(Bill)
Probudilo mě sluneční světlo. Nepříjemně ostré slunce vnikalo do pokoje a já mohl nadávat jen sám sobě, že jsem večer zapomněl zatáhnout závěsy. Zavrtal jsem obličej hlouběji do polštáře, ale moc to nepomohlo, už jsem byl prostě probuzenej. Zívnul jsem si a protáhl se. Ještě by mě zajímalo, kolik je hodin, matně si pamatuju, že asi na čtvrtou máme naplánovaný výstup pro jedno místní rádio. Asi bych měl vstát a jít se kouknout, je taky docela dobře možný, že už bude tak okolo druhý a to mám nejvyšší čas začít se sebou něco dělat.
Možná ne, uvažoval jsem líně, kdyby už bylo tolik hodin, Tom by mě určitě vzbudil. TOM! To jméno na tři písmena se rozeznělo mojí hlavou. Panebože! Otočil jsem se na záda a přitiskl si dlaň na obličej. Teprve teď jsem si uvědomil, co jsme to v noci vlastně prováděli… zhoupl se mi žaludek a bezmocně jsem zakňoural. Ale ne! Osobně jsem ho bráchovi vykouřil a pak i on mě. Uf, no to je teda síla.
V hlavě mi nepříjemně tepalo. V tuhle chvíli jsem byl totálně vykolejený.
Několik minut jsem jen ležel a bezmocně zíral do stropu. Chtělo se mi smát i brečet zároveň. Snažil jsem si vybavit si události dnešní noci do toho nejmenšího detailu… Tomův příchod, náš rozhovor… a pak… jeho první polibek, jeho dlaně na mém těle, všechny ty doteky, jeho vyvrcholení… a když se nad ránem vrátil… tak i mé. Vzpomínka na úžasné zážitky vyvolala v mém těle vlnu příjemného tepla. Jenomže realita toho, že člověk, s nímž jsem tohle všechno dělal, je moje dvojče, mě srazila zase zpátky. Cítil jsem zmatek, obrovský zmatek.
Posadil jsem se na posteli a bezmocně svěsil hlavu mezi ramena.
„Tome,“ zašeptal jsem sám pro sebe, „co jsme to udělali?“
Najednou jsem si všiml, že se na druhé straně mé široké postele něco pohnulo. Otočil jsem se tím směrem. Už když jsem viděl světlé dredy čouhající zpod deky, bylo mi jasné, koho tam najdu. Opatrně jsem odhrnul deku a uviděl Tomova záda a kousek jeho nahého zadku. Podíval jsem se pod svoji deku. Jo, i já jsem nahej.
Stalo se to. Já a Tom… Vůbec jsem nevěděl, co s tímhle zjištěním dělat. Byla to tak směšná představa. Já a brácha spolu v posteli…
Potichu jsem vstal, z kufru vytáhl čisté prádlo a zavřel se v koupelně. Napustil jsem si plnou vanu a zalezl do ní. Ponořil jsem se do voňavé vody, takže mi koukala jen hlava. Snažil jsem se co nejvíc oddálit tu chvíli, kdy se s ním setkám. Měl bych vymyslet, co mu řeknu, ale já vůbec nevím, co mu mám říct.
Když mě poprvé políbil, bylo to jak výbuch. Ohromilo mě to, šokovalo… vůbec jsem netušil, co mám v tu chvíli dělat a najednou to samo přišlo a já věděl, že se s ním chci líbat. V jeho náruči mi bylo strašně fajn a já se ho chtěl dotýkat. Jo, tohle všechno bych si měl přiznat. Tohle jsem chtěl a taky jsem to udělal. A dál? Byl sexy, byl vzrušený a byl tak strašně přitažlivý a já už byl tak dlouho sám… je to tak špatný, že jsem se s ním chtěl milovat? Je, bohužel je… Byl jsem na sebe tak pyšný, když jsem ho svíral v ruce a on se chvěl… Nikdy jsem nezažil, jaký to je, dotýkat se toho druhého až na samotnou hranici, on byl první… a já se tak těšil, že z jeho rukou zažiju něco podobného, jenže on odešel… Neměl se už vracet! Neměl! Možná bych se snáz vyrovnal s tím, že beze slova zmizel, než s tím, že se vrátil a já naprosto ztratil rozum. Jo, jinak si to vysvětlit neumím. Nevím, jak jinak by se mohlo stát, že jsem mu dovolil se mě takhle dotýkat… Nikdy jsem se před nikým sám nesvlékal a před ním mi to nedělalo nejmenší problém. Zaváhal jsem snad jen vteřinu… tolik jsem toužil, aby se mě dotknul. Jeho sebejisté pohyby, kterými mi drsně hladil stehna a zadek, mě dováděly k šílenství. Klečel jsem před ním a přál si, ať to nikdy neskončí, ať mě takhle hladí napořád… a pak… když jsem tam konečně ležel nahý, nestyděl jsem se a ani se nebál. Nějak jsem vycítil, že by mi neublížil, že by nikdy neudělal to, co já nechci. Viděl jsem na něm, že i pro něj to je nové… a vědomí, že to já v něm probouzím tak silnou touhu, to bylo silnější než jakákoli afrodiziaka. Pořád ho mám před očima v posledních okamžicích, než se mi svět změnil v gejzír červených, žlutých a bílých teček… a pořád to na mě působí stejně, protože už mi zase stojí.
Jsem magor.
Sjel jsem hlavou pod vodu. Ne že bych si myslel, že to pomůže, ale aspoň nějak se tomu musím bránit, ne?
*
Vrátil jsem se zpátky do pokoje, z vlasů mi ještě pořád stékaly studené kapky, i když jsem si je pečlivě vytřel ručníkem. Věděl jsem, že už to dál odkládat nepůjde. Bylo půl třetí, za chvíli se po nás začne shánět David a kdyby našel nahého Toma v mojí posteli, bylo by to ještě horší, než to je teď.
Posadil jsem se k němu na postel. „Tome?“ oslovil jsem ho. „Vstávej,“ trochu jsem do něj drcnul.
Trvalo chvíli, než moje slova dorazila k příslušné části jeho mozku, která ten pokyn vhodným způsobem zpracovala. Znám ho, vím, že se probouzí strašně nerad a strašně pomalu. Seděl jsem s nohama zkříženýma pod sebou a zvědavě si ho prohlížel. Zajímalo mě, jak se bude tvářit. Oproti němu jsem měl tu výhodu, že jsem celou situaci už stačil nějak vstřebat.
Konečně se ke mně otočil a otevřel oči. „Dobré ráno,“ zachraptěl a rozespalýma očima přelétl můj pokoj. Bylo vidět, že chvíli uvažuje, kde se tu vzal. Nadzdvihl se na lokti. „Bille?“ vyslovil tázavě mé jméno a opatrně nakoukl pod deku. Docela jsem se jeho rozpaky bavil. „Já… ehm…,“ soukal ze sebe rozpačitě.
„Měl by ses oblíknout a jít k sobě. Za čtyřicet minut nás vyzvedne David, máme to rádio,“ musel jsem mu to trošku ulehčit.
Váhavě pokýval hlavou, jako by si něco rozmýšlel. „Musíme si promluvit,“ řekl a podíval se mi zpříma do očí.
Musím přiznat, že kdybych neseděl, zcela určitě by se mi teď podlomily kolena.
„Jo,“ přikývl jsem a lehce si odkašlal. Najednou jsem se v jeho přítomnosti cítil podivně rozrušený. „Musíme si promluvit,“ zopakoval jsem po něm.
Taky pokýval hlavou. Bez jakékoli známky studu odhrnul deku a vylezl z postele. Chvíli se rozhlížel, kde má své prádlo, pak se shýbl, sebral ho z koberce a oblékl se. Celou dobu jsem cítil knedlík narůstající v mém krku a ztěžující mi dýchání, a to jsem se snažil na něj nedívat. No… možná jsem se troškou podíval, ale jenom trošičku, vážně.
„Můžeš se, prosím tě, kouknout, jestli na chodbě nikdo není?“ zeptal se a kývl bradou směrem ke dveřím.
„Jo, jasně,“ přikývl jsem horlivě a vstal z postele. Prošel jsem kolem něj ke dveřím a vykoukl ven. Vzduch byl čistý. „Můžeš,“ oznámil jsem mu.
Když mě míjel mezi dveřmi, na malý okamžik se zarazil. Stál tak strašně blízko! Vůně jeho těla mi pronikala do nosu, srdce mi prudce bušilo, dlaně lehce zvlhly. Díval jsem se mu do tváře a snažil se nemyslet na to, jaké to bylo, když mě líbal.
„Přiznávám, že jsem vůbec netušil, co v tobě je,“ zašeptal, očima přejel po mém obličeji a rychle přešel k protějším dveřím svého pokoje.
Nechal jsem kliku vyklouznout z ruky. Dveře se s tichým klapnutím zavřely a já konečně osaměl.
Připadal jsem si jak sjetej. Ten strašnej pokoj už se mi nezdál tak strašnej, měl jsem hroznou chuť začít poskakovat nebo sebou prostě jen tak prásknout na postel a smát se.
Asi jsem opravdu zcvoknul. Měl bych si trhat vlasy zoufalstvím, že jsem dopustil, aby se mezi mnou a bráchou něco takovýho stalo, a já zatím šílím štěstím z jeho pohledů.
Jo, musím se opravit… jsem – k tomu všemu, co už jsem o sobě říkal – i šílený Bill Kaulitz.
*
Do hotelové haly jsem sešel přesně o půl hodiny později. Žaludek jsem měl stažený jak před prvním koncertem. Pro jistotu jsem si narazil na oči své obří sluneční brýle… na jiný způsob, jak zakrýt své pohledy a myšlenky, jsem nepřišel.
Kupodivu jsem tentokrát nedorazil poslední. Gustav už něco řešil s Davidem, chyběl Georg a… Tom.
„No ne,“ podivil se David, když mě uviděl. „Bill umí chodit i včas?“ Vyměnili si s Gustavem pobavený pohled a oba se jak na povel rozesmáli.
„Tssss,“ zatvářil jsem se dotčeně a strčil ruce do kapes. Dneska nebyla potřeba žádná zvláštní příprava, bylo to jen rádio, vidět nás nebude, focení plánovaný není, takže jsem vystačil jen s tmavou mikinou s kapucou a koženou bundou. I množství doplňků jsem trochu omezil. Chtěl jsem ještě něco trefného poznamenat, ale to už jsem za sebou uslyšel Georga. Jeho pořád jakoby trochu znuděný hlas je naprosto nezaměnitelný. Tušil jsem, na koho asi tak může mluvit. Srdce se mi rozbušilo tak, až jsem se lekl, jestli David, který mi byl nejblíž, si toho nemůže všimnout. Ale nevypadal na to.
„Můžeme?“ vyzval nás.
„No ne? Bill už je dneska tady, jo?“ protáhl Georg pobaveně a já věděl, že teď už se otočit musím.
Nemýlil jsem se. Můj bráška stál vedle něj a díval se na mě. „Ahoj,“ pozdravil mě, jako kdybychom se od včerejšího koncertu neviděli.
„Ahoj,“ zakoktal jsem. Okamžitě jsem zrudnul, když jsem si uvědomil, že se fakt chovám jak kretén. Jestli takhle budu pokračovat, i Georg si všimne, že se něco děje.
„Tak jdeme,“ otočil jsem se zpátky k Davidovi a vykročil ke dveřím.
V autě jsem se nasoukal do koutku, vytáhl z kapsy iPoda a nacpal sluchátka do uší. Potřeboval jsem se odreagovat, uklidnit se, přijít na jiné myšlenky. Cokoli, co by odvedlo moji pozornost od Tomovy nohy, velmi blízko té mé, vyklepávající špičkou do podlahy nějaký rytmus.
Díval jsem se radši ven z okna…
„Bille?“ někdo na mě mluvil a lehce se mnou třásl. „Vstávej, už jsme tady.“
Otevřel jsem oči. Jen pár centimetrů ode mě byl Tomův obličej, usmíval se. „Asi jsi si trošku zdřímnul, co?“ Otočil se a vylezl z auta, kde už stáli ostatní.
„Cos dělal v noci?“ mrknul na mě Georg a rozřehtal se na celé kolo.
Cítil jsem, že rudnu. Georg si ze mě takhle utahuje dost často, jsem na to zvyklej, ostatně ani já ho nešetřím, ale zrovna dneska jsem to nějak nedokázal vstřebat a pohotově vytáhnout obvyklou odpověď. Ještě že mám ty brejle. Kouknul jsem na Toma, ale nedíval se na mě.
„Hele, nechte toho,“ vložil se do toho David. „Tak jdeme.“
„Jasně,“ přisvědčil jsem s úlevou a už jsem se hrnul za ním.
V duchu jsem si přísně poručil, že toho okamžitě, ale vážně o-kam-ži-tě, musím nechat. Musím s tím přestat.
autor: Michelle M.
*dáví se rohlíkem který právě žvýká* naprosto skvělej díííl ^_^
a když by si toho všiml i Georg, tak už by bylo co říct :p naprosto úžasné! jsem zvědavá na pokračování 🙂
skvělý:)…uplně super…sem strašně ráda, že to neskončilo jako jednodílovka:)
Krásný dokonalý rychle dáááááááál xD
Taky jsem ráda, že to neskončilo jako jednodílovka, byla by to obrovská škoda :o) Líbí se mi přístup Toma, zachovává si svojí tvář týpka, kterej nic moc neřeší, bere to s nadhledem a je schopen si přiznat, že to prostě chtěl, tak to udělal. Bill je trošku jiná káva… ale on to vstřebá, o to se nebojím. 🙂 Je přece "šílený Bill Kaulitz", jak o sobě prohlásil a v tom případě je všechno na drobrý cestě. Šílení dělají občas šílené věci… :D:D Michelle, umíš to tak dokonale, že mi nezbývá, než tě pořád jen chválit a chválit. Neskutečně mě to baví. 🙂 Chválení i čtení, samozřejmě. 🙂 <3 J.
Užasnýý …. Dokonalý
Dtě new laska w ff <333
tahle povídka se mi líbí čím dál víc;) jenže se bojim, že brzo skončí, když to měla být jednodílka…
ježiš chudák Bill v tom docela lítá xD
super rychle dalšíííííííííííí
ááá :-@ to je neskutečné! Chvílema jsem měla úplně sevřenej žaludek…ani nevím jestli nervozitu nebo strachem, ale je to napsáno úplně překrásným způsobem, co se ti zaryje pod kůži a ty jsi v úplném šoku, když dočteš poslední slovo… já teda v šoku jsem… úplně jsem se do toho zabrala a najednou schod – konec… prosím, ať je další díl brzo, jinak umřu…. prostě to se mnou někde sekne 😀 Je to vážně naprosto pře, pře, přenádherné a já jsem nedočkavá 😛
xDDDDDDDDDD
jóóó , Michelle nepíše každý diel vtipne , ale ked napíše , chcíípam smiechom xD ou bože xD to je uplne super diel! daleeeeeeej x)
Popravdě se mi moc líbí, jak na vzniklou situaci oba reagují… je to takový… jak to říct? Nejpravděpodobnější. Jo, je jasný, že si hned neskočí kolem krku, když je donedávna ani nenapadlo, že by spolu něco mohli mít. Ty jsi evidentně dobrej psycholog, Michelle, protože kdyby se to stalo, jsem si jistá, že takhle nějak by to bylo.
A ten styl. Zbožńuju tvoje psaní, ty jsi jedna z autorek, která mě dokáže připět hltat písmenko za písmenkem, klidně několikrát za sebou, a stejně se mi to neomrzí 🙂
Jsem si tak četla ty komenty, co tu sou, abych se moc neopakovala…
A musím říct, že Helushka to vystihla naprosto perfektně.
Co se děje týče, i tvůj způsob psaní. Jen bych ještě přidala, že chci co nejdřív co další díl ;)) a jestli ve 2/3 děje bude sex, stejně jako v prvních třech dílech, bude tady ta povídka, jestli to vůbec de, ještě oblíbenější než teď xD
bože to je tak úžasné a dokonalé, že já ztrácím slova….. už se těším na další pokračování, které asi bude vyprávět Tom… miluju tuhle povídku!!!
Chci moc a moc poděkovat za krásný komenty a za to, jak báječně jste tuhle povídku přijali. Děláte mi tím obrovskou radost! Takže na oplátku prozradím, že když jsem psala, že se mi to trošku protáhlo, protáhlo se to víc než trošku. K dnešnímu dni je napsaných 20. dílů a pořád mám v plánu pokračovat, takže se Prinzesschen neboj, ještě to neskončí 😉 No a pro Megí – nejsem moc dobrá na matiku, takže ti nemůžu říct, jestli 2/3 povídky tvoří sex, ale oproti mému obvyklému průměru je tahle povídka co do počtu sexuálních scén nadprůměrná :-D:-D… doufám, že se vám i následující díly budou líbit stejně jako ty první tři. Díky moc, jste moje zlatíčka 🙂
hje tak toe moc teda
nádherný díl… ty jejich rozpaky… stalo se to… nestalo… jsme ještě vůbec bráchové? úchvatně popsané Billovy myšlenkové pochody, jak si o každém myslí, že do něj vidí… za chvíli černé brýle nepomůžou… prozradí se sám x))) jsem mocinky zvědavá na jejich "budeme si o tom muset popovídat" … :DD
klanim se princezno… tohle dokaze jen ty. Bob Marley a ten pan co hral v reklame na caj:D
Jo jo to se řekne ,ale skutek utek.
To jejich probuzení 😀 To bylo boží. A ty Tomovy pohledy! 😀 😀