Oba na sebe koukali – nevěřícně, procítěně a s mírným šokem. Bill byl zaskočen Tomem, který zjevně za ním stál už hodnou chvilku, Tomův šok byl možná o něco větší jak ten Billův. Byl naprosto překvapen slovy použitými jeho bratrem v jejich vymyšleném příběhu, který nyní možná změní celou realitu. Ta měla navždy zůstat stejná a oni by se nemuseli schovávat a předstírat city, které vlastně nejsou.
Několik nekonečných vteřin trvalo, než Bill prolomil to nepříjemné ticho mezi nimi,
které jim už nebylo cizí…
„Sám jsi to říkal, je to jenom povídka…“ Bill sice vyslovil tato slova, ale byl k bratrovi otočený zády a opět ukládal rozepsanou povídku do složky, kde bylo její místo… Sám nevěřil tomu co říká. Za své pocity se proklínal, nechtěl je, odháněl je… zbytečně.
Bill se zvedl ze židle a hodlal okamžitě opustit pokoj. Tom ale jednal a pohotově, chytil Billa za loket, aby mu zabránil v odchodu.
„Bille…jak jsi to mohl takhle napsat? Já vůbec nevím… co,“ Bill sklopil pohled k zemi.
„Tak na to nic neříkej… Nekritizuj, ani mě nechval… Prostě to nech být!“ Tom na něj zaraženě koukal, ale zatím neměl v úmyslu jeho ruku pustit a jen tak Billa nechat odejít.
Teď po tom, co napsal a kolik emocí dal do příběhu, který i v Tomovi vyvolával záchvat poletujících motýlků všude po jeho těle, ten pocit mu znemožňoval normálně dýchat, klidně mluvit, racionálně myslet, uvažovat… nic.
Cit který se začal rodit v obou najednou, který je zaslepoval a oba dobře věděli, že nic nezabrání tomu, aby je tento pronikavý cit ovládl…
„Nemůžu tě teď nechat odejít… Po tom, co jsi napsal a hlavně… hlavně Bille… Jak
jsi to napsal. To bys nenapsal jen tak! Když jsem to četl, ani jsem nedýchal, jakoby mi snad všechny orgány v těle vypověděly službu, až na jediný… Na srdce Bille…
Protože to se mi v tu chvíli rozbušilo, že jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi…Co myslíš že to znamená?“ zeptal se potichu Tom. Nebyl důvod aby mluvil nahlas. Stáli naproti sobě, obličeje
v těsné blízkosti a Tomova ruka stále svírajíc Billův loket.
„Tome, pust mě!“ řekl Bill přiškrceným hlasem, protože se mu celá tato situace jevila jako oáza v poušti, jako něco neuvěřitelného co způsobovalo to, že Bill si byl už 100% jist, že neunikne tomu citu, který se na něj přenesl z povídky… Z povídky, která měla být výmyslem dvou kluků v pubertě, povídky, která měla za účel jenom pobavit a zahnat nudu, příběh který se neměl psát dál…
„Ne, poslouchej mě! Vidím to na tobě Bille a cítím jako ty! A svírá mě to stejně jako tebe! Proč si myslíš, že se to jen tak ztratí? Dokážeš mi odpovědět jak se teď cítíš? Jak ti teď je?… A proč se koukáš všude možně po pokoji, jen aby ses mi nemusel dívat do očí? Proč Bille?… Bojíš se, že bych v nich uviděl něco, co by mi nemělo být odhaleno?“ Tom vzal jemně bratrovu bradu do dlaně a lehce nadzvedl, aby přinutil bratra podívat se mu zpříma do očí. Poprvé si v očích viděli něco jiného, než doposud…
Hleděli si do očí do té doby, dokud si Tomův pohled neodpustil stále častěji sjíždět na
Billovy rty, pro Toma nyní tak krásné a jemné …
Tom začal rušit těch několik málo centimetrů, které dělily jejich rty, pomalu… Až po jaké chvíli byly jejich rty od sebe vzdálené jen několik pouhých milimetrů. Oběma se zrychloval dech a oba těkali pohledy z očí toho druhého na rty. Tom by byl ten který zrušil tu nepatrnou vzdálenost úplně.
Nezapojovali jazyk, ani téměř nehnuli rty, jen se o sebe jejich ústa jemně třela. Přitom to byl pro oba tak silný pocit něčeho naprosto nového, kouzelného, vzrušujícího a ještě něčeho, co bylo v obou, něco co překoná snad všechna zla na světě, něco co dokáže být naprosto neporazitelné, silný cit, který je od sebe nikdy nedokáže odloučit.
„Ne! Ne tohle… To nejde, Tome, tohle nesmíme dělat. Nikdy se to nemělo stát, takhle to nemělo být!“ Bill se odlepil od Toma a naprosto zlomeně se posadil na kraj postele, hlavu složil do dlaní. Tom si sedl vedle něj.
„A ty si myslíš, že já jsem si to takhle plánoval? Že já to takhle chtěl? Bille… Bille, podívej se na mě!“ řekl Tom tiše. Bill pomalu zvedl pohled k bratrovi, který na něj nyní koukal s porozuměním a citem, empatie se u obou projevila velice zřetelně.
„Tyhle city a celkově tohle všechno, co se teď děje, se ve mě začalo odehrávat od té chvíle, co jsme začali psát tu povídku a jak jsi tam popisoval nás dva, to… to bylo prostě nádherný a já, když ses pak na mě podíval, jakoby mi obyčejný vzduch přestal stačit a já potřeboval k životu něco víc… Bille já potřebuji tebe! Chci tě mít u sebe! Ne jako bratra!“
Bill hltal každé jeho slovo, každou grimasu v jeho obličeji, která se měnila v průběhu toho jak mluvil, sledoval ho a nevěřil, nevěřil tomu, že se to děje opravdu….Vše se seběhlo tak šíleně rychle… Nečekaně a z Tomovy strany všechno bylo řečeno na rovinu… Bill se ale bál, bylo to pro něj něco tak neuvěřitelného a snad i z části nereálného.
„Tome, to co jsi teď řekl… Jak si můžeš být takovými pocity jistý jenom proto že sis přečetl pár slov co jsem napsal?“ Bill se na bratra podíval s otazníkem v očích.
„Já nevím, Bille, jsme dvojčata a já vím, vím že ty by jsi tohle nikdy nenapsal jen tak… To prostě nejde. Já jsem z toho textu cítil, jak je nabitý vášní, emocemi a odhodláním to ze sebe všechno dostat. Zlomilo se to ve mně ve vteřině, prorazilo si to cestu mým tělem, mojí myslí a mým srdcem.“
Bill se opět na Toma zadíval, tentokrát jinak, s jistým odhodláním a snad i nedůvěrou…
Tolik se toho stalo, tolik pocitů, kterým ani jeden nerozuměl… Říct si to na rovinu, ale co po tom?
Co se bude dít pak?
Tom se odvážil okamžitě. Vyslovil nahlas své pocity, to co se v něm děje, ale sám nevěděl co si od toho má, nebo spíš může, slibovat. On sám nevěděl jak by to potom mělo probíhat dál. Vždyť to bylo něco tak neuvěřitelného.
Z Billa se z vteřiny na vteřinu stal introvert. Nemohl to všechno ze sebe vyklopit na rovinu
tak jako Tom. Měl strach, ani nevěděl přesně z čeho a hlavně se nedokázal zbavit dojmu, že
ztratí svůj dosavadní a spořádaný život, normální život. Bál se, šíleně se bál, že nastoupí
do vlaku, který okamžitě začne nabírat na rychlosti a pak už z něj nebude možný vystoupit.
Všechny ty pocity se mu nyní vkrádaly do mysli a přímo se vetřely k objeveným novým
citům k Tomovi. Bylo to ´PRO´ a ´PROTI´.
Seděli vedle sebe a měřili se pohledem. Bill najednou zvedl ruku a něžně, s ohromným citem
začal bříšky prstů hladit Toma po obličeji, nevynechal čelo, obočí, víčka, rty, prostě všechno.
Tom měl přivřené oči a naprosto se poddal jemným dotekům.
„Bill, tak řekni něco!“
Bill sklopil pohled k zemi. Co má teď dělat? Jak přesně má bratrovi své pocity k němu, ale
zároveň pochybnosti, říct, jak se má vyjádřit, tak aby to vystihovalo co možná nejpřesněji
jeho cítění?
Strach vyhrál… Strach z toho, že to nepůjde už nikdy vrátit zpátky a z rozjetého vlaku se skákat nedá…
„Je mi líto, Tome, ale já… Já prostě, víš tohle je zvláštní, řekneš mi takovýhle věci po tom co si přečteš kousek nějakého textu a ve tvém hlase je taková jistota. Já… Prostě mi to přijde hodně podezřelé… A už se k tomu prostě nebudeme vracet, ano?“ dokončil Bill svou řeč a rychle se začal zvedat z postele. Tom jej jemně chytil za zápěstí.
„Bille!“ Bill se podíval na bratra, jehož oči se začaly trochu lesknout.
„Nemůžu, Tome, já nemůžu!“ zašeptal Bill. Už i jemu dělalo velké problémy nepropadnout
v čiré zoufalství hned na místě. Vytrhl se z Tomova lehkého sevření jeho zápěstí a
odešel z pokoje.
Tom se za ním jen smutně podíval a první slza nové bolesti si nekompromisně razila
cestu z jeho očí, po hebkých tvářích a umřela na jeho rtech.
„Věř mi prosím,“ zašeptal Tom do tichého pokoje. Zoufalost, která ho nyní zaplnila, ho spalovala tak moc, doufal, že si s bratrem vše řeknou na rovinu, ale Billovy pocity jsou jiné… Nebo ne? Nebo se jich bojí? Kde je pravda? Je to k zbláznění, to co se děje. Tak rychle, tak najednou ta zátěž, na kterou člověk nebyl připraven…
Dá se to vůbec zvládnout? Určitě!.. Ale jak? Jak se má člověk postavit tak choulostivým
věcem. Musí se postupovat opatrně a pomalu…
Bill popadl mikinu, nazul si boty a rychle otevřel domovní dveře. Rázným krokem si to
štrádoval po ulici, kde téměř nikdo nebyl. Šel na místo, na pro něj nejkrásnější místo
na světě. Věděl, že snad každý má něco takového, ale pro něj to byla jistá vyvýšenina,
kopec, krásný výhled, nádherná zeleň, stromy, ale především ten rozhled na přírodu, místo které teď bylo to, co Bill potřeboval, nebylo to daleko. Za chvilku už byl nahoře, stál tam sám a pozoroval tu krásu okolo sebe.
Posadil se ke krásnému stromu, zaklonil hlavu a koukal do nebe. Mohla to být možná hodina, co tam takhle seděl a přehrával si od začátku vše od prvního doteku Tomových prstů na klávesnici, které napsaly první slova té povídky, která vše změnila… Byl to totiž Tom, komu patřil úplný začátek povídky.Všechno tohle si Bill vybavil a přehrál si to v hlavě až do této chvíle se zavřenýma očima.
Když je otevřel, do hlasu přírody pronesl: „Už vím, jak bude povídka pokračovat a taky vím jak bude pokračovat můj život!“
autor: Domenica
betaread: Lotushka
