Tom s Billem strávili ještě několik minut v pevném obětí. Oba dva si přáli, aby to nikdy
neskončilo.
„Tome, promiň musím se tam vrátit.“
Tom se překvapeně na bratra podíval, nechápal.
„Bille, proč? Proč by si se měl vracet za Simonem? Bille, prosím, on tě nemiluje!“
Bill se ironicky usmál.
„Co ty víš, Tome, o jeho citech? Já Simona znám a když si mluvil o té kariéře, tak co
myslíš? Vezmou lidi víc to, když se jim řekne, že mám přítele, ale úplně cizího člověka,
nebo že jsem si začal se svým vlastním bratrem? Tome, sám jsi mi říkal, jak je to s naší
budoucností, s budoucností kapely a já …“
Tom si šokovaně bratra prohlížel.
„Tohle nemůžeš myslet vážně, proboha, Bille, nemůžeš s ním být přece jenom proto,
že já jsem tvůj bratr! Sakra vždyť jsou tady taky ňáký city!! A ty je Bille vůbec nectíš!
Já tě miluju a jsem ochoten se prát s celým světem jenom pro tebe a ani nevíš jak moc mě
mrzí, že ty nejsi schopen takovouhle oběť dát. Naivně jsem si myslel, že mě miluješ
stejně jako já tebe… Dokazuješ mi, že to není pravda a tohleto strašně bolí, Bille. Ani nevíš
jak moc… „
Tomovi se zlomil hlas. Už toho bylo moc. Prostě z bláta do louže a nebralo to konce.
Tom nešťastně přistoupil k Billovi, jemně ho chytil za ruku a upřímně se mu podíval do očí s
láskou a nadějí.
„Bille, prosím, odejdi od Simona. Prosím.“
Bill sklopil pohled, opět se napřímil a zadíval se do Tomových zoufalých očí.
Tom v nich mohl s přehledem číst o nerozhodnosti, lásce a smutku.
„Tome, to… to ale nejde.“ Vydechl Bill zklamaně a vyprostil svoji ruku z bratrova jemného sevření. Se sklopenou hlavou prošel vedle Toma.
„Bille… jestli teďka odejdeš, tak to už nepůjde vrátit.“
Tom se neotáčel, jenom čekal na bratrovu reakci. Doufal. Ještě stále měl kapičku naděje, že se
Bill vrátí k němu a všechno bude zase v pořádku.
Ve vteřině pevně semkl víčka k sobě. Zároveň mohl ucítit na svých tvářích a rtech tu známou
slanou příchuť slz.
„Sbohem, Bille.“
„Simone…“ Oslovil Bill měkce Simona, který seděl na gauči v obýváku a zamyšleně sledoval akvárium s rybičkami před sebou.
Bill se podivil tomu, že Simon nezareagoval ani na jeho hlas, což se stalo poprvé, proto k němu přišel a položil mu ruku na rameno. Zkusil to znovu, úspěšně.
„Simone…“
Simon se ve vteřině plameně otočil.
„Bille, tak co, dohovořil jsi s Tomem? Doufám, že jsi mu dal jasně najevo, aby nás nechal být!“
„Ne, toho se už nemusíš bát, nechá nás na pokoji.“ Pronesl suše Bill
„Bille, je to naše věc a já si myslím, že Tom na nás, respektive na tebe, nemá moc dobrý vliv,
takže jsem si myslel, že… ehm… pojď, posaď se. Sedneme si na to, je to trochu složitější věc,
ale musíme to neprodleně probrat.“
„Dobře,“ řekl Bill pohotově a nechápavě koukal na Simona, co má na srdci tak důležitého, že si na to museli sednout a pokusit se navodit aspoň trochu jinou atmosféru.
„Ehm… dobře, Bille, chci abys se mnou odjel, myslím tím pryč a navždy, nebo prostě na hodně moc dlouhou dobu…“
Bill šokovaně koukal na Simona a nevěřil svým uším.
„Simone, ale… co skupina a rodina, kamarádi, Simone tohle to ne!Víš že ti vyhovím ve všem…“ u toho se Bill pozastavil a sklopil pohled… zajímavé. „…ale tohle to ne. Nemůžu si jen tak odjet! Už teďka mám problém kvůli těm pár dnům! Nejde to.“
Simon se pousmál.
„Ale ty si mě nepochopil, Bille. Já jsem tím myslel, že by si opustil skupinu, prostě odešel. Napořád.“
Bill se nemohl pohnout. Jako by mu dal někdo facku! Jenom kameně sledoval Simonovu flegmatickou tvář a to, jak ho propaluje pohledem. Po chvilce se Bill konečně rozhoupal k pár slovům.
„To – to snad nemyslíš vážně?!…. Simone?“
„Bille, no tak, zkusil sis to, je to fajn, ale takhle bychom nemohli nikdy být pořádně spolu a já s tebou chci být. Časem se na to zapomene a budeme jenom spolu, lásko.“
„Ne! Tohleto ne! Já chci být ve skupině! Vždycky to byl můj sen a teďka se plní a já se toho jen tak nevzdám!“
Simon se pobaveně zasmál…
„Ani za cenu toho, co ti nabízím já? A toho co ti nikdo jiný z tvého okolí neposkytne?… Bille, no tak, chceš to a nemůžeš bez toho být. Stejně se ke mně vrátíš, vím to já stejně tak jako to víš ty.“
Bill zatnul ruce v pěst, nenáviděl to! Nesnášel to, když byl v úzkých a věděl, že jeho osud je v rukou úplně někoho jiného.
„Lásko, chci být s tebou, ehm… sice asi z trochu jiného důvodu než ty se mnou, ale to máš jedno, proč konkretizovat… prostě by se dalo říct, že se bez sebe neobejdeme…“ Simon přešel k Billovi a položil mu ruku kolem ramen.
„Tak už víš co uděláš?“
Bill prudce vydechl…
„Dobře, vzdám se všeho a půjdu s tebou, kamkoliv budeš chtít a všechno bude jako doteď.“
TOM
Je neuvěřitelné, že je to už skoro půl roku, co jsem viděl Billa naposled. Jako kdybych nežil. Cítím se hrozně, neustále je mi špatně, občas mám i teploty a zimnici.
Chybí mi Bill, po celou dobu se mi neozval. Já jsem to zkoušel, ale bezúspěšně.
Dnešek nebyl ničím odlišný, stejně špatnej den jako v posledních měsících. Už je to zase tady, přes den jakoby nic z čistého nebe, mi začne být šíleně zle. U doktora jsem nebyl. Vlastně… mě to ani nezajímá.
Je mi to jedno, vždycky mě zajímal jenom Bill a ten tu teď není a už asi nikdy nebude…
Auu, už je to zase tady! Ta bolest, hlava břicho, jo hlavně to břicho! Je mi jako na zvracení, jako kdybych byl uvězněn v jiném těle. Je to k nevydržení.
Bylo asi pět hodin odpoledne. Tom se nacházel u sebe v pokoji, ležel na zemi v křečích, držejíc se za břicho.
Paní Kaulitzová už delší dobu pozorovala, že Tom není úplně v pořádku, od doby co odjel Bill se Simonem. Snad jako jediný člen rodiny byla s Billem spojena právě matka. Nekomunikovala se synem moc často, ale přesto jenom jí se Bill „mohl“ ozývat.
Paní Kaulitzová zrovna dodělávala oběd, hlavu plnou Billa, jak se asi má, jak si žije po boku Simona a jestli má všechno.
Drnčící zvonek způsobil, že hrášek, který paní Kaulitzová nandávala na talíř jako oblohu, se rozsypal po kuchyňské lince. Jenom tiše zaklela a už si to cupitala ke dveřím. Netušila, že šok, který v další sekundě zažije, se jí vryje do paměti jako ta nejostřejší dýka na světě. Jako hrot, který by prorazil i silný kov.
Stál proti ní Bill, ale měla pocit, že ho poznala snad jenom díky tomu, že je jeho matka, která své dítě pozná za Všech okolností.Toto byl extrém.
„Mami…“ zašeptal Bill a hystericky se k ní přitiskl.
„Bille,“ pevně k sobě syna přivinula a hladila ho silně po zádech. Ve stejné chvíli se Bill, který byl čelem do místnosti, mohl střetnout s Tomovým naprosto šokovaným výrazem ve tváři.
Stál tam, uprostřed schodů a nevěřícně koukal na scénu před sebou. Jeho matka objímala něco, co vypadalo jako Bill…
Nevěřil vlastním očím.
To není možný… Bille.
Bill jakmile zaregistroval Toma, jak na ně kouká ze schodů, z očí se mu samovolně spustily slzy, pevně zavřel víčka a ještě více k sobě maminku přivinul.
Tom nevydržel ten nápor. Nevydržel jenom stát.
„BILLE!!!!“ zakřičel z plných plic a jedním skokem byl dole ze schodů a ještě rychleji u Billa, který ve vteřině pustil matku a vpadl bratrovi do náruče, která mu celou tu dobu tak šíleně moc chyběla.
Tom Billa hladil a pusinkoval, nevydržel to, musel mu dát najevo, jak moc pro něj ještě stále znamená a že ho chce mít u sebe.
„To- Tome,“ zaštkal Bill a jak nejvíc to šlo, křečovitě svíral Toma.
„Od-odpusť mi – odpusť mi, pro-prosím,“ šeptal mezi vzlyky a stále svíral bratra všemi silami co mu ještě zůstaly.
Tom se odtáhl, uchopil Billův obličej do dlaní a podíval se mu do očí.
Ty oči, jakoby z nich vyprchal téměř všechen život! Bille, lásko moje!
„Ne – neboj se, Bille, jsem tu s tebou a budu už u tebe vždycky! Takhle dlouho už bez sebe nebudeme, neboj se… neboj se, slibuju ti to.“
Opět Billa objal a políbil ho do vlasů, paní Kaulitzová procítěně na oba syny koukala, jak se tam objímali a hladili a především jak najednou na nich obou bylo vidět trochu něco jiného.
„Bille, Bille podívej se na mě. Co se to s tebou stalo? Co to s tebou udělali? Lásko…“
Bill sklopil pohled, Tom na nic nečekal. Pohotově vytáhl Billa na nohy a odvedl k sobě do pokoje, tam ho posadil na postel, paní Kaulitzová jim přinesla čaj a na přání Toma je nechala o samotě.
Bill seděl na kraji postele, Tom si kleknul před něj, jeho ruce vzal do dlaní a jemně je hladil.
„Bille…“
Už to bylo zase tady, už zase to chvění, ty pocity důvěry, blízkosti a lásky – tolik je spojovaly.
„Tome, já… nechci o tom mluvit, prosím. Třeba později, ale teď ne.“
Tom se chápavě pousmál.
„Dobře, lásko, kdykoliv budeš chtít. Já tady budu vždycky pro tebe a teď mi věř, prosím tě o to.“
Dalšího dne se u snídaně sešel Tom, Bill a paní Kaulitzová. Neobvyklá sestava.
„Ták, Bille jak ses vyspal?“ optala se matka s přiškrceným hlasem, protože Billovo vzezření bylo opravdu hrůzostrašné. Jako by vstal z mrtvých. Působil nadmíru démonicky.
„Dobře. Děkuju.“
Tom si Billa taky zkoumavě prohlížel. Rád by věděl, proč Bill vypadá takhle a co prožíval během těch šílených šesti měsíců.
„No a co si dáš zlato? Čaj, kávu? Pečivo nebo jogurt?“ ptala se starostlivě paní Kaulitzová a přitom vyndavala nádobí z myčky.
Jakmile Bill slyšel jogurt, pečivo, čaj nebo kafe, udělalo se mu špatně. A to tak, že velmi.
Tryskem vyběhl z místnosti rovnou na záchod….
Tom za ním šokovaně koukal. Fakt je, že on měl něco podobného, ale zase ne v takové míře a
především nevěděl, jestli za tím Billovým problémem nebude něco… víc.
autor: Domenica
betaread: Janule
