Liebe lässt sich nicht erzwungen II 3.

(Tom)

Vůbec mi nějak nedocházelo, co se stalo. Proč mě Bill táhne pryč, ale sotva jsem zahlídnul ty policejní auta, chtě nechtě jsem to pochopil. Upalovali jsme domů. Sotva se za námi zavřely dveře, Bill se složil na gauč.

„Lásko, to bude dobrý… opravdu,“ snažím se ho uklidnit, ale marně.

„Copak to nechápeš? Pudu do basy. Vždyť… vždyť ta baba si… ona si myslí, že jsme ho zabil a určitě si to nenechá pro sebe. Tím si buď jistý. Musím odsud pryč,“ začne přemýšlet.

„Ne! To ať tě ani nenapadne! Zapomeň! Tímhle by jsi to akorát zhoršil,“ štěknu. Smutně koukne a mě to nedá, abych ho nepohladil. Pomalu jej líbám. Asi za 20 minut ale zazvoní zvonek. Nechci jít otevřít, ale…

„Otevřete! Tady policie,“ Bill úplně zkoprní.

„Lásko, klid.Vysvětlí se to,“ zvednu se a jdu otevřít.

„Dobrý den. Vy jste Kaulitz?“ zeptá se taková hodně hezká policistka.

„Ehm… a kterého hledáte?“ Ježiš, Tome, ještě ze sebe dělej blba.

„Vašeho bratra,“ sotva to Bill uslyšel, zdrhnul do koupelny. Poldové vtrhli dovnitř.

(Bill)

Nemohl jsme tam zůstat. Mám strach a moje útočiště byla vždycky koupelna. Zalezu tam, ale to už mi zběsile buší na dveře.

„Bille!Otevři!“

„Ne, Tome! Já nic neudělal,“ zavzlykám.

„Bille. Nedělejte si to ještě těžší. Pokud jste nevinný, nic se vám nestane. Slibuju,“ mluví na mě ženský hlas. Ne. Prostě neotevřu.

(Tom)

Bože, tímhle si to jen komplikuje. Otočím se na policistku.

„Když mě s ním necháte promluvit, ukecám ho,“ váhá.

„Já nevím,co když.“

„Nic! Znám ho. Na mě dá,“ váhá, ale nakonec kývne. Sednou si na gauč.

„Bille, prosím, pusť mě dovnitř. Nic se ti nestane. Slibuju,“zašeptám.

„Opravdu? Nic se mi nestane?“ zavzlyká.

„Jakože jsem tvůj bratr, Bille… prosím,“ zakňučím, protože poldové už začínají být nervózní. Klapne zámek, Bill mě vtáhne k sobě a okamžitě znovu zamkne.

„Tome… Tome… já to nebyl, vážně… Přece… přece víš, že bych nic takového neudělal,“ klepe se.Obejmu jej.

„Lásko, ale musíš vylézt. Uvidíš, bude to dobré. Nic se ti nestane. Já to nedovolím,“ políbím ho. Líbá vystrašeně, ale přesto nádherně.

„Můžu odemknout?“ hodí na mě psí očka ala vážně to musí být?

„Tome… miluju tě,“ zašeptá a zvedne se. Chytne za kliku, ale váha. Pohladím ho a Bill odemkne. Sotva to udělá, přiletí poldové a chytnou ho.

„Sakra měli jsme dohodu!“ zakřičím.

(Bill)

„TOMEEEE,“ zakřičím zoufale, když se na mě vrhnou. Je rozčilený. Dohaduje se tam s tou babou. Asi nakonec vyhraje, páč mě pustí. Jsem roztěkaný. Tom ke mně přijde a obejme mě.

„Neboj se. A hlavně neuteč,“ zašeptá mi. Kývnu. Přijde ke mně ta baba.

„Bille, já sem Cat. Neboj se,“mrkne povzbudivě. Někdo mi začne dávat pouta.Vystrašeně se snažím vyškubnout.

„Tohle nebude nutné, ne?!“ ozve se za mnou.Vytočím hlavu a tam stojí můj Tom.

„Já ale musím… co kdyby chtěl…“ namítá Cat.

„Říkám, že neuteče! Jsme dvojčata a za těch 17 let ho znám,“ zavrčí. Nakonec Cat kývne a oni mi ty pouta sundají. Vidím otevřené dveře.

„Ať tě to ani nenapadne,“ zašeptá mi Tom do ucha.

„Já… já…“

„Bille! Ne!“Sklopím hlavu. Tom mě obejme.

„Myslím, že jsme ztratili už hodně času… Takže bychom už mohli jet,“ navrhne nervózně Cat. Kývneme. Nevím proč, ale když jsem s Tomem, cítím se naprosto v bezpečí. Sedneme do auta a jedeme směr Policejní stanice. Celou dobu se k Tomovi tisknu. Je mi jedno jak se na mě ti poldové dívají. Nehodlám se jej pustit!

autor: Mykerina
betaread: Janule