Bill už to šílené dusno nemohl vydržet a rychle vstal. Vzápětí Tom promluvil.
„Nenávidíš mě?“ položil Tom otázku, která ho pálila na jazyku, Bill jen otočil
hlavu na stranu a koutkem oka pozoroval Toma, který zůstal sedět na židli.
„Jsi můj bratr, nemůžu tě nenávidět,“ řekl Bill jistě a odešel z kuchyně.
Tom si podepřel hlavu rukama a tiše si špitnul: ,,Ještě, že jsou ty prázdniny, asi bych
měl ve škole samý pětky… Místo rovnic bych psal, jsem hotový do svého brášky.“
Tom se musel trochu pousmát, jak mu to najednou přišlo absurdní, to co se dělo…
A hlavně, jak to teďka bude dál? Už to nikdy nebude takový jako předtím, co se bude
dít?
Bill seděl v obýváku před vypnutou televizí s ovladačem v ruce.
„Je to napínavý?“ ozval se Tomův pobavený hlas, když sledoval bratra, jak zadumaně sleduje vypnutou televizi a urputně nad něčím přemýšlí.
„Eeh… No, jo… Vidíš, úplně sem jí zapomněl zapnout…“ začervená se Bill a konečně zapne televizi.
Jakmile si ale povšimne, že si Tom sedá do křesla a má evidentně v úmyslu koukat se s ním,
okamžitě vstal z pohovky a už si to mířil k sobě do pokoje, když ho zadržel Tomův
hlas.
„Bille… Hele, takhle to nemůžeme moc dlouho praktikovat. Ty se bojíš být se mnou v jedné
místnosti? A to všude, kde budu já… Tak… tak ty prostě odejdeš… Hele, Bille,“ Tom vstal a
přišel blíž k Billovi, který se ani nehnul, stále stál u schodů a sledoval Toma, jak se k němu blíží. Tom se zastavil přibližně metr od něj.
„…vím, že to, co se stalo, už nejde vrátit, nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem se prostě neovládl, dusil jsem to v sobě moc dlouho a ty si byl takový kousek ode mne, nešlo to vydržet, mrzí mě, že jsem se neovládl, ale prosím tě, moc! Zkus se na to tak neupínat, moc tě prosím, za nás za oba, zkus na to… ehm… zapomenout.“
Tom moc dobře věděl, že zapomenout na takovouhle věc, že to se prostě nedá, ale jaksi mu v tu chvíli došla slova…
Bill stál, ani nemrkal, člověk by řekl, že je z kamene, až teprve teďka se pohnul a sklonil hlavu.
„Bille? Tak… tak řekni něco,“ naléhal Tom, protože Billovo počínání v podobě skloněné
hlavy, na něj působilo dojmem, jako by jeho bratr snad naznačoval, ať vezme mačetu a hlavu mu rovnou usekne, než aby musel opět prožívat to, co se jednou stalo… To se však spletl.
Bill zvedl pohled k Tomovi a nepatrně, téměř neslyšně řekl: „Ale… já… Já nevím, jestli na
to chci zapomenout…“ Tomovi spadla čelist, koukal na Billa s pusou dokořán a očima
vykulenýma, jakoby mu měly za chvilku vypadnout. Po chvilce konečně promluvil: „Jakže
jsi to řekl?“
Bill opět sklopil hlavu a lehký úsměv neunikl ani Tomovi.
„Bille, můžeš mi to prosím zopakovat… Já nějak… Víš, dlouho jsem si nečistil uši, fakt se za to stydím, ale mám pocit, že slyším zvláštní věci…“ Bill se na Toma podíval teď už zcela jasným a krásným úsměvem.
„Ne, Tome, slyšíš dobře, nechci na to zapomenout! Nemůžu.“ Bill vyběhl schody nahoru, jako uragán vlítnul k sobě do pokoje a udýchaně se svalil na postel .
„Měl jsem sex se svým dvojčetem… A nejenom, že se mi to líbilo… Ale já bych to chtěl ještě
zopakovat… Nevím nějak teď… Jestli se mám nad tím smát, jak jsem šťastnej, a nebo brečet nad tím, jak sem nechutnej… Bože… To je dilema tohle… Já plus Tom rovná se incest…“
Zatímco Bill si polohlasně říkal své duševní pochody, Tom stál jako socha stále u schodů a
už asi po osmé si přehrával to, co mu Bill řekl. Teprve po tom, co si to řekl po desáté a tím se
sám přesvědčil, že je to pravda, vyšel schody nahoru, zapadl do svého pokoje a zhroutil se
na postel.
„Já a můj bratr… Bože…“
Večer byla bouřka a Bill se cítil docela dost nepříjemně. Hmm, no aspoň dobrá záminka jak jít za Tomem, pomyslel si a už si to štrádoval k Tomovi do pokojíku. Zarazil se – ale… co když on… bude zase chtít… sex?! Na chvilku se zasekl, v hlavě mu to krátce zašrotovalo, ale pak jakoby ruka sama chtěla, zaklepal na bratrovy dveře.
„Dále,“ kníkl Tom a Bill vešel. Byla rozsvícená pouze malá lampička u Tomovy postele.
„Tome? Já se k tobě jdu schovat, protože je bouřka…“ hodil Bill pobaveně psí očka a už si to šinul k Tomovi, který byl až moc podezřele zavrtanej do peřin.
„No… Bille… Tak to ti asi nepomůžu, protože se bojím víc jak ty…“
Bill párkrát zamrkal.
„Noo… Tak to docela komplikuje situaci, tak se budeme utěšovat navzájem,“ napadlo Billa a lehl si k Tomovi.
Leželi, nic neříkali, ale oba už začínali opět pociťovat ten zvláštní pocit, napětí, očekávání…
Atmosféra houstla, jenom ticho a… bouřka, která dodávala jakési zvláštní kouzlo celé ´scéně´.
autor: Domenica
betaread: Kajess
