BILL:
Znovu se rozesměji. Takhle vysmáté ráno už jsem dlouho nezažil.
„Díky za poklonu, ty na tom taky nejsi nejhůř, akorát máš neuvěřitelně špičatý kosi. Asi budu mít od tebe modřiny,“ rýpne si Tom.
Cože? Hlavně, že on je měkoučký. Člověk chvíli musí hledat vhodnou polohu, než ho přestanou všude dloubat kosti a on může v klidu usnout.
A jak se prohlíží. To snad není možné. To je herečka. Začnu se smát ještě víc, protože to vážně jinak nejde.
„A pelicháš,“ zamává mi mými vlasy, co objevil na svém triku, před nosem. Ani se nenamáhám s vymýšlením odpovědi a rovnou po něm švihnu polštář. Brácha na nic nečeká a hodí ho po mě zpět.
Nakonec se to zvrtne v polštářovou válku a běháním z místnosti do místnosti, což se neobejde bez hlasitého smíchu.
Zrovna probíhám kolem hodin. „No do prdele,“ zabrzdím na místě. Okamžitě necháme polštářovou válku polštářovou válkou, vlítnu k sobě do pokoje, kde posbírám pár potřebných věcí, a mažu si to do koupelny. Šňůra od žehličky se mi neuvěřitelně plete mezi nohy. Být koupelna jen o kousek dál asi bych skončil na zemi.
„Já to nestihnu,“ běží mi hlavou. Zbrkle se přehrabuji v tašce a hledám stíny, řasenku, tužku, make-up, pudr a další věci. Konečně vyndám i poslední potřebnou věc. Slyším Toma, jak na mě zpoza dveří volá: „Bille, co je? Snad se nevzdáváš.“ „To určitě, tobě se tak vzdám,“ brblám si s úšklebkem pod vousy. Vystrčím hlavu z koupelny a objasním Tomovi svůj zbrklý ústup: „Se podívej kolik je. Já to zase nestihnu. David bude zase remcat. Já to vážně nestihnu.“ A s mírnou hysterií v hlase a stálého opakování poslední věty se opět zavřu v koupelně.
Začnu se znovu přehrabovat v tašce a hledám make-up. Kde sakra je? Naštvaně praštím taškou zpět na umyvadlo a shodím tak všechny dosud vyndané věci. Kleknu na kolena a vše postupně posbírám. Samozřejmě, že už jsem si hledanou tubičku vyndal.
Odšroubuji víčko a vymáčknu snad půlku celého obsahu tuby. „Zatraceně, já se na to taky můžu…“ vztekám se na celou koupelnu. Rychle si nanesu make-up a zbytek utřu do kapesníku. Samozřejmě, že jsem si při jeho nanášení upatlal všechny vlasy kolem obličeje. Opět se ozve koupelnou můj navztekaný hlas. Nevěřil bych kolik sprostých slov vlastně umím.
Celkem úspěšně se mi podaří zatoulaný make-up odstranit. Při zbytku mého upravování se stačím píchnou řasenkou do oka, spálit si ruku o žehličku a rozsypat si nové stíny.
Nakvašeně vypochoduji z koupelny do obýváku, kde zjistím, že jsem to stejně nestihl.
TOM:
Naházím na sebe, co mi přejde pod ruku. Naštěstí mám v pokoji velké zrcadlo, které mi prozradí, že takhle ven opravdu nemůžu. Zelené triko, černá kšiltovka a kalhoty, na kterých mám nejspíš zbytek včerejší večeře.
Nechám si triko a hledám po pokoji čisté kalhoty a zelnou kšiltovku, která tu včera ještě byla.
Po půlhodinovém hledání, kdy mi postupně svítá a zhasíná naděje na nelezení čehokoli vhodného na sebe, se třikrát převléknu a na počtvrté se mi to povede. Zelenou kšiltovku jsem nenašel, čisté kalhoty sice ano, ale nešlo k nim zase zelené triko.
Nakonec se řádně oblečený došourám do obýváku, obejdu nakupené polštáře a zasednu na gauč. Z koupelny se střídavě ozývají nadávky a zlostné výkřiky. Po hlasité ráně a obzvlášť peprných nadávkách vzdám úmysl jít si vyčistit zuby a raději z kapes vyhrabu žvýkačku. Najdu papír a tužku, na který naškrábu vzkaz, že už jsem šel a zavřu za sebou dveře pokoje.
Cestou dolů do haly se opět ponořím do svých myšlenek. V hale si to zamířím k pohodlným křesílkům u jedné ze stěn tvořících obrovský prostor haly. Moc nevnímám okolí a proto si hned nevšimnu skupiny dívek.
Do reality mne uvrhne až hlasité zapištění: „To je on. Hele támhle, to je přece Tom.“ Jsem ke skupině dívek zády. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Vážně nemám náladu se s nimi bavit. Otočím hlavu a spatřím hlouček vyjukaných dívek, kde jedna z nich poskakuje a ukazuje na mě. Nasadím profesionální úsměv a mrknu na ně. Ta poskakující se málem sesune k zemi a ostatní k tomu také nemají daleko.
Dosednu do křesla a doufám,že nepřijdou s očima navrch hlavy a notýskem a foťákem v ruce. Nemám zrovna náladu na obdivné pohledy, vzdychání, chichotání a další věci, co holky dělají, když si jdou pod podpis.
Jenže slečny nejspíš vůbec netuší o mé nechuti se s nimi bavit, protože se ke mně s mírným chichotáním začínají přibližovat.
Proč jsme sem jenom lez.
Saki pomoc!
Kdokoli pomoc!
Ale mé tiché prosby nejsou celou čtvrt nikým vyslyšeny a já musím absolvovat podepisování, samozřejmě i pro jejich kamarádky, kterých rozhodně nemají málo, focení s každou zvlášť, potom ve skupinkách a tak dále.
Má záchrana se skrývá v přicházejících Géčkách. Ty pijavice se totiž okamžitě vrhnou na mě. A kluci musí absolvovat to samé, co já.
Georg protáčí oči a Gustav jen tiše trpí. Já se jen omluvně usměji a snažím se posunky vyjádřit, že jsem v tom nevinně.
Nakonec jsem do focení opět zapojen, protože nás přeci musí mít na fotce pohromadě. Snažíme se tvářit přívětivě, ale vážně už mě to přestává bavit.
Asi po sté fotce konečně dorazí Saki a odežene je. S jeho omluvou, že zaspal, usedáme do křesel a čekáme na příchod Davida a Billa.
Po pěti minutách se objeví David. „Kde máš Billa?“ ptá se mě místo pozdravu. Ani mu na to nic neodpovím a rozejdu se k výtahům.
autor: Akkira
betaread: Janule
Ten začátek mi připomíná takový to: Po trávě se nechodí, po trávě se směje.
Ale je to hezký, to musim uznat
Úžasná scénka Billova spěchu :D… úplně ho vidím, jak se v tý koupelně rozčiluje, sbírá všechno po zemi, řve, když se spálil a všechno je to stejně na prdlačku.. :D:D Spěchej pomalu, by mu měl někdo říct… "Když nestíháš, tak si sedni na zadek", to je starý známý dobrý pravidlo. Tom je taky dobrej borec, co se týče oblčení :D:D Přesně si dovedu představit, jak to postupně oblíká, svlíká a odhazuje po pokoji… :D:D Ale je dobrej, že to nakonec dokázal bez fleků a barevně sladěný… pijavice přece musej vidět, že má vkus, stejně jako jeho opozdilej bráška… pěknej díl, Akki, moc se mi líbil. Těším se na další. J. :o)
kráááásnééé
Je to fakt pěkný..Prostě supeer
takove ignorant
a Saki zaspal no toto xD xD
Je to pěkný..Fakt good povídka:-D
A dál už nebude? 🙁