Nevěra

Byl podzim. Procházel jsem se parkem. Místem, kde jsme strávili nejhezčí chvíle našeho života. Tedy alespoň pro mě. Pro něj ne. Jen mě využíval. Využíval mě, aby se dostal blíž k Nicol. K mé nejlepší kamarádce. Tedy alespoň jsem si myslel, že je to kamarádka. Celý ten rok o mě a o Billovi věděla. Věděla, že ho miluju… Že bych pro něj udělal cokoliv na světě. A ona? Chápala mě. Pomáhala mi, když mi bylo nejhůř. Když jsme se s Billem pohádali. A já ji věřil. Věřil jsem, že je tu pro mě, jak tvrdila. Ale brzy jsem poznal, že i ona se se mnou kamarádí jen proto, aby se přeze mě dostala k Billovi. Zůstal jsem sám. Sám se svými myšlenkami.

Vstal jsem, víc jsem se zahalil do bundy a pomalu se vydal domů. Musel jsem se sám pro sebe zasmát. Domů… Už to není můj domov. Domov to byl, když jsme byli s Billem spolu. Teď už nejsme… A já svůj domov ztratil… A nejen domov. Taky lásku, přátelství, bezpečí, něhu a důvěru… tu především.

**FLASHBACK**

Jednoho říjnového dne jsem se vracel ze školy domů. Těšil jsem se na Billa, který jen tak mimochodem končil o dvě hodiny dřív než já. Klíč jsem hodil na botník a utíkal nahoru do našeho společného pokoje. Když jsem otevřel samou radostí dveře, naskytl se mi však nepříliš radostný pohled na Billa a… Nicol!!

Zůstal jsem stát mezi dveřmi jako opařený. Vždyť to je můj Bill… můj přítel, bratr, moje opora… prostě všechno… a s Nicol v posteli… V posteli, ve které se toho za ten rok odehrálo tolik, že jsem si to nestíhal zapisovat do deníčku (xD) a to co tam v té naší posteli dělal se mnou, dělá teď s ní!

Bill mezitím, co jsem přemýšlel, zbystřil a vyděšeně mi koukal do očí. Po chvilce jsem se i já probral z tranzu, přišel jsem k němu a uhodil ho se slovy: „Ty děvko!“ … Bolestně se chytil za tvář a jen koukal.

Já jsem se slzami v očích vyběhl z domu a běžel neznámo kam.

Nakonec jsem skončil u Andrease.

**KONEC FLASHBACKU**

Přišel jsem domů a rozhodně jsem si začal balit věci… Poté jsem mamce a Gordonovi načmáral dopis. Ano… Mamce a Gordonovi… Billovi ne, nezaslouží si to… on ne. A když mě bude hledat, o čemž pochybuju, zeptá se mamky, co se mnou je.

Dopis jsem položil na stůl a k němu jsem přiložil bílou růži. Na památku… Naposledy jsem se rozhlídl po domě, pak jsem na sebe natáhl bundu a obul jsem se… A s povzdechem jsem odešel… od Billa a od veškerého trápení, které mi způsoboval.

Přestěhoval jsem se do Berlína a tam jsem si pronajal byteček. Sice malej, ale útulnej. Taky jsem nechal školy a našel jsem si takovou… no… brigádu. Není to sice nic pro mě, ale peníze dostávám každý den na ruku a na nájem a jídlo mi to zatím stačí. A taky mám ještě pár úspor z domu, takže na všechno stačím.

Změnil jsem si i číslo na mobil, aby mě nemohl Bill otravovat svýma prosíkama, jako tomu bylo hned ten den, co jsem odešel.

**FLASHBACK**

Zrovna jsem ospale bloudil Berlínskýma ulicema, když vtom mi zazvonil mobil. Jak jsem byl ospalej, tak jsem ani nekoukl na display a okamžitě jsem to zvednul. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohl být Bill.

„Ano?“ Řekl jsem a čekal, kdo se ozve na druhé straně hovoru…

„Tome!… Prosím tě, lásko… kde jsi? Hledal jsem tě snad všude… jsi v pořádku? „Ale ale…Tak jeho zajímá i to, jestli jsem v pořádku… jak roztomilé…

„Tak za prvé, nejsem tvoje láska… už ne, Bille… Za druhé, kde jsem? To ti může být už jedno… a jestli jsem v pořádku? Nejsem, a to díky tobě! Takže buď tak laskav a nech mě napokoji!

Vztekle a se slzami v očích jsem si vypl telefon.

**KONEC FLASHBACKU**

>Současnost<

Sedím si to takhle v obýváku a sleduju dění v televizi… Ovšem z toho mě „probere“ zvonek. Neochotně se zvednu a dojdu otevřít. Zarazí mě až pohled na postavu, stojící přede mnou.

„Tom kaulitz?“ Zeptá se mě muž, oblečný do modré uniformy.

„No… ano.“ Řeknu trochu koktavě.

„Tak pojďe se mnou.“

„Cože? Co jsem provedl?“ Vyštěknu s obavami.

„Nic jste neudělal, jen… váš bratr. „

„Můj bratr? Co je s mým bratrem?“

„Kdybyste mě nechal domluvit, dozvěděl byste se to.“ Řekne káravě policista a mně sklapne. „Ok, ok…už mlčím… tak povídejte.“ Řeknu už trochu klidněji, ale stejně mi pořád vrtá hlavou, co Bill mohl provést.

„Váš bratr se předávkoval práškama… ale nebojte se, je v pořádku! Podle jeho výpovědi vás sem jel hledat… a když vás určitou dobu nemohl najít, prostě se zbaběle předávkoval na hotelu.“ Koukám na ně s vykulenýma očima a s otevřenou pusou dokořán. Jak… jak mohl tohle udělat? Vždyť přece… Ne, tohle by on neudělal, nebo… nebo jo?

„Kde teď je?“ Vybafnu na policistu po chvilce ticha.

„V místní nemocnici… Tak jedete se mnou nebo ne?“

„Hňup jeden! Snad si nemyslel, že mě tu nechá jen tak… Ti policisti jsou fakt blbější než ty blondýny.

„Jasně že jedu s vámi!“ Dalších zbytečných komentářů se radši zdržím, nehodlám si dělat problémy ještě s ním. Radši si rychle oblíknu bundu a nasadím boty a už frčíme do nemocnice. U recepce se zeptám, na kterém pokoji leží Bill, a když od milé krásné sestřičky, či co to je, dostanu informaci, že můj malej bráška leží na pokoji 204, se za ním ihned vydávám.

Bill spí jako andílek. Ruce má volně položené podél těla a vlasy jen tak rozhozené po polštáři.

Přsednu k němu na postel a jemně ho chytím za ruku. Jenže asi nespí moc tvrdě a v mžiku se probudí… Probudil jsem tě, Bille ?… Oh promiň mi, nechtěl jsem… Samozřejmě, že to myslím ironicky… Zasloužil bys víc, než jen jedno hloupé nečekané probuzení.

„Tome?“ Broukne na mě Bill a já ihned zbystřím.

„Jo, jsem tu… Ale ne na moc dlouho, tak mi řekni, pročjsi mě hledal, ať můžu rychle zase odejít.“ Upře na mě své krásné, čokoládou zalité oči a já se v nich okamžitě začnu dobrovolně utápět .

„Proč? Protože tě miluju, miloval jsem a vždycky budu milovat, Tome. A taky proto, abych tě poprosil o odpuštěmí… Tome, já vím, že jsem to všecko zvoral, ale já jsem chtěl…“ jeho slzy už si razí cestiču přes jeho až moc dokonalou tvář dolů na peřinu, kde se ztratí… ,, ..Chtěl jsem jen poznat něco… něco nového… Ale bohužel jsem… nemyslel na následky. Prosím, odpusť.“ Oh můj bože… On pláče… a já? Já s ním… nee… to jsem neměl dovolit… Mám…mu dát ještě šanci nebo… nemám?… Vždyť já mu už přece odpustil…

„Tak dobře, Bille… dám ti ještě šanci… první a zároveň poslední. Protože tě miluju a nedokážu bez tebe žít.“ Pousměju se a brášku konečně po tak dlouhé době obejmu.

„Miluju tě, bráško.“ Šeptne mi Bill do ouška a hodnou chvíli se jen tak objímáme…

autor: KikuSZka
betaread: Janule