovnaně, flegmaticky.
„Nekoukej se na mě takhle, Bille, víš proč jsem to udělal a koneckonců, tvůj nový přítel ti to
tady určitě pomůže uklidit.“
Bill se na Toma vítězoslavně otočil.
„Mluví z tebe žárlivost, Tome.“
Billův úšklebek vyvolal v Tomovi peklo, nechápal, jak se vůbec Bill opovažuje tohle říkat.
„Co si o sobě myslíš Bille? Sakra, stal se z tebe ze dne na den úplně někdo jiný, ale
to není všechno! Hraješ si s city, Bille a na to jednu doplatíš! Zahráváš si, ale vrátí se ti to,
ale pak, až půjdeš za mnou, tak já, já Bille, tady pro tebe už nebudu.“
Dvojčata proti sobě stála přibližně na dva metry. Dívali se na sebe poměrně dost dlouho,
Bill prolomil ticho.
„Nic o tom nevíš! Nemáš právo mě soudit, nevíš jak se cítím, jak mi je, tak mi laskavě
přestaň kecat do života, děláte to všichni a…“
„Ne Bille, to se pleteš! Jenom chci, abys pochopil, že máš určité povinnosti a těm se prostě
nevyhneš a co děláš ty? Je ti to jedno, za tebe to všechno řeší jiní.“
Bill se rozezleně přiblížil o krok blíž k bratrovi.
„Ale já mluvím o něčem jiným! Ne o kapele! Ne o práci!“
Nyní to byl Tom, kdo ještě trochu popošel blíž, už je dělilo jen pár centimetrů.
„Tak o co, Bille? O co jde?“
Tomův pohled v Billovi vyvolal nečekanou reakci, najednou jako by byl proti Tomovi
úplně maličký, nevěděl co má říct, jenom okouzleně sledoval bratrovy oči, ve kterých
ještě stále viděl lásku a snahu o to mu pomoct.
„Bille?“
Ozvalo se rázně ode dveří, Simon.
Bill se vyděšeně podíval směrem ke dveřím, Simon si to mířil k nim, uchopil Toma za loket a
smýknul s ním dál od Billa.
„Sakra, Tome, nech nás na pokoji!“
Tom se ale nehodlal jen tak stáhnout, za svoji lásku bude bojovat!
„Ne, jsem jeho bratr a…“
„Tome! Přede mnou si na nic nehraj, vím jaký vztah jste mezi sebou měli, ale to je minulost
Bill je můj!“
Mluvil tak majetnicky, až i Billovi z jeho tónu naskočila husí kůže. V Tomovi se vařila krev.
„Ne, on není tvůj! Nikdy nebude tvůj!“ Odmlčel se, popošel blíž k Simonovi, který za sebou skrýval Billa.
„Nevím, co jsi s ním udělal, ale garantuji ti, že na to přijdu a nemysli si, že ti Billa jen tak
přenechám, miluji ho! Už šíleně dlouho a on mě! Chápeš? Nevím, co si pro něj ty, ale
já jsem jeho láska! On potřebuje mě!“ Tom křičel, z jeho osobnosti vyzařovala ta odhodlanost a přesvědčení o pravdivosti jeho vlastních slov.
Bill na tom byl o něco hůř, neudržel slzy, pevně semkl víčka k sobě, v duchu prosil, aby to už
skončilo.
Simon se zlidnil, Tom se snažil vymyslet něco jak na Simona zaútočit.
„A co kdybychom tohle nechali na Billovi, co říkáš, Tome? Proč by měl někdo rozhodovat
o jeho osudu, Bill je už dost velký na to, aby věděl koho miluje a koho chce, takže nebudeme
předbíhat a Bill ti sám potvrdí, že ty jsi minulost.“
Bill sklopil pohled, Simon pro něj byl poměrně dost dlouhou dobou vzorem, vypěstoval si k němu vztah, jemu se mohl svěřovat se svými problémy. I s těmi, se kterými se právě Tomovi svěřit nemohl. Byl pro něj jako duševní podpora, po určité době i fyzická.
Pak když Simon přijel, to bylo pro Billa jako úder blesku, vyvolával v něm zvláštní pocity,
nepopsatelné, ale věděl, že láska se tomu určitě říct nedá.
Tom, jeho dvojče, vše a vždycky spolu, nikdy ne jinak. Až později si Bill uvědomil, že
Toma miluje, že se do něj zamiloval, vidí v něm oporu, bezpečí, cítí z něj tu lásku.
Je pro něj nejdůležitější osobou na světě, nedokázal by žít bez něj a i dnes se o tom
přesvědčil.
Bill bezmocně těkal pohledem z jednoho na druhého, stáli proti sobě jako dva sokové,
bojující o svou kořist…
„Přestaňte! Oba…“
Bill se konečně odhodlal pohnout vrbou a něco říct.
„Simone, prosím, odejdi.“
Tom se ušklíbnul.
„Simone, prosím!“
Bill se odvážil přísně se podívat na Simona, ten se hrozivě podíval.
„Rozmysli si dobře, co uděláš!“
Pak razantně zabouchl dveře od Billova pokoje.
Tom přistoupil k Billovi, ten po něm bez většího zaváhání skočil, vrhnul se mu kolem krku a mačkal ho k sobě jakoby se od něj už nikdy nechtěl odtrhnout.
„Pšššt, už bude dobře, neboj se, miluji tě, Bille.“
Tom Billa líbnul do vlasů a ujišťoval ho něžnými slůvky o své lásce.
Simon zatím v obýváku připravoval ďábelský plán, jak Billa zmanévrovat pryč od Toma.
autor: Domenica
betaread: Janule
