Sakra, sakra, kde je ten Simon, už tady měl dávno bejt!!! Bože, nevydržím to, nevydržím.
Klepu se, je mi zima, nebo není, já nevím, mám nějakou třesavku, brr, je to hrozný,
zrychleně dýchám, jako by pro mě každý nový nádech znamenal jeden špendlík do krku.
Ruce se mi strašně klepou, sakra, kde je ten Simon!
Billa vyruší klepání na dveře, trhaně se otočí hlavou ke dveřím svého pokoje.
„Bille? Bille, jsi v pořádku? Potřebuju si s tebou promluvit. Bille, no tak otevři.“
Ne! To je Tom… nesmí mě takhle vidět!!! Ne to nikdy, bože můj, Tome jdi pryč.
Jdi pryč.
Bill se začal pohupovat dopředu do zadu, kolena skrčena pod bradou, objímajíc je
pevně rukama.
„Bille!!! Sakra! Otevři, nebo ty dveře vyrazim! Bille!“
Tom ještě chvíli počkal, těsně před tím, než chtěl vrazit do dveří, se ozvalo cosi z
pokoje.
„Bille?“ řekl polohlasně Tom a čekal na reakci.
„Vypadni, Tome! Nech mě bejt!“
„Ani náhodou! Bille, já tě nenechám, něco se děje a…“
Nedořekl.
„Auu.“
Simon s ním smeknul na dva metry ode dveří.
„Tak tobě to nestačilo Řikal jsem ti, ať mě a Billa necháš na pokoji, myslíš si pořád, jak
tě nepotřebuje, ale pleteš se! On potřebuje mě! Nevydrží to beze mě!!!“
Tom se nevěřícně koukal.
Simon mluvil s takovým přesvědčením, až Tomovi běhal mráz po zádech.
Konečně se odhodlal promluvit a hájit sebe… i Billa.
„Nevím sice, co jsi s Billem udělal, ale garantuju ti, že to bude mít dohru a nemysli si
že se MĚ tak snadno zbavíš. Miluju Billa a budu s ním, i kdybych za to měl skončit v
pekle.“
Na to se Tom opět prudce otočil ke dveřím od bratrova pokoje a pěstí do nich začal
bušit.
„BILLE, OTEVŘI TY ZKURVENÝ DVEŘE !!!!!“
Simon se na Toma pobaveně podíval, pro Toma byl jeho přístup ta nejhorší provokace,
už nyní byl Tomův psychický stav na hranici, začínal být zoufalý, ale věděl že bude
bojovat až do konce a konec ještě není.
„Ach, Tome, Tome… tak ty opravdu nevíš, co je s tvým bráškou ?… Opravdu ti to ještě
nedošlo?? …. Za chvilku si o tobě budu myslet, že jsi velice neinteligentní a nesečtělý…“
Na to se Simon zvonivě zasmál.
Ovšem jeho smích ve vteřině ustal, Tom čekal, co se bude dít.
„Uhni !“ Sykl na Toma a odstrčil ho ode dveří, věděl moc dobře, jak asi teďka Bill vypadá a
věděl, že Tom by se to dozvěděl dřív nebo později, tak proč se mu nevysmát do obličeje…
Zlo vyvrcholilo v jedné jediné sekundě. Vše se odehrávalo rychle.
„Bille! To jsem já, Simon! Otevři dveře!“
Mluvil s razancí, jakoby věděl, že jemu Bill otevře, i kdyby měl mít na poslední nádech.
Opravdu. Cvaknul zámek ve dveřích a dveře se otevřely.
Ve stejné chvilce, kdy Bill trochu vystrčil hlavu, se za Simonem vynořil Tom – nemohl uvěřit.
To, co viděl před sebou, to bylo jako by se mu do srdce zaryl ostrý střep, snad ještě horší,
Cítil, jakoby mu někdo ostrým střepem drásal duši i srdce, vše se v Tomovi odehrávalo jenom
za doprovodu slz.
„Ty hajzle, co jsi to s nim udělal?!“
Tom se vrhnul na Simona, povalil ho na zem před Billův pokoj a začal ho bít pěstmi po obličeji.
Byl jako šílený, nedokázal přestat, pohled na zdevastovaného Billa ho přiváděl k šílenství.
,,Tome! Dost!“
Bill vyšel z pokoje, vší silou, která mu ještě zbývala v těle, Toma odstrčil.
Tom odtrhl pohled od Simona, který ještě stále ležel potlučený na zemi – nechal se od Toma zbít.
Ovšem za chvilinku pohledem střelil po Billovi, uchopil ho za ramena a prohlížel si ho.
Naskytl se mu pohled na hubené tělo, téměř vychrtlé, pod očima téměř černé kruhy, vysušené
popraskané rty a pleť až nepřirozeně bílá, třásl se jako osika.
„Bille… Bille,“ šeptal mírně, beznadějně, tohle ještě neviděl.
„Bille, jdi do pokoje, prosím, potřebuji si s Tomem promluvit… Běž, Bille.“
Bill se se sklopenou hlavou došoural do pokoje.
Tom se otočil na Simona s nenávistí v očích, slzy už dávno nevnímal.
Došel s ním do pracovny, kterou používal převážně pan Kaulitz, Simon věděl že tam
budou mít klid.
„Hm… posaď se, ať se mi tu nesložíš,“ řekl Simon tvrdě a otíral si natrhlý ret.
Tom se mu vzpurně zadíval do očí.
„Co jsi to s nim udělal?! Hned teď mi řekni, co jsi to s ním, sakra udělal?!“
„Ach, Tome, tobě to opravdu ještě nedošlo? …. Drogy. Drogy, Tome, nic víc, nic míň.“
Tom se šokovaně koukal na stvůru před sebou, zničeně se složil do křesla.
„Ale, no tak, nekoukej se na mě tak…“ zašvitořil Simon sladce, zpětně vrátil hlas na tvrdší tóninu. „Takhle to přece dneska jde… Začne to sexem a skončí to u drog. U Billa to nebylo jiné. Nebudu ti popisovat, jak jsme se k sobě dostali a ani ti nebudu povídat, jak to Bill rozjel s drogama. Nemusíš vědět všechno a jak tak na tebe koukám, tak bych tě asi po tom, co bych domluvil, odvezl na pohotovost… Nebudeme to dramatizovat.“
Tom už ani neměl sílu mu do ksichtu vpálit, jak si dovoluje říct, že se to nebude dramatizovat. Neměl sílu už vůbec na nic.
„Ale nemusíš mít strach, Tome, Bill je spokojenej stejně, jako já a stejně, jako všichni lidi v našem okolí.“
To už ale nešlo vydržet. Tom prudce vstal, jako vichr se přihnal k Simonovi a vzal ho pod krkem, přirazil ho ke zdi, jejich obličeje dělilo několik málo centimetrů.
„Ted mě poslouchej, ty parchante! Jdu za Billem! Jestli zjistím, že to, co jsi mi řekl, je pravda, zaručuji ti, že to pro tebe bude mít katastrofální následky!“
S tím ho pustil a s ráznou grácií odešel z pracovny, třísknul dveřmi a tryskem vyběhl schody, rozrazil dveře od bratrova pokoje, chvilku kmital očima po pokoji, když konečně zaznamenal pohyb v rohu pokoje. Rozsvítil, došel k Billovi a vytáhl ho za ruce na nohy, na kterých se Bill sotva udržel. Vzal Billa za zápěstí, natáhl mu ruce, Bill se snažil vyškubnout, ale nebylo mu to nic platné, otočil si je tak aby viděl ‚žíly‘ a pod světlem si prohlížel Billovy ruce. S děsem v očích pozoroval několik malých, ale i větších modřin a modřinek, převládající modrá a červená barva od vpichů.
Tom pevně semkl víčka, pustil bratrovy ruce, padl na kolena a začal brečet, zoufale, beznadějně.
„Tome, ne, neplakej. To nesmíš.“
Bill si k němu kleknul a vzal ho kolem ramen, ale ačkoliv vnímal Toma, tak měl ještě jeden
problém, který přebíjel vše. Potřeboval dávku. Nutně a to teď pro něj bylo akutní a na prvním místě. Odtáhl se od Toma a zády se opřel o postel, skrčil nohy a dlaně si přitiskl k očím, které ho pálily. Tom se na něj zlomeně podíval, ale neodvážil se říct jediné slovo, ale někde v hloubi duše věděl, že Bill je ve fázi, kde už není pomoci.
„Tome,“ zašeptal Bill.
„Proč ty, Bille? Proč ty, lásko? Proč? Proč? Proč?….“ Tomova otázka se ztrácela v pláči, který
nepřestával.
„Asi to tak mělo být, lásko.“
Tom se na Billa podíval, oslovení lásko z jeho úst už neslyšel šíleně dlouho.
Tentokrát to byl Tom, kdo se k Billovi ‚připlazil‘ a objal ho, naposled takhle v jeho pokoji a
o samotě. Jakoby to oba dva věděli a vycítili.
„Lásko moje,“ zašeptal Tom bráškovi do ouška, na které ho něžně políbil.
„Tomi, dáš mi pusu ? Prosím, moc tě prosím, chci cítit alespoň na chvilku tu lásku.“
Tom bez váhání jemně uchopil jeho líce do dlaní a s neuvěřitelnou něhou, něžností a láskou,
ho políbil dlouze na ústa.
Jakoby opravdu oba věděli, že v příští minutě se ten domeček z karet opravdu zboří.
autor: Domenica
betaread: Janule
