Brothers 10.

„Bille, pohni! Už musíme vyrazit. Uletí nám to!“ Snažil jsem se jej popohnat. Za chvíli odlétáme do Německa. Mini americké tour právě skončilo a my se chystali zpět do Evropy. Jenže to vypadalo, že to nestihneme, protože brácha se zaseknul v koupelně. Trpěl dojmem, že má příšerný vlasy a nemůže takhle mezi lidi. Nakonec to vyřešil kšiltovkou. Jen jsem protočil oči a pomyslel si, že si mohl ušetřit hodinu v koupelně a vyřešit to tak už na začátku.

Opustili jsme hotelový pokoj a šli do haly. David už netrpělivě přešlapoval před autem a sledoval hodiny. Zase si vyslechneme hodinovou přednášku na téma: Pozdní příchody a dochvilnost.

Usadili jsme se v autě a vyrazili na letiště. Další nepředstavitelné utrpení v podobě desetihodinového letu. Umřu! Opřel jsem hlavu o opěradlo a zavřel oči. Přemýšlel jsem, kam směřuje můj život. Poslední dobou na to myslím celkem dost často. Plácám se na místě. A jediný důvod toho všeho je Bill. Můj sladký, roztomilý, ďábelský, sexy bratr Bill. Ze zájmu se stala posedlost. Už si ani nepamatuji noc, kdy bych při usínání myslel na něco jiného, než je Bill. Dovedl jsem svoje představy k dokonalosti. Nesčetněkrát jsme se spolu milovali. Políbil jsem snad každý milimetr jeho sametové pokožky, ochutnal jej celého. Moje sny byly mou spásou ale i prokletím. Dvousečný meč. Cítil jsem se naprosto ztracený. Nutkání k realizaci mých představ byla stále neodbytnější. Stále palčivější. Měl jsem pocit, že každou chvíli začnu nepříčetně řvát. A nejhorší na tom je, že si Bill všimnul. Myslím, že ví, tuší, že se se mnou něco děje. A jeho občasné pohledy působí jako sůl v otevřených ranách. Začalo to všechno asi před týdnem. Všimnul jsem si, že se na mě dívá. Pozoruje můj obličej, moje pohyby. Bylo to včera při večeři. O něčem jsme se bavili s Georgem, když jsem se otočil na Billa a zjistil, že si mě prohlíží. Naše pohledy se spojily a bráška mírně zrůžověl v obličeji. Mile se usmál a zase se věnoval svému talíři. A stejné situace, i když s různými obměnami, se stávaly čím dál častěji.

Pokaždé, když jsem se zadíval do jeho očí, viděl jsem v nich sebe. Jako by se všechny moje pocity odrážely v jeho očích. Cítil jsem se hloupě, šokovaně. Myslel jsem, že nejsem tak čitelný. Snažil jsem se zatvrdit. Snažil jsem se chovat jako vždycky, jenže ty jeho pohledy. Nedokážu se jim bránit. Nedokážu v nich vidět jen starost a zájem o bratra. Vidím v nich dalších tisíc příznaků a pomalu z toho šílím. Moje srdce je zaplaveno láskou, můj rozum zase zmatkem. Nevím, co mám dělat.

Nejhorší je, že si to všechno jen namlouvám. Vím to. Není ani ždibec pravdy na tom, že by se cítil podobně jako já. Jenže co když ano? Jsme přece dvojčata, vždycky jsem se cítili podobně. Vždycky víme, jak se cítí ten druhý. Co když to poznal? Co když to všechno ví? Ne! To není možné! Nemůže to vědět! Nesmí!

Ale co když ano? Co když mu to nevadí? Co když to cítí stejně? Ach, ne! Cítím v očích slzy. Už opravdu nevím, jak dál. Jsem přeplněn pochybnostmi a nadějí. Tyto dva pocity ve mně bobtnají, rostou do závratných rozměrů, moje duše je jim malá. Snaží se prorazit napovrch. Jenže já si nemůžu dovolit pustit je. Nemůžu, nesmím! Nevydržel bych to zklamání. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, co je lepší. Jestli vědět a smířit se s tím, nebo nevědět a doufat. Nedokázal jsem se rozhodnout. Obě varianty měly svoje pozitiva, ale i negativa. Častokrát jsem zvažoval, jestli bych se přece jen neměl svěřit. Vložit důvěru do Billa. Tak moc jsem chtěl věřit v jeho city. V to, že on by mě přece nezradil, že jsme dvojčata, musíme to přece cítit stejně. Jenže potom se mi před očima zjeví situace, Bill zaraženě zírající do mých očí, a v ten moment bych si uvědomil, že je všechno špatně. Že už nikdy to nebude takové, jak dosud. A hned vzápětí mi myslí bleskne, že to přece jen asi nebude tak špatné, alespoň bych věděl, na čem jsem. Ale takhle myšlenka se objeví opravdu jen na okamžik, protože hned potom se mi zobrazí vzpomínky na všechny situace, které jsme spolu s Billem prožili. A já vím, že tohle nechci ztratit. Nechci, aby se jeho oči na mě dívaly jinak než doposud. Nechci, aby se dívaly zhnuseně, lítostivě, s nedůvěrou. To už se radši do smrti budu trápit nenaplněnou láskou a doufat. Ano, láskou. Už to vím jistě. Miluju ho. Nikdy jsem necítil nic tak silného. Nikdy, za celý svůj krátký život. A nevěděl jsem, jestli mám proklínat nebo děkovat, že mě to potkalo právě v osobě mého dvojčete.

Kam se poděla moje pověstná rozhodnost? Moje intuice pro správná rozhodnutí? V Billově přítomnosti všechna rozhodnost a odhodlání berou za své. Ze mě se stává uzlíček nervů, sžírán pochybnostmi a nesmírnou láskou. Touhou.

„Tome?“ jeho hlas mě vyrušil z přemýšlení.

„Hmm?“

„Nezajdeme zítra večer někam do klubu?“ Díval se mi do obličeje a mírně se usmíval. Zatajil se mi dech. Můj pohled se neustále stáčel na jeho vlhká lesklá ústa. Přímo volala po polibku. Vzpomněl jsem si, jak jsem je cítil na svých. Jak to bylo naprosto úžasné a nepřekonatelné. Před očima jsem viděl celou tu situaci. Vteřinu po vteřině jsem si ji přehrával, vybavoval do nejmenších detailů. Chuť jeho úst, jeho vůni, horký dech, ruce na mém těle, hladký a horký jazyk tisknoucí se k mému. Ucítil jsem šimrání v podbřišku.

Prudce jsem zamrkal a snažil se vzchopit, upnout svoji pozornost na něco jiného, než bratrovy rty.

„Tomi?“ Zamrkal. Bože, Bille! Co mi to děláš. To nejkrásnější stvoření vybízelo k objetí, zasloužilo si hýčkat jako ten nejcennější poklad na světě. A pro mě jím byl.

Odkašlal jsem si. Mlhavě jsem si vybavoval, že se mě na něco ptal.

„Ehm, jo, klidně. Jestli chceš, tak půjdeme.“ Usmál jsem se na něj a díval se, jak nadšeně zatleskal a culil se jako sluníčko. Ten pohled mě zahřál u srdce.

„To je fajn. Už se moc těším.“ Vzdychnul si a opřel se pohodlněji o opěradlo. Zavřel oči a poskytl mi tak báječnou příležitost kochat se jeho dokonalým – pro mě dokonalým, obličejem. Mapoval jsem každý milimetr jeho tváře. Mírně chvějící se řasy, rovný nos, dokonale vykrojené rty, vlasy schované pod čepicí splývaly na Billova záda. Byly už celkem dlouhé. Myslí mi bleskla představa Billova štíhlého těla pohybujícího se nad mým v pravidelných intervalech. Zakloněná hlava s vlasy sahajícími mu téměř až k pasu.

Prudce jsem zavrtěl hlavou, musel jsem ty představy zahnat do nejzazšího koutu mé mysli. V tuto chvíli tady pro ně nebylo místo.

Když jsem se probral ze zamyšlení, uvědomil jsem si, že jsou jeho oči otevřené a dívá se na mě. Těkal jimi po celé mé tváři, a když se naše pohledy střetly, usmál se. Jen mírně zvedl jeden koutek, potom oči opět zavřel a tiše oddychoval.

Srdce mi bušilo neskutečnou rychlostí. Nemohl jsem popadnout dech a radši se otočil čelem k okýnku. Musel jsem se vzchopit. Ty jeho oči, pohled zastřený únavou. Nedokázal jsem ovládat svoje myšlenky. Moje zvrhlé představy se opět začaly hlásit o slovo. Horké Billovo tělo přitisknuté k mému, tichý šepot žádající o uspokojení. Dlaně putující po mé rozpálené pokožce, rty pootevřené v důsledku neustálých slastných stenů. Moje mužství uvězněno v jeho těle, horkém těle. Ta blízkost a těsné sevření. Jeho svaly napínající se námahou, když se snažil pravidelně zvedat a zase klesat. Trup prohnutý v oblouk, zakloněná hlava. Moje dlaně tisknoucí jeho boky, usnadňující mu pohyb. Pocit, že co nevidět moje vyvrcholení zaplní jeho tělo, extáze rozlévající se až do konečků prstů.

Silně jsem stisknul víčka a snažil se potlačit svoje představy. Bylo to mučení, ale překrásné mučení. Cítil jsem, že se to neobešlo bez následků. Moje vzrušení se projevilo a já doufal, že než dojedeme na letiště, bude všechno okey. Přitiskl jsem rozpálené čelo k chladnému okýnku s cílem se dostat zase do normálu. Ztrácím kontrolu. Zatím vždycky jsem si zakázal myslet na milování s Billem v jeho přítomnosti. Bohužel, moje touha po něm je čím dál palčivější a naléhavější, začíná si vybírat svou daň.

****

„No, tak nakonec jsme ani nemuseli tak pospíchat.“ Zašklebil se Georg a sednul si. Gustav si opřel hlavu do dlaní a zavřel oči. Nikdo z nás neměl rád čekání. Bohužel, jako celé tohle americké turné, letadlo mělo zpoždění. Nějaké technické potíže.

Zatím to vypadalo tak, že do dvou hodin by mělo být všechno v pořádku a my konečně mohli odletět. Doufám, že to tak bude.

Seděl jsem v letištní hale a zíral před sebe. Bill se usadil vedle mě a smutně koukal na kluky. Zívnul a nahrbil záda ještě víc, než doposud. Dlaně sepnuté v klíně, oči zavřené. Vypadal hodně unaveně, skoro spal. Opřel se o opěradlo a snažil se nějak pohodlně usadit. Moc se mu to nedařilo na těchhle kovových lavičkách.

„Lehni si.“ Nemohl jsem se na něj dívat. Pořád se vrtěl a nespokojeně mručel. Když jsem mu nabídl svůj klín místo polštáře, upřel na mě svoje oči a roztomile zamrkal. Usmál se a už se začal skládat na lavici. Sundal si čepici a hlavu si opřel o moje stehno. Chvilku se vrtěl než našel tu nejlepší polohu. Určitě ho to tlačilo, ale už nechtěl otravovat. Sundal jsem si mikinu a složil ji.

„Billy, zvedni hlavu.“ Zašeptal jsem. Pomalu otevřel oči, a když zpozoroval mikinu v mé ruce, usmál se. Zvednul hlavu a já mu naaranžoval měkoučký polštářek. Položil se zpět a slastně zafuněl. Musel jsem se smát. Zavrtěl jsem hlavou a díval se na Davida, který do telefonu oznamoval naše zpoždění. Zřejmě kvůli odvozu z letiště. Bill se občas zavrtěl nebo otočil. Po chvíli jsem cítil jeho dlaň na svém stehně. Podíval jsem se dolů. Bráška ležel na boku, obličejem ke mně. Jednu ruku si tisknul k hrudi a tu druhou měl položenou na mé noze. A to proklatě blízko jisté části těla, která rozhodně musela zůstat spát. A tahle situace jí zrovna moc nepomáhala.

Zavřel jsem oči a snažil se ze všech sil uklidnit se. Sledoval jsem dění v hale a nemyslel na to, že mi objekt mých tužeb spí v klíně. Od šílenství mě zachránil Georg. Začal se mě na něco vyptávat, čímž upoutal moji mysl dost na to, abych se nevrhnul na Billa a nepřitiskl tu jeho neposednou ruku tam, kde by způsobila bouři. Bohužel, Bill se rozhodl, že mě asi zničí. Už vím, proč se říká: Za dobrotu na žebrotu, protože k jeho ruce se přidaly ještě závany horkého vzduchu. Na celém těle mi naskočila husí kůže. Bál jsem se podívat. Tušil jsem, co to způsobuje. Bráška se dostal do takové blízkosti, že jsem jeho horký dech cítil i přes triko. Zavřel jsem oči a trochu se zavrtěl v domnění, že se Billova poloha trošku změní. Jo, změnila, ale snad ještě k horšímu! Vzrušením mi vstávaly vlasy vzadu na krku. Zalapal jsem po dechu. Silně jsem stiskl zuby a modlil se. Opravdu jsem se modlil. Cítil jsem pot na obličeji. Vnitřně jsem se celý třásl potlačovanou touhou. Měl jsem pocit, že jestli okamžitě neodejdu, tak to špatně skončí. Moje vzrušené mužství volalo po uspokojení. Přistihl jsem se, že podvědomě pohybuji boky proti Billově ruce. Tohle byla ta poslední kapka. Opatrně jsem uchopil mikinu a zvedl ji i s bratrovou hlavou. Posunul jsem se a položil ji zpět.

Bylo mi jedno, jestli si někdo něčeho všimne nebo ne. Potřeboval jsem se uspokojit. Houkl jsem přes rameno na zbytek, že musím jít na záchod. Vystřelil jsem takovou rychlostí, že než se někdo vzpamatoval, byl jsem zamíchaný v davu. Skoro jsem utíkal.

Jen co se za mnou zavřely dveře kabinky, nenamáhal jsem se ani s úplným rozepínáním kalhot, uchopil jsem svoje vzrušení do dlaně a začal jsem se uspokojovat. Skousl jsem si spodní ret, abych nevydával žádné zvuky a dovedl se k orgasmu. Rozklepaně jsem se opřel o stěnu a snažil se popadnout dech. Po chvíli jsem opustil kabinku a umyl si ruce. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a zíral na toho chudáka. Ubožáka, který klesnul tak hluboko, že se ukájí na letištních záchodcích. V životě by mě nenapadlo, že se na sebe budu dívat uštvaným pohledem a pozorovat slzami zalité oči. Tom Kaulitz, troska.

autor: Dania
betaread: Janule