Poslední polibek…
Ač na rozloučenou, přec překračující všechny hranice. Razící si cestu jako proud rozvodněné řeky, strhávající vše s sebou. Do hlubin nekonečnosti potlačených citů…
Chutnal sladce…
Po nejhříšnější ze všech sladkostí – čokoládě. S nádechem hořké beznaděje a zoufalství. Ochucen bolestí a slepou láskou, která si nepřipouští přiznat si prohru. A přesto ji on, ten, co to mohl zastavit jen pár správně volenými slůvky, dal ochutnat post poraženého. Aby si za několik málo chvil z nejasného pocitu uvědomil, že možná udělal chybu…
On přeci miluje sladkosti!
Ten okamžik, kdy se napnou všechny buňky v těle a zastaví se čas. A když se dají znovu do svého rovnoměrně plynoucího pohybu, zůstane v ústech ona podmanivá chuť, připomínající chvíle malátného vytržení.
Ne!
Incest, jak nechutné…
Jen odsouzenec na smrt chytá se posledních stébel a snaží se zvrátit nezvratitelný verdikt. Nač zapírat. Každý slyší lži v pohrdání a jen ten, kdo je šeptá, v nich hledá pravdu.
Stejně jednou neodolá a zatouží…
Jak brzy je nyní?
A zvadlá motýlí křídla se snesla k zemi v pomalém kolébavém tanci, nechávajíc se pohltit tmou, a když se první žilka dotkla země, rozpadla se v prach. Sluneční žár změnil se v mrazivý chlad. Zlato ve stříbrný třpyt. Ticho pohltilo hluk a tma světlo, když zhasla poslední jiskra z pouliční lampy. A on se rozhlížel svýma čokoládovýma očima přes vodní hladinu rozpitou v akvarelu. Jako když malíř nechtěně táhne štětcem (namočeném v inkoustové černi; akvarel se rozlil po podlaze) po plátně svého životního díla. A viděl… temnotu. Barvu pohlcující vše, a zároveň nic. Stekla ve slaných krůpějích po bledých lících, smyta z chvějících se řas, a rozlila se. Řasenka pro krásu. Černá jako noc.
Natahovala své dlouhé štíhlé ruce. Lačně jako striga, lovící za znění půlnočního zvonu další oběť v podobě vystrašeného dítěte.
Rozprostírala se snad všude. Ať se otočil kamkoli.
Ne…
Nedokázal si pouze vybrat, nechtěl. Co je lepší? Hledět do neznáma nebo před sebe? Na jediné místo, kde paprsky světla protrhly saténovou pavučinu a dovolily mu spatřit bratrovu tvář. Tvář člověka, podkreslena smutným melancholickým pohledem, který mu ještě dnes ráno vyprávěl do očí všechny ty lži o jejich zakázané lásce bez konce. A on jim věřil, tak jako ještě ničemu…
Ale něco se změnilo. Teď plnými doušky pil z toho pramene naděje, třebaže ho každý další přibližoval blíže k smrti, a černovlasý chlapec pomalu umíral. Sžírán citem, jenž mu nepatřil. Byl mu cizí. Ačkoli jeho nedílnou součástí…
Tak takhle silná byla naše láska? Tak takhle vypadá tvá nekonečnost?
Ani nevěděl, kdy se tak rozhodl. Nebo přesněji, kdy se za něj rozhodla jeho zapomenutá, potlačená osobnost, která se procítěným dotykem rtů probudila z dlouhého snu.
Možná za to mohlo ticho, jež u nich našlo tak dlouho hledaný domov. To, které se rozprostíralo všude okolo, jakmile přešel práh a odešel. Bez rozloučení, jelikož nečekal, že by ho to třeba jen drobet zajímalo, či dokonce by jím to pohnulo natolik, že by to nedovolil. A chtěl to všechno změnit. Smazat to, co udělal, a nahradit to tím, co ve skutečnosti udělat měl… Ale copak to jde? Vrátit čas?
Ne, jelikož by to bylo až příliš snadné…
A o co je těžší lásku získat, o to jednoduší je pak si jí vážit, ctít… a milovat.
Ale vždyť on svou příležitost promarnil. Svou bitvu ležící na časové ose mezi tím mrazivým klidem před bouří a zklamanou prohrou a o to ještě hořčím vítězství. Avšak, co je tady vlastně vítězství a co porážka…
Možná za to mohlo ticho, které se zrodilo uvnitř něj. To temné, nekonečné, v němž toužíš i potom pověstném spadnutí špendlíku, aby ti dokázalo, že jsi ještě neumřel a tvé srdce stále tepe životem.
Je to vůbec život? Bez vzpomínek. Bez plánů na budoucnost. Uvězněn v pouhém bytí přítomnosti.
Možná za to mohlo ticho, vpletené do slunečních nití jejich pout mezi nimi. Nesnášel ho, nenáviděl. V tom dlouhém snu, jenž není snem, ale pouhou přestupovou zastávkou do jiného vlaku. Ta, která ti dává ještě možnost vrátit se zpět a nepokračovat ve své cestě. Pokud máš dost sil… Užil si ho dost.
Teď ho znovu slyšel. Cítil ho…
Avšak dá se vůbec slyšel ticho? Či snad dokonce cítit?
Chtělo se mu křičet. A přehlušit to.Všechno. Jen dost energie…
Křičet a pohřbít klid, z jehož okovů se chceš vymanit.
Křičet…
Křičet.
Chybí vykřičník, nezdá se ti?
To nejde.
Ale vždyť to umíš, Bille…
Potom tedy zbývá…
Křič!
Jak nejvíc můžeš…
Procitni alespoň na okamžik…
Siluety dvou chlapců se již ztrácely ke konci ulice. Zdály se spíše fata morganou v paprscích slunce, než živými bytostmi, jež tolik toužil zahlédnout. Zvláště jednu z nich. Tu svého dvojčete…
Rozběhl se. Nechtěl je ztratit z očí. Naštěstí však kráčeli natolik pomalu, že své tempo mohl zpomalit do klidné chůze a ve chvíli, kdy se nečekaně zastavili, zpovzdálí několika metrů vyslechnout jejich rozhovor po dlouhém Andreasově monologu, který jakoby snad bratr nevnímal, toulaje se ve svých vlastních myšlenkách.
Bill naslouchal chlapcovým slovům, které jako lehký vánek odhrnuly bílou záclonu ze sněhových vloček ke vzpomínkám. Nebo spíše pochopení, čeho všeho se byl jeho Tom ochoten vzdát. Pro jejich lásku…
Vzdal se sám sebe… Pro něj. A co udělal on? Pošlapal mu všechny naděje a nechal ho odejít jako nuzáka, prahnoucího třeba jen po přeludu oné velké lásky, která mu byla tak krutě odejmuta.
Jeho Tom?
Tvůj…
Jejich lásku?
Vaši…
Černovlasý chlapec se ztratil ve spleti citů ve vlastním nitru.
Tak takhle chutnají vzpomínky?
Takhle chutná cit…
Jaký cit? Láska?
…předehra vzpomínek…
Když jeho oči opět pohlédly přes šedivou clonu vlastních myšlenek zpět do přítomnosti, zjistil, že stojí sám na ulici. Sám? Ne. S ním. S člověkem, který stál pár kroků před ním, avšak pro Billa neskonale dlouhých. Tak, že by je nedokázal ujít ani za tisíc let. A snad právě proto se mu nyní osud rozhodl na jeho cestu životem postavit rozcestí vedoucí dvěma směry. Ale on ho bez povšimnutí přešel. Zmeškal ten pověstný okamžik zlomu, kterým mohl všechno změnit. Buď zariskovat a vzlétnout k nebesům, či se nechat oslepit strachem a zřítit se do hlubin…
A jeho bráška se mu mezitím ztratil v chumlu tančících těl v klubu. A teprve teď se mladší z dvojčat otočilo zády k budoucnosti, k prašné cestě mizící až někde za obzorem, a rozběhl se zpět. Hledajíc onu odbočku ke štěstí, ale marně. Byla navždy pryč. Všude bylo pole. Pole vlčích máků…
Bill prošel dveřmi a nedobrovolně se nechal strhnout davem ostatních. Po několika nekonečně dlouhých minutách, kdy jeho oči bezcílně bloudíce z tváře na tvář, z jednoho koutu do druhého, vyhlížejíc onu známou bílou kšiltovku, ji konečně zahlédl.
Už chtěl vykročit směrem k bratrovi, opatrně procházejíc kolem zamilovaného páru, jenž se svíjel v rytmu písně, ale tím že to udělal, mu ona dvojice již nestála v zorném poli a on uviděl ji… Krásu…
Krásu s téměř krvavě rudou aurou chtíče, kterou všemi svými smysly mířila na jeho dvojče, jenž přistoupilo na hru jejich vášnivých rtů.
Oči se mu zalily slanými slzami, jež pozvolna stékaly po bledých tvářích, nechávajíc za sebou černou stopu jeho bolesti.
Ne, už dál ne…
Aniž by se kolem sebe více rozhlížel, otočil se směrem k východu, a vrážejíce do ostatních, stojících mu v cestě, vyběhl ven. Do soumraku, který se každým jeho bolestivým krokem, přibližoval blíže a blíže tmě. A ve chvíli, kdy se unaveně posadil na lavičku v parku, a lampa nad ním pohasla, změnil se definitivně v černočernou noc.
A teď tu ležel stočen do klubíčka na chladných oprýskaných deskách a nechával mrazivý zimní vánek pomalu se vracející každý večer do těchto míst, aby se lehce dotýkal jeho nahých paží, opatrně se vkrádal pod lem jeho černého trička a pomalu krátil jeho horký dech.
Slzné prameny jako by snad už vyschly a poslední slané krůpěje, jež se vydaly na svou strmou pouť po jeho hebkých lících, se zastavily v polovině své cesty a proměnily se v ledové perly.
Tolik si přál vrátit se domů, do konejšivé teplé náruče svého dvojčete. Zjistit, že tohle všechno byl jen zlý sen… Že mu ještě jednou dovolí ochutnat onu nezaměnitelnou chuť posledního polibku. S tím rozdílem, že by ovšem nyní nebyl posledním…
Leč nemohl. Neznal cestu na místo, jež nazýval domovem. Stal se cizincem ve svém vlastním městě. A stejně tak jako cizinec bez map, ztratil se i on v jeho temných uličkách. A to jenom proto, že se pro jednou zapomněl ohlížet a pro něj novým věcem vracet jejich místo ve vzpomínkách…
To jen on ho mohl vrátit domů…
Jeho Tom…
Její…
Její?
Chtělo se mu křičet…
autor: Cera
betaread: Janule
