(Tom)
Celou cestu se mě Bill držel jako klíště. Pomalu jsme pod tím tlakem přestával dýchat. Měl jsme nutkání ho políbit. Nahýbám se k němu, když si uvědomím, že jedeme s policajtma a vlastně to co děláme, je trestný čin. Asi bych tím Billovi nepomohl. Věděl na co myslím a vyděšeně zakroutil hlavou. Lehce se na něj pousměju. Dojedeme před obrovskou budovu. Všimnu si jeho pohledu. Byl takový… ehmm… plný vzteku, strachu a vzrušení zároveň.
„Tak vystupovat,“ zavelela Cat. Chtě nechtě jsme vystoupili.
„Bille, teď ti je ale musím dát,“ přišla k bráchovi a nasazovala mu pouta. Hodil po mně pohled, který volal o pomoc. Nemohl jsme. Stál jsme tam jak tvrdé Y a díval se, jak mi odvádějí mou lásku.
„Tome,“ zašeptal, že jsme to málem neslyšel. Tohle rozhodlo. Budu s ním. Všude. Rozeběhnu se do schodů a… uf… málem jsme to nerozdýchal. Doběhnu k němu a on se vytrhne fízlům a přitiskne se ke mně. Nemůže mě obejmout. Pouta mu to nedovolují a proto ho obejmu já. Držím jej pevně.
(Bill)
Držím ho jak klíště. Kouknu po očku po lidech a všichni na nás čučej. Jsem z toho krapet na nervy. Chci ho tak moc políbit. Cítit jeho rty, jeho lásku. Nemůžu. A sám nevím na jak dlouho. Už teď mám absťák. Někdo mě chytne za rameno a odtrhne mě od něj. Je to jakási hora svalů. Pche… na mě musí použit svalnatce. Tak tomu se musím za smát. Tom nechápe, ale pak se taky rozřehtá na celé kolo. Cat nás nechápavě sleduje. Děsná prdel:). Za pár minut se uklidníme. Odvádějí mě někam do místnosti. Je tam obří sklo a diktafon. To bude asi výslech. Ježiš, já jsem chytrý… Zase se rozřehtám. Cat protočí oči.
„A to bylo cirátů na začátku,“ sotva to dořekne, úsměv mi ztuhne.
„Posad se, Bille,“ pokyne mi na židli. Dosednu.
„Ehmm… Tak začneme,“ pokrčím rameny.
„Jméno?“
„Bill Kaulitz.“
„Datum narození?“
„1.9 1989,“ tyhle otázky mě nudí a jsou trapný.
„Národnost?“
„Německá.“ Jestli mi položí ještě nějakou další blbou otázku tak…
„Sourozenci?“ tak a dost.Chtěla to sama.
„Jo dvojče Tom. A moje velikost bot je 42 a trička S. Mám piers v obočí a jazyku. Tetování na břiše a na krku. Vážím 55kg měřím 183cm. Stačí?“ zavrčím. Hledí na mě jak tenisák. Rozpačitě kývne a já si musím gratulovat.
„Dost bylo srandy, Bille! Teď přejdeme jinam. Co jsi dělal u doktora Schwarze?“ Ouha
„….No já tam… já tam šel za ním. Promluvit si…“
„O kom?“ skočí mi do toho. Zamračím se. Nerad probírám svého bráchu.
„O bratrovi. Jak sis asi stačila zjistit, tak má amnézii a…“
„Ne nestačila. Záznamy tvého dvojčete jsou pryč.“
„Jak pryč?“vykulím oči.
„Zmizely.“
„To si ze mě děláte prdel?!“ vykřiknu a prudce vstanu.
„Bille… klid… my je najdeme,“ sakra, jestli má někdo ty záznamy, tak jsme v prdeli. Doktor tam zapsal vše. I to, že spolu… že spolu chodíme. To by byl konec.
„Mám tu pro tebe pár posledních otázek, pak bude konec.“ Trpělivě ji poslouchám, ale moc dlouho to nevydržím.
(Tom)
Co to tam probírají? Ze začátku si tam z ní asi dělal Bill prdel, ale teď je rozčílený. Kruci, já to chci vědět. Chci vědět, proč mě a brášku takhle trápí. Netrpělivě pochoduju sem a tam jak kretén. Konečně se otevřou dveře a oni vyjdou. Hodím na Billa tázavý pohled. On na mě hodí smutný pohled.
„Hej, počkat…! Kam ho vedete?“ křiknu vyděšeně. Cat zastaví.
„Tome… Do cely… Musí tam…“ Probodnu ji pohledem. Uhne. Kouknu na Billa. Má na krajíčku.
„Cat… ehmm… já… nemohla by si nás s Billem nechat na chvilku o samotě?“zaškemrám.
„Dobře, ale ve vlastním zájmu nic nevyvádějte. Bill by to měl pak ještě horší,“ souhlasí.
„Můžeš nám dát 15 minut? Bez kamer a tak?“ zkouším to ještě.
„Tome… já tě ale varuju,“ zavede nás do svojí kanceláře.
autor: Mykerina
betaread: Janule
