U baru seděl světlovlasý mladík. Čekal na něj. Každou chvíli jeho oči bloudily ke vchodu, odkud tak toužil spatřit tu vysokou, štíhlou postavu svého bratra. Nervózně bubnoval prsty do stolu. Z mysli vyháněl myšlenku na zítřek. Ó ano, zítra bude už všechno jiné. A horší, tím si byl jist. Jedinou nadějí jak přežít následující rok byl jeho bratr. Kdyby nebylo jeho, dočista by zešílel.
„Ahoj, Tome,“ vydechl ztěžka Bill a dosedl na židli vedle něj.
„Bille…“ usmál se na něj Tom.
„Promiň, že jsem se zdržel, ale…“ smutně zavrtěl hlavou. Neměl náladu vysvětlovat, co ho zdrželo.
Tom jen pokýval hlavou na znamení, že rozumí.
„Dáte si něco k pití?“ oslovil nově příchozí hosta barman.
„To samé co on,“ kývl hlavou směrem k Tomovi. Poté mlčeli. Oba věděli, co je čeká, ale ani jeden nechtěl tento rozhovor načít. V hlavě se jim honily stejné myšlenky.
Barman položil před Billa skleničku s alkoholem a Bill ji jedním dechem vypil. Otřepal se, položil skleničku na pult a objednal si další a po ní znovu další.
„Bille…Tímhle se nic nevyřeší,“ váhavě začal Tom, nechtěl bratra poučovat.
„Já vím, Tome.“ Bill tiskl skleničku mezi dlaněmi. „Ale bojím se, co s námi bude.“ Tom položil ruku na Billovu a jemně ji stiskl. „To já taky. Ale nějak to přežijeme, hm? Když budeme spolu, tak to zvládneme.“ Snažil se bratra povzbudit, i když jemu samému nebylo zrovna vesele.
„Snad…“ souhlasně pokýval hlavou Bill, ale jeho chmurná nálada ho neopouštěla.
Bill si objednal další skleničku alkoholu a Tom se k němu přidal.
Když noc začala ustupovat před dnem, bar se zavíral a chlapci byli nuceni odejít. Bill nebyl schopný vstát, a tak potřeboval pomoc dvojčete. Tom si slíbil, že nesmí pít, alespoň někdo tu musí zůstat při smyslech, ale nakonec to nevydržel. Představa zítřka ho znechucovala a potřeboval se jí nějakým způsobem zbavit.
Bill seděl na posteli a zíral před sebe. Tom se chladil v koupelně. Bylo mu špatně a celý hořel. Proč zase tolik pil?
Billovu pozornost upoutal Tom, vycházející z koupelny. Byl do půl těla svlečený a po těle mu stékala chladná voda, kapající z mokrých, stále však svázaných dredů. Přistoupil k Billovi.
„Proč si nelehneš?“ optal se ho.
Bill pomalu pokrčil rameny, přitáhl si bratra k sobě a objal ho kolem pasu. Tom položil jednu ruku na Billovo rameno a druhou ho hladil ve vlasech.
„Neboj se, bráško,“ zašeptal do tmy, „my to zvládneme.“
Další den chlapci pobíhali po bytě a nacházeli další a další věci, které tu nemohli zapomenout. Byl to byt jejich rodičů, kteří s nimi však už nebyli. Neměli z rodiny už nikoho kromě tetičky a strýce, a jelikož nebyli ještě plnoletí, museli se přestěhovat k nim. Potom, až jim bude osmnáct a budou mít peníze, se sem mohou vrátit. Jenže to je až za rok. Za celý dlouhý rok.
„Snad máme všechno,“ zkonstatoval Bill a rozhlédl se po vyprázdněném bytě. Z pod gauče vyčuhoval cíp fotky. Sehnul se pro ni. Čtyři usmívající se kluci. Billa píchlo u srdce. Ano, to byli oni, tehdy ještě šťastní. Byli a už nejsou. Museli se rozpadnou. Zazvonil zvonek. Zastrčil fotku do kapsy a zvedl sluchátko.
„Ano, tetičko, už jdeme.“ Bill položil sluchátko a povzdechl si.
„Jsou tady…“ informoval zbytečně svého bratra. Ten kývl hlavou, ale zůstával stát. Bill se ověšel taškami, ale Tom tam jen pořád stál.
„Tak, Tome, pojď…“ vybídl ho Bill.
Jeho dvojče zavrtělo hlavou. „Já nechci…“ zachraplal. Bill odložil některé tašky na zem.
„Já také ne, ale jinak to nejde.“
„Nenávidí nás…“ zašeptal starší bratr.
„Vím, ale chceš jít radši do děcáku?“
Tom zavrtěl hlavou. Jedním pohybem si k sobě bratra přitáhl a chtivě ho políbil. Billovi vypadly z rukou všechny tašky, které až doteď svíral. Tom uchopil jednou rukou Billovu tvář.
„Tome… měli bychom jít.“ Pomalu se od bratra zase vzdálil. Tom si povzdechl, ale v hlavě se mu rodil plán, a tak bez řečí nosil tašky do výtahu.
„Proč musíme mít tak malý výtah?“ hudroval Bill, když se jim podařilo naskládat všechno do výtahu. Oni dva se tam sotva vešli. Tom zmáčkl tlačítko do přízemí a výtah se rozjel. Bill vyndal z kapsy fotku, otevřel jednu z horních tašek a s námahou obrázek zasouval na spod. K Tomovi byl otočený zády, a tak si nevšiml, co dělá. Tom se přitiskl na Billa, odrhnul mu vlasy z šíje a políbil ho. Zmáčkl červený knoflík a výtah se zastavil. Bill se pro sebe usmál a nechal se omamovat bratrovými chtivými polibky. Ucítil Tomovu teplou ruku na svém hubeném břiše. „Tome…“ potichu vzdechl Bill. „Ano?“ ozval se lišácky.
„Oni na nás…“ začal Bill. Tom si ho obrátil na narazil na stěnu.
„Počkají,“ dokončil za něj. V mžiku bratra svlékl z jeho těsného trička a líbal jeho obnažené bříško. Bill částečně stál a částečně seděl na hromadě tašek. Tom odstranil i pásek a kalhoty stáhl ke kotníkům. Bill už neměl sílu protestovat. Celým tělem mu projížděly vlny vzrušení. Tom se otřel o bratrův klín, a když Bill tiše zavzdychal, stáhl i boxerky. Vzal Billa jemně do úst a pomalu sál. Bill se rozklepal a zavřel oči. Když se blížil jeho vrchol, zatnul nehty do tašky a skousl rty. Nemohl si dovolit dělat hluk. Tom se zase zvedl, olízl si rty a usmál se. Bill ještě pořád oddychoval.
Tom zase zmáčkl červené tlačítko, nepřestával se však na bratra šibalsky usmívat. Výtah se rozjel a Bill na sebe začal natahovat oblečení. Nevěděli, že tohle je jedna z jejich posledních šťastných chvil, která se hned tak nebude opakovat.
Dvojčata vystoupujíc před domem tety a strýce, oněměla. To nebyl rodinný dům, to byl palác. Jeho bílé stěny zářily na odpoledním slunci a nemilosrdně bodaly do očí. Strýc křikl pár jmen a během okamžiku přiběhli sluhové ve vínově fialovém oblečku, popadli tašky a odnášeli je do domu. Bill se šokovaně podíval na Toma. Ten jen nevěřícně a vyděšeně potřásl hlavou. Opravdu zde vedli velmi odlišný život.
Po půlhodinové prohlídce domu teta dvojčatům povolila vybalit si věci.
„Ty máš, Bille, pokoj támhle a ty, Tome, tam,“ ukázala na jednu a poté na opačnou stranu chodby.
„My klidně budeme mít pokoj společně, abychom nezabírali tolik místa,“ začal hned Bill a letmo se dotkl Tomovy ruky.
„Ale to vůbec nemusíte, chlapci, místa je tu dost. A teď si běžte vybalit, za chvíli přijde Emily a jistě vás ráda uvidí.“ Tleskla teta rukama a odcházela po točitém schodišti pryč.
„To… to nemůže myslet vážně!“ vykoktal Tom. „Ona to dělá schválně! Ví o nás.“
Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nemá jak, to neví snad nikdo. A neviděli jsme se s ní už nejméně čtyři roky.“
„Tak něco tuší, jinak by tohle nedělala,“ trval na svém Tom. K chlapcům přistoupili dva sluhové, vzali opět tašky a odnášeli je do příslušných pokojů.
„Jsi až na druhé straně chodby,“ zatvářil se smutně Tom.
„Neboj se… večer bude lépe,“ mrkl povzbudivě Bill a šel si vybalit své věci.
autor: Sari
betaread: Helushka
Pěkně napsané a zajímavé, těším se na pokráčko :)))
a v tom výtahu, to muselo být………hm :)))
já chcu být v tom vejtahu s nimaaaaaaa XD slint
to mi nedělej pls rychle napísej pokráčko……..THandie:souhlasím s tebou jejda tak ráda bych tam taky byla a koukala
chudaci tak daleko od sebe
THandie – tam by ses už nevešlaaa xD
Ach, rychle dál 😀 super 🙂
Sem napjatá jag struna!!! (=
Copak je asi čeka v tom domně?