Sami si toto přání mohli splnit a přesto to neudělali. Oběma ale zůstala nádherná vzpomínka na první polibek. Ten první byl pro oba dokonalý, i přesto, co se událo potom.
Už od rána se jeden druhému málem vyhýbáme. Nechci se Tomovi za nic omlouvat, aspoň ne po tom co včera řekl, ale zároveň mu už nechci ublížit. On si snad ani nedokáže představit, jak je pro mě těžký mu něco takového udělat. Každý jeho pohled bolí, ale zároveň hřeje, ublíží, ale zároveň pohladí. Nevím, fakt nevím co mám dělat, vždyť on je jediná osoba, která mi může ublížit i jenom slovem, on jediný mě ovládá. Může mi všechno dát, nebo všechno vzít. Tom je moje všechno. To je jediný závěr, ke kterému dokážu dojít, aspoň poslední dobou.
***************Tom***************
Bill taky kolem mě chodí jako by snad mále po špičkách. Copak, nebyl to snad on, kdo si chtěl včera užít? Každý pohled na něj mě dostává do totální extáze, kdykoli o něj jen zavadím pohledem, mám chuť se na něj vrhnout, nebo… nebo mu vyznat lásku, to si musím přiznat. Jedině tak si dokážu poručit a nevyklopit to Billovi. Sám sobě to přiznám, ale jemu nikdy.
A s podobnými myšlenkami se obcházeli celý den. Ptáte se, proč si neřekli to, co si tolik přáli říct?? Oba měli svoji hrdost a bylo jí tolik, že by jeden druhému nikdy nepovolili, nebo snad? Ano určitě, ale ne teď, zatím oběma stačila fyzická blízkost toho druhého, nepotřebovali zatím všechno, stačilo jim něco. To se ale mělo brzy změnit.
A mám toho dost. Chci ho teď a hned a je mi jedno, co chce on. Včera se taky neptal.
„Bille?“
„Potřebuješ něco, Tome?“ Řekl trochu rozklepaně Bill.
Už jsem mu neodpověděl, stačilo, že se na mě otočil. Natáhl jsem se k němu a nenasytně ho políbil. Chvilku jen nečině stál, ale potom mi omotal ruce kolem krku a spolupracoval. Nebyl to polibek, jaké dává Bill. Bill líbá jemně a nadmíru něžně, i když se snaží být krutý. Já jeho jemnost nemám, líbám dravě a nenasytně. A Billa dvakrát, tolik potřebuju cítit jeho hebké hladké rty na svých. Jemnou vůni jeho naprosto dokonale hladké kůže na krku, zašimrání dlouhých havraních vlasů. Prostě potřebuju cítit Billa, jeho blízkost, ale dneska si s ním nemůžu hrát, dnes ho musím pokořit stejně, jako ublížil on mě. Bolest, kterou mu způsobuju, mě bolí snad dvojnásobně více než jeho. Svlékli jsme se a za nekončícího líbání zvědavě zkoumali tělo toho druhého, ale teď nadešla moje chvíle. Surově jsem Billa otočil na bříško a stejně jako on včera, jsem mu roztáhl zadeček a prudkým pohybem do něj pronikl. Bolelo ho to. Jemné syknutí neprozrazovalo tolik jako slzy, které mu vyklouzly z očí. Tak rád bych toho nechal, ani neví jak moc, ale nemohl jsem, chtěl jsem mu dokázat, že on není ten, který bude poroučet. Stejně se mu ale zase povedlo něco, co nikomu… opět mě dohnal až k slzám. S každým pohybem se mi do očí draly víc a víc, až mi po tvářích stékaly stejně jako jemu.
***************Bill***************
Bolí to, moc to bolí, ale ještě více, než fyzickou bolest, vnímám to, jak jsem musel včera ublížit Tomovi, jak moc ho to muselo bolet. A bolí to o to víc, že cítím, že mi nechce ublížit. Pohyby už zdaleka nejsou tak prudké a bolestivé, ale jemné a ještě mi přejíždí dlaní po zádech, jako by mě snad chtěl uklidnit. Miluju ho, tolik ho miluju. Brzo bude konec. Přiráží stále rychleji a taky pohyb ruky na mých zádech se zrychluje. Skousl jsem si rty. Dlouhý vzdech a malinká úleva od bolesti, byly jasným koncem. Rychle jsem si sedl a podíval se na Toma. On snad brečel?? Proč?? Podíval se na mě a rychle pohledem sklouznul k mým rtů, až teď jsem si uvědomil, že jsem si překousl spodní ret. Tom se usmál, nahnul se ke mně a jazykem mi přejel po rtech, jemně fouknul a věnoval mi další z dlouhých vášnivých polibků.
Tomův polibek nebyl náhodný, na Billových rtech se leskla rudá krůpěj krve. Tom si tolik vyčítal, že i tahle malá kapička je jeho vina, a chtěl to nějak odčinit. Slovy nemohl a tohle byl způsob, jak Billovi dokázat, že ho miluje a přitom se nepřiznat k slabosti a tím i k prohře drzé a nespoutané hry dvou nerozumných kluků. Kdyby věděli, tak by místo toho jeden druhého drželi v objetí a opakovali mu to, co teď drží pevně zamknuté hluboko v mozku, nebo snad v srdci???
Co mám dělat teď? Nejradši bych Toma objal a řekl mu, jak moc ho miluju, ale…
„Bille, jsi skvělej. Příště si na řadě ty, tak si mě můžeš vychutnat a všechno mi vrátit.“ Bože proč, proč zase řekl tuhle větu, ale už ji neřekl drze, spíš zkroušeně a zničeně.
Nemám sílu odpovídat. Jenom jsem vstal, posbíral svoje věci a rychlostí kulovýho blesku běžel do svého pokoje. Potřebuju přemýšlet… hodně přemýšlet. A k čemu dojdu, vím už teď, ale co budu dělat, tak to nevím ani náhodou. Tak proto jdu přemýšlet, ne??
autor: Keity
betaread: Janule
