Časoprostor II 18.

TOM

„Tomi, kde jsi?“ slyším volat Billa. Zašil jsem se před tou redaktorkou radši do studia, můžu aspoň chvilku cvičit. Nechal jsem si otevřeno, abych slyšel, až ta baba vymajzne, a dveře bouchly asi před dvěma minutama.

„Tady!“ zakřičím, aby mě slyšel. „Hraju… co potřebuješ?“

„Tak tady seš… dneska večer tě náčelník Praštěná Veverka za trest zaživa ohlodá svýma předníma zubama, ty Dlouhý Péro,“ pronese zcela vážně a ušklíbne se na mě.

„Co jsem proved?“ zeptám se udiveně, protože nechápu, o co mu jde.

„Malý Péro právě prohlásilo do rozhovoru, že jsem vám k obědu upek kradenýho posvátnýho kojota, a dokonce tam řekl naše indiánský jména… až tohle vyjde v časopise, modli se, aby to nečetly fanynky, protože tohle už nám nikdy nikdo neodpáře. Prosil jsem tu babu, ať to tam nedává, ale myslím, že se jí nedá moc věřit,“ posadil se zhrouceně do sedačky a vypadal fakt zdrceně.

„No a?“ divím se, co mu na tom vadí. „Vždyť to jméno mě přesně vystihuje, tak co?“ prohlásím s přehledem, protože to je to poslední, co by mi vadilo… ať holky vědí.

„Kde je Dejv?“ zeptám se, když si sedám vedle něj. Je chudák tak zdrcenej, ale za toho pečenýho kojota si může sám, to nebyl můj nápad.

„Hraje si nahoře s legem,“ odpoví a usměje se na mě smutně, když ho obejmu kolem ramen. „Neber si to tak, vždyť se nic nestalo,“ snažím se ho uchlácholit a pomalu si ho přitahuju k sobě. Jestli je Dejv opravdu zabranej do lega, tak ho můžu chvilku utěšovat. „Dáš mi pusinku, Veverko?“ zašeptám mu do ucha a hned ho mám přitisklýho na rtech. Veverka je přítulná, to se musí využít. Položím si jeho hlavu do klína a při líbání mu hladím a probírám jemné vlasy. Nosí je teď pořád hladké, moc mu to sluší. Vrací mi líbání, a když se moje ruka neudrží a sune se postupně po jeho břiše pořád dál, zarazí mě a vyčte mi:

„Myslím, že mě tvoje indiánská přezdívka tlačí pod hlavou. Radši půjdu, nebo se to tu ještě zvrhne. Ale večer… večer si tě užiju se vším všudy, ty… Dlouhý Péro,“ usměje se na mě, líbne mě lehce na rty a vstane. Škoda, ale ten příslib na večer zní skvěle… už se nemůžu dočkat.

„Těším se,“ usměju se na něj.

„Jo a chtěl jsem tě poprosit, jestli bys zítra nepohlídal Dejva, musím za Filipem a nechce se mi ho tahat s sebou, nudil by se tam,“ dodá, a aniž by čekal na moji odpověď, vyběhne schody a zmizí. Moc dobře věděl, že bych zase začal diskutovat o Bédovi, a to se mu právě nehodilo… ale ono na to taky přijde řada, to se neboj, Veverko.

BILL

Nevím, proč jsem utekl, ale nejspíš jsem se bál, že mě začne přemlouvat, ať za Filipem zítra nejezdím. Jo, věděl jsem, že by to udělal, a tím by se všechno zase otevřelo. Zrovna dneska mi musel Filip volat… zrovna dneska, když mám takovou chuť… jestli se pohádáme, tak to bude v háji. Musel jsem utéct, protože by k tomu určitě došlo a já se fakt dneska hádat nechci… ani předtím, ani potom. Dneska Toma prostě potřebuju. Připadám si od rána jako blázen. Chodím a přemýšlím, mám dvě témata. Jedno je Tom a druhý Béda… jako bych se měl mezi nima rozhodovat, jenže já je chci oba. Přece nezahodím Bédu jen proto, že z něj má Tom strach? Vždyť už nám jednou pomohl, proč by to teď mělo být jinak? Tom se bojí, že se to Filipovi nepovede… já ne. Věřím mu. V životě jsem nepotkal chytřejšího člověka a vím, že mu na tom stroji času záleží stejně jako mně. Kdyby si nebyl jistý, nevolal by mi. Jenže on zavolal. Všechno je hotové, připravené k vyzkoušení. Já jsem majitel, já musím rozhodnout, co bude dál. Filip svou část odvedl, a teď čeká na zaslouženou odměnu. Nejsou to peníze, těch má dost, je to zkouška. Zkouška, jestli to, co dělal, bylo k něčemu. A já to mám teď rozseknout. Nemám šanci se z toho vyvlíknout, na to už je pozdě. Prosadil jsem si svou, a teď už mi nic jiného nezbývá.

~*~

„Drž, Dejve, tohle ti musím ještě natáhnout, jinak ven nepůjdeme,“ snažím se ho narvat do kombinézy, kterou jsme nedávno kupovali. Je to snad měsíc, byli jsme pro ni, hned jak napadl první sníh, ale teď to vypadá, že se do ní snad nenarve. Musel vyrůst. Měl jsem poslechnout prodavačku, říkala mi tehdy, ať vezmu radši o dvě čísla větší, jenže já jsem zvyklý mít na sobě všechno pěkně vypasovaný… přece nebudu svého syna oblíkat jako hopera, jeden v rodině úplně stačí, ať si jednou sám vybere, co bude nosit, ale teď o tom rozhoduju já… a evidentně blbě. Uff, konečně jsem to zapnul. Ale byla to fuška.

„Udělej dřep,“ řeknu Dejvovi a čekám, jestli neuslyším praskání látky. Dobrý… dřepí, zubí se na mě a snad nic neprasklo. Já už jsem připravený. Nedávno jsem ve své skříni objevil šusťáky do sněhu, málem jsem sebou praštil, ale když napadl první sníh, pochopil jsem, že zřejmě budou na zahradu potřeba. Mé druhé já fungovalo jako odklízeč sněhu, takže jsem mu dneska vděčný, že mě tímhle kusem oděvu vybavil. „Tak padáme,“ popoženu Davídka, když mu nadsadím čepici, šálu, rukavice a sněhule. Je dokonale zakuklenej.

„Ještě?“ ptá se Dejv, když ke mně přiválí první sněhovou kouli.

„Jo, ale tohle už musím vzít já, ty už bys ji neutlačil,“ převezmu jeho dosavadní práci a koulím dál v hlubokém sněhu. Tohle bude základna, ta musí být největší. „Začni novou, pak jí dodělám, ta bude trochu menší než ta první,“ nařídím synátorovi a snažím se tu hroudu před sebou valit, aniž bych se zpotil. Je to docela fuška, takovej sněhulák, ale Dejv už ho má slíbeného měsíc. Tak. Tohle už bude stačit, ale ještě ji musím dokoulet na místo, kde má stát. „Kam ho dáme?“ zakřičím na Dejva.

„Tam,“ ukazuje ručičkou na branku. „Bude tam hlídat,“ dořekne a v tu ránu leží ve sněhu. Scotty ho zezadu nabral čumákem. Směje se jako blázen a sotva se hrabe nahoru.

Tak, tady si to přál, tak to má mít. „Hotovo,“ zavolám na něj. Pořád ještě leží ve sněhu a kočkuje se se Scottym. „Tak kde to vázne? Potřebuju další kouli a ty se tu místo práce bavíš,“ dojdu až k němu. Leží na zádech, tvářičky má červené od mrazu a chechtá se na celé kolo. Scotty kolem něj běhá. Kdyby tu nebyl Dejv, nikdo by ho sem nedostal… nemá sníh moc rád, ale takhle kolem něj skáče, i když ho to studí v kožichu. „Tak do práce, zadarmo sněhulák nebude, nenecháš mě přece dřít samotnýho,“ snažím se. Nakonec jsme to statečně dováleli a sněhulák hlídá u branky.

„Co mu dáme na hlavu?“ rozhlížím se po zahradě, jestli tu někde neleží něco jako starej hrnec… všechno je zapadaný sněhem. Mrkev na nos taky nemáme, to jsem nějak nedomyslel.

„Strejdovu čepici,“ navrhne Dejv.

„Jo? Tak to mu zkus říct, uvidíš, jak tě požene,“ začnu se chechtat, když si vzpomenu, jak je na ty svoje hučky Tom úchylně opatrnej… taky si kupuje ty nejdražší kousky. „Jo, počkej, vždyť já mám jeden takovej starej příšernej klobouk,“ dojde mi. Ale kde je? Nejspíš bude zahrabanej někde ve starým harampádí. „Jdeme,“ zavelím a vydáme se k zadní části domu. „Oklepej se pořádně od sněhu, ať to nenanosíš dovnitř,“ přikážu tomu malýmu bílýmu stvoření, ale nakonec to vzdám. „Počkej tady se Scottym, já tam skočím.“ Chvilku se přehrabuju v haraburdí v místnosti vedle studia a za chvilku ho mám. Našel jsem starý kufr plný mých trofejí a klobouk tam trůnil spláclej navrchu. Ještě něco na ten nos a šálu by to chtělo. Marně se snažím vzpomenout, jestli jsme někdy kromě podprsenek a kalhotek dostali od fanynek taky něco jinýho, ale na šálu si teda nevzpomínám. Leda bych k sobě svázal ty podprdy… ale to by nejspíš sousedi nevydejchali. „Jo!“ zajásám, když objevím kus starýho závěsu. To bude dobrý místo šály, tak teď ještě něco místo nosu. Nakonec jsem našel v kufru nějaký starý ocenění, co trochu připomínalo kužel a odpovídalo i velikostí… z roku 2007… to už je dávno, uděláme z něj nos, aspoň bude mít využití. Co s tím, stejně to tu leží v kufru, nikdo si toho nevšímá, takhle to bude mít účel. U garáže ještě nasbíráme kamínky na knoflíky a jdeme tvořit.

„Ten je krásnej,“ rozplývá se Dejv a oba čumíme na svoje dílo.

„Jo, ten se nám poved. Musíme ho strejdovi vyfotit,“ hmátnu do kapsy kalhot a vytáhnu mobil. „Úsměv,“ zavolám na Dejva, kterej se snaží svýma malýma ručičkama obejmout sněhulákovy boky. Cvak… a mám ho, prcka. „Tak domů, začíná se pomalu šeřit, za chvíli bude tma,“ ženu Dejva do domu.

„A tatí, jak se jmenuje?“

„Kdo?“ nechápu jeho otázku.

„No ten sněhulák, přece…“

„No to já nevím, sněhulákům se jména nedávaj.“

„A próč?“

„No protože za chvíli roztajou, tak to nemá cenu, víš?“

„Ahá, ale já bych chtěl, aby se nějak jmenoval.“

„Tak mu něco vymysli.“

„Tak třebááááá… Bílý péro.“

„No, to jsi zase něco vypotil, to bude mít strejda radost.“

TOM

Už je slyším, asi přišli domů, sněhuláci. Chudák Bill, musel se obětovat, ale slíbil mu to sám, tak má, co chtěl. Tím pádem jsem ovšem dohrál, protože teď přilítne ten mrňavej zmrzlej ďábel a bude otravovat tak dlouho, dokud s tou kytarou neseknu a nepůjdu s ním nahoru. Jo jo, tohle už známe. Leda bych se tu zamknul, ale to bych stejně dlouho nevydržel. Kašlu na to.

„Dobře že jdeš, potřebuju, aby se Dejv hned vykoupal v horký vodě, je zmrzlej jak rampouch,“ zaúkoluje mě Bill místo pusy na přivítanou. „Půjdeš s ním, nebo mám jít dneska já?“ zadívá se na mě.

„A nepotřebuješ náhodou taky zahřát?“ sáhnu mu na zmrzlou tvář a nenápadně ho tak pohladím.

„Ne, to je dobrý, až večer…“ usměje se. Dejv se válí se Scottym po podlaze, tak se k Billovi nakloním a lehce ho líbnu. Vyděšeně na mě vykulí oči a rychle se odtáhne.

„Co blbneš…“ vyčte mi a rychle se ohlídne po Dejvovi. No co, tohle je ten správnej adrenalin. Jenže Bill se toho strašně bojí. Malej je ukecanej, co neví, to nepoví, takže musíme dávat pozor, aby nás nenachytal, ale když já tak strašně rád Billa provokuju.

„Tak špunte, nástup do vany,“ chytnu ho v pase a zvednu do vejšky. Sice už to není žádný pápěří, ale nad hlavu ho ještě dostanu, prcka. Nedovedu si představit, že jednou bude stejně velkej jako my s Billem, že mu porostou fousy, bude se ohlížet po holkách… to je děsivá představa. A taky si nedovedu představit, jak to všechno s Billem před ním utajíme, protože je jasný, že čím bude starší, tím to bude horší. Někdy si dokonce myslím, že bychom mu to měli říct, až doroste do nějakýho slušnýho věku, ale o tom Bill nechce ani slyšet. Myslí si, že by nás Dejv prozradil, a to by byl průšvih. Má pravdu, ale já bych řekl, že to stejně zjistí sám, a když mu k tomu nepodáme vysvětlení, tak to vezme úplně jinak, než to je… budu muset Billa ještě zpracovat, snad je dost času.

„Tatí, ukaž ho strejdovi,“ volá špunt na Billa do kuchyně.

„Koho mi má táta ukázat?“ jsem zvědavej.

„No přece Bílý péro,“ vyhrkne Dejv.

„A to je kdo?“

„Sněhulák, co jsme s tátou postavili, táta ho vyfotil mobilem.“

„Sněhuláci přece nemaj jména?“

„Ale náš jo, já jsem ho vymyslel.“

„Tak ukaž, táto…“ vejdu s malým v náručí za Billem do kuchyně. Mrkne na nás a významně zamává špinavýma rukama… zase něco kuchtí.

„Nemůžu, musíš si ho vyndat sám,“ ušklíbne se na mě a zvedne ruce nad hlavu.

„Neříkej dvakrát,“ přiblížím se k němu a postavím Dejva na zem. „A kde ho máš?“ zeptám se s úsměvem.

„Kde asi? V kalhotách,“ odpoví mi už vyloženě schválně s tak šíleným výrazem, že nenápadně mrknu na Dejva, co dělá. Samozřejmě nás sleduje, co blbnem.

„A vepředu, nebo vzadu?“ padne další moje stupidní otázka.

„Hledej,“ pomstil se mi za ní okamžitě. Samozřejmě hledat nemusím, vidím, kde má na džínách vyboulenou kapsu, takže do ní rychle sáhnu a snažím se na něj nekoukat. „No vidíš, jak jsi šikovnej,“ otočí se rychle k dřezu a pokračuje v práci. Mám takovej dojem, že ho moje ruka šmátralka nenechala úplně v klidu… Nemá si strkat mobil do přední kapsy.

„Co to má za nos?“ ptám se udiveně Billa, když projíždíme fotky.

„To je nějaká stará cena, neměli jsme mrkev,“ odpoví mi s klidem Bill.

„Za co to bylo, že to muselo takhle neslavně skončit?“ ptám se, protože si nemůžu vzpomenout, že bych někdy něco takovýho viděl ve vitríně.

„Nevím, ale sluší mu to, ne?“

„Jo, asi tak jako ten tvůj starej klobouk. Ještě žes ho zahodil včas, byl děsnej.“

„Co se ti nelíbilo na mým apartním kloboučku, to by mě teda zajímalo,“ vyčítavě mě sjede pohledem a dál něco krájí.

„Ale nic, bráško, nic,“ rozhodnu se radši mlčet, ještě bych to schytal. Jak jde o Billův vkus, nejsem pro něj odborník.

„Ty máš co říkat, s těma svejma věčnejma čepicema…“ slyším brblání od dřezu. „… a hadrama jak na slona…“ mumlá.

„Líbí se ti, strejdo?“

„To víš, že jo, je perfektní, jste borci. Tak jdeme do vany, co říkáš?“ položím mobil a odolávám pokušení ho Billovi zastrčit zpátky do kalhot. To už by mi asi neprošlo, tak na to radši kašlu.

„Jo, jdeme na to,“ odpoví Dejv.

„Utíkej se svlíkat, já za tebou hned dorazím,“ vystrkám kluka z kuchyně a zezadu se přiblížím k Billovi.

„Copak?“ řekne potichu, když mě ucítí za sebou, natočí ke mně hlavu a usměje se.

„Ale nic, jen jsem tě chtěl pozdravit,“ zašeptám mu do ucha a ruce zastrčím do předních kapes jeho džín.

„Oh…“ vydechne Bill, když ho začnu líbat na krku. „Nedělej to, nebo se neudržim,“ vyhrožuje zastřeným hlasem.

„Až večer,“ políbím ho naposledy a jdu se koupat. Už se ho nemůžu dočkat.

autor: Janule
betaread: Janik