Bill šel svižným krokem domů, chtěl být u bratra co nejdřív. Co nejdřív mu chtěl říct, že jeho pocity samozřejmě opětuje, a že chce být s ním, že chce zkusit žít ten úplně jiný a odlišný život, plný lásky a důvěry, kterou si ani nemuseli budovat.
Dvojčata se znají od narození a důvěra je pro ně svým způsobem samozřejmostí.
Tak moc se Bill těšil, až Tomovi řekne to, že ho chce, že chce být s ním.
Konečně došel domů, rychle si vyzul boty a chtěl se rozběhnout do bratrova pokoje, ale
zarazil se uprostřed cesty. Periferním viděním si všiml Toma, sedícího v křesle v obýváku.
Zamířil tedy tam a stoupl si odhodlaně před bratra.
„Tome, myslel jsi to opravdu vážně? To všechno, co jsi mi říkal? Byla to pravda? Já jsem o tom přemýšlel… A rozhodl jsem se!“
Tom zvedl pohled k Billovi, pohled plný bolesti a zklamání.
„Bille. Já, omlouvám se ti. To co jsem říkal… Já, asi jsem to přecenil, prostě to byl najednou nějaký divný pocit a nějak jsem… Nevím. Prostě bych tě chtěl poprosit abys dělal, jako že se nic nestalo… Moc tě o to prosím.“
Bill nevěřícně koukal na bratra, na toho, se kterým ještě před několika málo vteřinami chtěl začít nový život, tak jiný.
„Tome! To nemyslíš vážně?… Vždyť…“ Nedopověděl. Tom se opět zhluboka nadechl: „A ještě o jednu věc tě chci poprosit. Bille, smaž tu povídku!… Smaž jí celou! Udělej to!“
Billovi se do očí nahrnuly slzy, nešlo to zastavit, prostě nešlo, Razily si průbojně cestu ven.
Bill stačil tak tak odejít z pokoje, jinak by Tom mohl vzápětí vidět slzy jako hrachy, jak se
linou Billovi po tvářích a jeho pohled, nyní plný bolesti, zklamání a neopětovaných pocitů.
Tom zaklonil hlavu a opřel se jí o křeslo. „Odpusť mi to Bille.“
Bill vešel k sobě do pokoje, potichu zavřel dveře a konečně naplno propukl v pláč. Nezastavitelný a bolestný brek, který znemožňoval normálně dýchat, nedalo se to zastavit,
Bill dal naprosto průchod svým emocím. Dal průchod svému smutku a zklamání, tak moc
chtěl vykřičet do celého světa, jak mu přijde život nespravedlivý a drsný.
Bill zasedl k počítači, najel myší na známou ikonku a otevřel složku s názvem „Touha…twincest“
Začal psát….
——————————————————————————————————-
povídka
,,Bille… Bille… Za co se mi omlouváš? Co ti mám odpustit?“ ptal se Tom nechápavě. Bill se na něj podíval.
„No přece, já… asi jsem se tak úplně neovládl, mrzí mě to. Nechtěl jsem ti způsobit takovou bolest!“ Tom položil Billovi ukazováček přes ústa.
„Lásko, to je v pořádku, opravdu. Bylo to nádherný, nikdy jsem nic podobného nezažil a nikdy mi nebylo tak dobře. Děkuji.“ Jemně ho políbil na nos, pak na čelo a objali se.
„To já děkuji tobě,“ řekl Bill a nechal bratra aby mu bloudil rukama po těle, stejně tak jako to dělal on.
Takhle jim bylo krásně.
Bill po několika nekonečných minutách vstal z vyhřátého pelíšku a přistoupil k oknu. Zamyšleně se díval ven a sledoval ulici, jež zela prázdnotou. Ucítil na bocích Tomovy ruce. Tak příjemný dotyk, tak jemný, něžný, plný lásky a něhy – všeho krásného.
„Copak se děje, lásko?“ zeptal se Tom jemně.
Bill sklopil pohled k zemi, nevěděl, jak má bratrovi říct o svých pocitech, o svých pochybnostech a tom, co ho tížilo jako několika tunový kámen.
„Tome, prosím, slib mi, že nikdy neodejdeš, že mě neopustíš, že…“ Bill se nemohl vymáčknout, nešlo mu to na jazyk.
„Že co, Bille?“ zeptal se Tom opatrně. Bill špitnul: „Že mi nikdy neublížíš.“ Bill sklopil
hlavu ještě víc. Tom si ho k sobě pomalu otočil a rukou mu nadzvedl bradu.
„Bille, nikdy bych ti nedokázal ublížit, vždycky! Rozumíš, vždycky tě budu milovat! A nikdy to nebude jinak. Nikdy v sobě tenhle cit nezabiji! Je to nemožné! Miluju tě! Ani nevíš jak moc!“ Na to ho Tom objal pořádně a pevně, jakoby mu tím chtěl dokázat, že ho nikdy neopustí, že bude navždy s ním.
realita
Billovi tekly slzy, znovu se rozproudily vodopády slz a znovu mu vlhčily tváře, opět viděl rozmazaně přes závoj slz, které se nekompromisně jedna za druhou stále víc hrnuly z jeho slzných kanálků.
„Bože můj, bože můj, proč to tak nemůže být doopravdy? Proč mi tahle povídka přinesla takové pocity, proč ve mně objevila tyhle skryté city, které měly zůstat neobjeveny?! Proč? Proč???“
Utápěl se ve svém zoufalství, v jednom z těch nejhorších pocitů, a to z neopětované lásky.
Tiskl ruce v pěst, tiskl k sobě víčka. Pocit sebelítosti se dral na povrch čím dál důrazněji. Bill tohle tak moc nenáviděl, nenáviděl se za svoji sebelítost, za to že nedokázal přijmout skutečnost, ale bolest a smutek byl silnější…
Zavřel okno a povídku uložil.
Vstal unaveně od stolu a šel do koupelny, kde strávil půl hodiny. Dal si sprchu, ale relax to pro něj nebyl. Vždy mu to trochu pomohlo, ale dnes ani prameny příjemné vody nedokázaly smýt ten smutek.
Houpavým krokem se dopotácel do pokoje, zavřel dveře, otočil se a pohledem se zastavil na
postavě ležérně se opírající o zeď u okna. Bratři se na sebe dívali, zpříma, každý měl v očích
však něco jiného.
Tom jako první promluvil: „Řekl jsem ti, abys jí smazal, ne abys v ní pokračoval!“ řekl rázně bratrovi. Nepohnul se ani o krok. Bill přešel k posteli, položil na ní svoje oblečení.
„Nemůžeš mi rozkazovat Tome! Tu povídku píšu i já, nebudu jí mazat a už vůbec ne teď! Možná ani netušíš, jak moc je pro mě důležitá. Je mi jedno, že se jí chceš zbavit, že jí chceš vymazat… Ta povídka se tě už vůbec nemusí týkat, prostě jí přenechej mě a já v ní budu pokračovat! Ať se ti líbí, nebo ne…“ Bill mluvil sebevědomě, unaveně a zmoženě, ale sebevědomě.
Tom se konečně odlepil od stěny a udělal pár kroků vpřed. „Vymažeš jí! A to hned!“
„Tak proč jsi to neudělal sám, hm? Jaký je v tom problém?“ Bill zvyšoval hlas.
„No? Jaký je problém v tom zmáčknout dvě tlačítka a vymazat to? Tak mi to sakra řekni? Proč to chceš po mně? Proč to prostě neuděláš sám?“ Bill už téměř řval.
Tom stál jak přikovaný a sledoval bratra. Bill se k němu přiblížil, hleděli si zblízka do očí. Ani jeden nemrkal.
„Takže mám za tebe odpovědět já? Vážně to chceš, Tome? Mám ti já říct, proč to nesmažeš ty?“ Bill se drsně koukal bratrovi do očí. Tom měl v úmyslu se stáhnout, chtěl obejít Billa a dostat se z pokoje, Bill ho však chytil za ruku, velmi silně a prudce. „Nikam nepůjdeš! Před tímhle neutečeš, Tome!“ řekl Bill jasně… Opět si hleděli do tváře a Bill se chopil slova: „Tak co? Mám ti to říct nebo to zvládneš sám?“
„Bille, nech toho, prostě jí smaž a já… já sem jí nechtěl smazat za tvými zády, prostě jsem chtěl, aby jsi to věděl a …“ Bill mu nekompromisně skočil do řeči: „To jsou kecy, to co tady říkáš!“ zase křičel, ne-li přímo řval. „Tak já ti řeknu PROČ jsi jí nesmazal! TY JÍ TOTIŽ NEMŮŽEŠ SMAZAT!!! Je pro tebe stejně důležitá jako pro mě! Nedokázal bys to! Je to moc silný příběh nás dvou, který se nedá jen tak vymazat! Je to silnější než my, Tome! A ani ty před tím neutečeš! To se prostě nedá!“ Bill domluvil, lépe řečeno dořval, celou dobu totiž
křičel, jakoby snad chtěl, aby se Tomovi každé jeho slovo zarylo do těla, do mozku a hlavně do srdce.
Tom sledoval bratra, nyní už skleněnýma očima. Bill byl tak moc extrovertní, tak moc otevřený a hlavně… měl pravdu.
Dívali se na sebe nekonečně dlouho, tolik si toho tímto očním kontaktem říkali.
Tom z ničeho nic přerušil oční kontakt a odcházel z pokoje. V Billovi se nahromadila v těle veškerá síla a odhodlanost, která mu znemožňovala udělat něco jiného.
Když byl Tom v chodbičce, už tak blízko dveří, Bill ho chňapnul za loket, přitlačil ke zdi a natiskl se na něj celým tělem.
„Já tě teď nenechám jen tak odejít!“ řekl polohlasně a ve vteřině přitiskl rty na ty Tomovy, stále ho pevně tisknouc ke stěně.
autor: Domenica
betaread: Lotushka
