PS: Miluji Tě

Byla noc, temná noc. Sedím na okenním parapetu a pozoruji černo černou oblohu, na které se rozprostírají miliony zářících hvězd. Utřu si do vlhkého rukávu velké slzičky, stékající po mé líci. Potřebuji se někomu svěřit, ale komu. Na kolenou mám bílý papír a v ruce svírám tužku. Ano už vím, alespoň někdo, kdo mě neodsoudí… pomyslím si

Smutně přejedu očima po papíře. Seskočím z okenního parapetu, papír nechám u okna a sesunu se na postel. Už nemám sílu, už nemám sílu žít bez Tebe…

Pořád mám takový pocit.

Musím jej ochránit, pořád mám v sobě zakódovaný takový ochranitelský pud… Jsem mu pořád v patách, nespouštím ho z očí, nevím, co to se mnou pořád je. Pořád na něj musím myslet, pořád jej ochraňovat. Jemu je to určitě nepříjemné.

Otevřu dveře Billova pokoje.

Spí. Je tak, tak roztomilý, leží na bříšku, ale něco mě zarazí. On je ještě oblečený v ruce svírá propisku. Asi zase něco psal. Kleknu si k němu a zadívám se do jeho krásné tváře. Teď jsem si to konečně uvědomil…

Dívám se do jeho tváře, kterou zřejmě vytesali andělé. Pozoruji jeho třepotající se řasy. Jeho tvář se ale neusmívá. Jak to? Dodám si odvahy a jemně jej na ní pohladím. Jeho tvář osvětluje jen měsíční světlo, které proudí z oken. Odvrátím od něj pohled a zadívám se na bělostný papír, ležící na okenním parapetu. Vezmu jej do rukou začtu se do textu. Tohle však nevypadá jako text, nýbrž dopis.

Pochopím. Čtu dál. Dostává se k větě … Cítím k tobě „cit“, sám nevím co to je…zpočátku to byla bratrská láska, ale pak jako mávnutím kouzelného proutku se to změnilo…

Cítím, že se mé oči začínají pomaloučku lesknout. Nevím co mám dělat dřív, jestli být rád, smát se nebo brečet štěstím…

Teprve až teď jsem to pochopil, jak jsem mohl být tak hloupý? Kleknu si zpět k Billovi, pohladím jeho tvář, teď už se ale nebojím. Lehce přejedu svými rty přes ty jeho.

„Billí,“ zavrtí se a cosi zabrble. „Billí.“

„Prosím, eště ne, eště se mi nechce vstávat… brr… zdá se mi krásný sen…“ usměji se a trochu ho pošimrám na bříšku. Na tváři se mu vykouzlí jemný úsměv.

„A jaký?“ dobře vím, co se mu „zdálo“, ale tohle sen nebyl.

„To ti nemůžu… říct,“ zašeptá, překulí se na druhou stranu a začne trochu oddechovat. Ani neví, že se mnou mluví, spí. Má malinko otevřenou pusu, využiji toho a něžně, velmi něžně a jemně jej začnu líbat. Otevře oči.

Bill

Ten sen je tak živý, tak krásný. Vůbec nechci o ten krásný pocit přijít, ale přesto otevřu oči. Já snad blouzním! Já už jsem se z toho vážně zbláznil! Pohladí mě po tváři a tak krásně se na mě usměje. Nevím, co si mám myslet, vyděšeně se na něj kouknu.

„To Ty jsi pro mě byl už od úplného začátku můj nejlepší kamarád,

to Ty jsi se se mnou vždycky rozdělil o zmrzlinu, když ta moje skončila rozpláclá na chodníku,

to Ty mě vždycky rozesměješ, když je mi do pláče,

to Ty jsi mi utřel slzičky, když mě mamka poprvé nafackovala,

to Ty jsi mě vždycky podpořil a utěšil,

jen Ty mě vždycky pochopíš a podpoříš,

jen Ty mi vždycky rozumíš i beze slov,

jen Ty jsi vždycky na mé straně, po mém boku,

jen ten Tvůj pohled mi vždycky podlomí kolena,

Jen ty jsi pro mě můj malý andílek,

jen bez tebe nemůžu dýchat,

jen bez tebe neudělám ani jeden krok,

jen bez tebe mi netluče srdce,

jen bez tebe nemůžu žít,

jen na tobě mi tak záleží… už vím proč…“

Položím mu prstík na jeho rty. „PS:Miluji tě,“ usměji se, v tu ránu mě vší silou obejme a políbí, přitisknu se k němu a polibky mu začínám s chutí oplácet. Připadám si jak v nejkrásnějším snu, ale tohle je tisíckrát lepší. Tohle je skutečnost.

„Bille?“

„Ano?“

„Miluji Tě…“

autor: Una
betaread: Janule