Najednou se v televizi ozvalo neznámé zapraskání!
xxx
Moje tělo sebou nekontrolovatelně škublo a já vyděšeně otevřel oči. Na obrazovce se zjevila ta bytost z baru!
„Ne! Pomoc! Pomozte mi někdo!“ Domem se rozlehl ostrý výkřik vyděšeného chlapce! Naplňovalo ho tolik strachu, ten výkřik byla poslední zoufalá prosba o záchranu… která však nepřijde… To on ho odehnal. Vypudil od sebe jediného strážného anděla, kterého měl! Anděla s božskou tváří, černými vlasy a srdcem větším než celý svět! A on ho zranil, polámal jeho křidélka, sfoukl jediný plamínek naděje, který mu zářil na cestu…
Pohltila mě hysterie, zděšení, strach! Tak moc jsem se bál! Hrůzou jsem skoro nemohl dýchat, pohybovat se, NIC! Na můj hrudník jako by znenadání dopadlo těžké olověné závaží. Už jsem nemohl křičet… Chtěl jsem pryč! Tlukot mého srdce se zděšením snížil na tak nízkou frekvenci, že ani v tom absolutním tichu, které zavládlo, ho nebylo slyšet. Co se děje? Proč se ta bytost zase objevila? Co mi chce udělat?! Sípavě jsem se z posledních sil nadechl, abych zakřičel o pomoc, ale nešlo to!
„…přiznej si to…“ promluvila ta bytost. Byl to klidný vyrovnaný hlas, ale já se ho tak lekl, že jsem div nespadl z pohovky. Tělo se mi třáslo. Chtěl jsem utéct, nebylo však kam!
„…přiznej si to, přiznej si to…“ dál z obrazovky vycházely monotónní slova. Co si mám přiznat? V duchu jsem křičel.
„…no tak, přiznej si to…!“ Začal jsem zoufale brečet. S tváři zkřivenou bolestí a utrpením, jsem tiše plakal. Oči mě pálily, dýchalo se mi čím dál obtížněji.
„přiznej si to, přiznej si to, přiznej si to…“ Ta slova se dál nesla místností a shazovala na mé tělo další a další těžké otěže. Všechny šťastné vzpomínky postupně opouštěly mou mysl. Zůstávala jen bolest, ta neuvěřitelná bolest! Slzy těžce stékaly po mých zbledlých tvářích. Odrážely můj smutek a zděšení.
„Přiznej si to!“ Začal jsem sebou cukat, moje svaly se křečovitě svíjely, působilo mi to neuvěřitelné utrpení! Moji duši to trhalo na kousky, mé srdce spalovalo na prach…
„Přiznej si to!“ Ta postava se čím dál víc začala podobat Billovi! Děsilo mě to. Jeho nešťastné oči na mě s citem hleděly. Sledovaly mě jak trpím… Viděly mě, ale neposlaly svému majiteli vzkaz o tom obraze co vidí… nechaly ho, nic mu neřekly, aby mi nemohl pomoci. Protože kdyby mě takhle spatřil, je to můj bratr a určitě by to udělal! Jenže právě tomu chtěl někdo zabránit. Ten někdo sem seslal jeho postavu… ale jen těžko mohla vlastnit i Billovu duši… Byl to spíš jen obraz, jeho duch. Nehmotný, bez života… ale i přesto pořád tak neuvěřitelně krásný! Ty krásné oči, zahleděl jsem se do nich i přes tu veškerou krutou bolest, co mi to všechno způsobovalo, jsem do nic oddaně hleděl. Jako by mi něco říkaly… něco jako: Tome, lásko moje, přiznej to…prosím, pak budu konečně volný a ty se mnou! Musíš říct pravdu. Tomi, prosím!
Po jeho tváři znenadání stekla kalná slzička… Ten pramínek vody jemně hladil jeho hebké rysy. Klouzal po jeho pokožce a mazlil se s každičkým výstupkem,který byl na Billově bledé kůži. Dojalo mě to, vážně hrozně moc! Cítil jsem, jak se moje srdce zase pomalinku rozbušilo… Pak ale do mě vjel další ostrý vpich utrpení! Když to teď neřeknu, ten další bude jistě mým posledním. Mé tělo je slabé, už se nedokáže dál bránit, můj konec se blíží. Ale já ještě nechci! Chci žít dál! Chci napravit všechny své chyby! Chci to změnit!
V zoufalství jsem vykřikl to jediné, co mě ještě teď drželo při životě…
„Bille, miluju Tě!“
Jeden černovlasý chlapec, kdesi v nemocnici, sebou náhle trhl a přístroje ukazující na jeho životní funkce, se náhle vrátily do pohybu. Leží tu v komatu od té doby, co se psychicky zhroutil a po tom co ho jeho bratr odvezl na psychiatrickou léčebnu, se pokusil o sebevraždu. Lékaři ho pečlivě hlídali, ale náhle nastaly komplikace…Už nevěřili, že se jim podaří vrátit ho zpět, když najednou…
„Hurá, máme ho!“ zvolal nadšeně mladý lékař. „To snad není možné, zázrak!“ vykřikla šťastně sestra a radostně si povyskočila! Všem se moc ulevilo. Mladý lékař s úsměvem prohlásil: „Asi ho má někdo vážně moc rád, když se rozhodl tu ještě nějaký čas s námi zůstat…“
Kdyby jen věděl, jak MOC měl pravdu.
Můj hlasitý výkřik se nesl pokojem. Odrážel se od stěn, které ještě mnohokrát násobily jeho intenzitu. V mžiku byla bytost pryč.
Tom ležel na gauči, oči zarudlé od slz, ve tváři doznívající zděšení… Hluboce oddychoval, v ruce pevně svírajíc polštář, do kterého bolestně zarýval nehty. Jeho rozšířené panenky těkaly po místnosti a strachem se ještě celý klepal. Tohle bylo to nejhorší co v životě zažil. Pronásledují ho snad přízraky…? Ještě několik dobrých minut se z toho šoku nemohl vzpamatovat. Bez hnutí seděl, uslzenýma očima hleděl na obrazovku před sebou a v hlavě se mu honily zmatené myšlenky. Nyní vůbec nebyl schopen rozlišit sen od reality…
autor: Pawlinka
betaread: Janule
no konečně si to ten zabedněnec uvědomil!!! a šupity za billim do nemocnice!!:)) honem dáál!!:))
Ježiš to je dokonalý,ale Billiho mi tady v tý povídce bylo celkově moc líto..:(Ať už se mu dačí dobře,šmudlíkovi..:))Tu povídk mulijuškuju..xD
to je naprosto dokonalost!!!! daaaaaaaaaal!!
opravdu skvělé! já chci také další!
pěkný pěkný;)
týýý jo to bylo děsivý
ale strašně hezky!!!