Černovlasý chlapec se unaveně posadil do plastového křesla a mezi své narůžovělé rty jemně vložil konec brčka. Nasál jím chladivý pramínek nápoje rovnou do svých úst a slastně zavřel oči.
Byl tak rád, že je zase doma. Po všech těch cestách, které musel absolvovat, byla nudná zapadlá vesnička pro jeho zmoženou duši to pravé.
Zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdy. Zdály se mu tak jiné. Tak klidné. Nerozházené…
„Co to melu…“ Okřikl se v duchu, ale nedokázal odtrhnout pohled od zářícího nebe.
Lhal by, kdyby řekl, že nechtěl být hvězda. Že nechtěl mít každý druhý den koncert, autogramku, focení, rozhovor, a že nechtěl vyhrávat spousty ocenění, ale kdyby jen věděl, jak moc ho to bude ničit, raději by se toho snu vzdal. Vždyť než je objevil jejich producent, bylo jim skvěle. Byli pohodová vesnická skupina se spoustou snů a vtipů. Denně zažívali ty nejúžasnější chvilky v jejich životech.
Když se chtěli smát, smáli se. Když chtěli něco rozbít, rozbili to. Když chtěli hrát, hráli.
Kde jsou teď ty impulzivní činy, který ho tak strašně bavily a dodávaly mu energii? Ztratily se vtom perfektně naplánovaném světě, osvíceném reflektory a zaštiťovaném umělými úsměvy. Bylo mu těch ztracených chvil líto. Chvil s kapelou i bez ní. Chvil kdy byl sám. Ale nejvíce litoval těch zničených okamžiků, kdy měl tu možnost být s Tomem. Měl pocit, že se mu jeho dvojče ztrácí. Jakoby se mu Bill zprotivil. Ztratil zájem. Pokaždé, když s ním chtěl zůstat deset minut sám a mluvit s ním, na něco se vymluvil. Když se mu podařilo Toma nahnat do místnosti, zamknout a schovat klíč, stejně se na něj Tom nikdy zpříma nepodíval. Uhýbal pohledem jak se jen dalo. Odmítal ho. Bill měl pocit, že své dvojče ztratil. O to pak bylo horší zjištění, že se do něj zamiloval. Napřed si to vůbec nehodlal připustit, ale časem cítil, že vzdorovat lásce, je jako vzdorovat sobě samému. Když vídal Toma, jak je nervózní, nejraději by mu skočil kolem krku a chlácholil ho. Když ho viděl, jak zachází do koupelny, měl nutkání zamknout se tam s ním a alespoň jednou mít možnost dotýkat se jeho hebké kůže. Připadal si jako blázen a tenhle cit připisoval spíše tomu, že je mu Tom tak blízko, ale přeci tak daleko. Věděl, že jeho duše potřebuje Tomovu přítomnost. Tomovo teplo a horké dlaně. Potřeboval cítit, že má zas bratra. I kdyby za cenu, že se nikdy nedozví o těch hlubokých citech, které v sobě takovou dobu dusí…
Naposledy si povzdychl a váhavým krokem vykročil k domovním dveřím. Venku začínala být zima a on měl jen triko. Nemohl si dovolit nastydnout.
Odsunul pojízdné dveře a ocitl se tváří v tvář Tomovi. Okamžitě se zaseknul v půlce pohybu a jen na něj tiše zíral. Vnímal jeho pronikavé oči a snažil se, aby jejich oční kontakt Tom nepřerušil dříve, než si stačí jeho výraz vtisknout do paměti.
Neměl se ke slovu. Stáli tam a dívali se na sebe jako kdyby se viděli poprvé.
„Kam s tou dekou?“ Osmělil se po chvíli Bill a očima sjel k Tomově pravé ruce, ve které majetnicky svíral deku.
„Myslel jsem, že by ti tam venku mohla být zima.“ Odpověděl klidně Tom.
„Kdybych věděl, že mi ji přineseš, zůstal bych tam.“ Kývnul Bill.
„Chtěl jsem s tebou mluvit.“ Špitnul Tom, jakoby se bál že ho Bill odmítne. Věděl, že by mu neměl co vyčítat. Sám ho odstrkoval, jak se jen dalo.
Bill to ale takhle nevnímal. Ani by jej nenapadlo, odmítnout ho. V očích mu tančily jiskřičky štěstí a jen lehce kývnul.
Tom na nic nečekal a chytil ho za předloktí. Deku nechal spadnout na zem a táhnul Billa nahoru do jeho pokoje. Ten se nechal vláčet jako hadrová panenka a měl co dělat, aby na schodech nezakopl.
Tom rozrazil dveře a prudce do nich Billa strčil.
Je to už dlouho co tu byl naposledy. Tomův pokoj nebyl ani zdaleka tak uklizený jako Billův.
„Posaď se…“ Vybídl ho Tom. Bill odsunul Tomovo oblečení o kousek dál a posadil se na kraj postele. Nepřestával se divit, jak v tomhle bordelu může Tom vůbec žít.
Tom dosedl vedle něho. Opět zavládlo naprosté ticho. Bill sledoval svoje tenisky a Tom zaujatě pozoroval Billa. Měl toho tolik na srdci. Když ho viděl, jak tam venku sedí a třese se zimou, rozhodl se, že mu nenápadně donese deku a při té příležitosti se jen tak jakoby mimochodem zeptá, jaký je jeho vztah k němu. Bill mu tu nenápadnost lehce usnadnil, když se objevil ve dveřích. Teď alespoň věděl, proč tu sedí.
„Bille?“
„Hm?“ Bill k němu natočil obličej a Tomovi div nespadla čelist. Měsíční světlo, zářící skrz rolety, osvětlovalo jednu Billovu část obličeje a dokonalá bledá pleť, kontrastující s uhlově namalovanýma očima, ho dováděla k nepříčetnosti. Začínal cítit jisté napětí dole v klíně.
„Teď ne…“ Zasténal polohlasem.
„Děje se něco?“ Vyvalil oči Bill a poposedl si blíž, aby ho lépe slyšel. Byl od Tomova nosu tím svým vzdálen jen asi dva centimetry. Tom jen nasucho polknul.
„To je v pohodě.“ Pokusil se o úsměv.
„O čem si chtěl mluvit?“ Pronesl Bill a nedokázal ukáznit svou zvědavost.
„O nás…“ Vydal ze sebe přidušeně Tom.
„Aha…“ Kývnul Bill a vstal. Došel k oknu a zadíval se ven. Přesně tohle nesnášel. Teď by se raději bavil o nových termínech koncertů, než o NICH. Tom tyhle debaty vždycky překroutil v ostrou hádku. To uměl dokonale. Povzdechl si a čelem se opřel o studenou okenní tabuli. Začal pociťovat jakousi nechuť k tomuhle pokoji. Vzbuzoval v něm tolik vzpomínek. Byly sice krásné, ale byly to už jen vzpomínky. Bill se s tím nedokázal smířit. Chtěl by to vrátit. Chtěl by se bavit o všem možném. Smát se. Blbnout.
Tom seděl na posteli a pozorovat Billova záda. Co se mu stalo? Řekl snad něco špatně?
Vstal a došel k němu. Objal ho zezadu kolem ramen a přitiskl svůj klín na Billův zadeček. Bill sebou cuknul, ale když ucítil Tomův dech na svém krku, jen slastně přivřel oči. Oba se jemně pohupovali sem a tam. Bill vzal Tomovy dlaně do svých a otočil se na něj.
„Proč jsi mi to celou dobu dělal?“ Zeptal se Bill.
„Co tím myslíš?“ Pozvedl obočí Tom.
„Nechtěl jsi se mnou být. Pořád jsi ode mě utíkal. Tome, vždyť víš, že tě potřebuji!“ Bill měl slzy na krajíčku. Byl strašně citlivá bytost a blízkost Tomova těla jeho melancholickou náladu dovedla k dokonalosti. Když cítil, jak se mu před chvílí Tom otřel o zadeček, měl chuť vrhnout se mu na ústa a rukama mapovat celé jeho dokonalé tělo. Byl mu tak blízko. Stačilo by se jen nepatrně naklonit a spojili by své rty.
„Bille, já…“ Tom měl co dělat, aby se nervozitou nesesypal. Zpocenými dlaněmi stále svíral ty Billovy a nedokázal odtrhnout pohled od jeho očí. Bylo to tak dlouho, co se naposledy topil v té čokoládě.
„Tome… Já chci vědět pravdu.“ Šeptl Bill a stiskem mu odkrvil obě dlaně.
Tom začínal panikařit. Těkal očima všude okolo a neměl se ke slovu. Vnímal jen Billovy pronikavé oči, ale nemohl se přeci přiznat. To by přece nešlo.
autor: lostmickey
betaread: Janule
kouzelný začátek :)) nejraději bych tady měla už celou tu povídku, a to teď HNED x))))
jen ať se přizná;)
Skvělý, líbí se mi to, začíná to moc pěkně… tak doufám, že to bude taky tak hezky pokračovat, Tome… ne abys to zkazil… Máš hezkej styl psaní, lostmickey… :o) J.
dal je to suprl
Tohle je opravdu nádherně napsaný, krásnej styl psaní, pěkně vyjádřený pocity…nádhera!
Souhlasím, velmi pěkně napsaný ^^
těším se na další díl x)
jej…sem docela (příjemně) překvapená…je to moje první twc povídka, tak jsem nevěděla jestli se to bude líbit, ale koukám že zas takovej propadák to nejni ne?? ? 🙂 moc vám děkuju za komentky…:-) 🙂
Taky se přidávám ke chvále, moc se mi to líbí a jsme zvědavá,jak to bude pokračovat. Ale asi se Tom nepřizná, myslím 🙁
ano, je to moc pěkně napsaný, vážně se mi to líbí..hlavně ten začátek a Billovy úvahy o slávě a ztrátě dvojčete.. je to povedený, těším se na pokračování..snad bude tom mít dostatečnou kuráž a hezky mu to vyklopí..x)) ale to by bylo asi moc jednoduché, že ? xD no, uvidíme..x)
a propadák to rozhodně není..;))
Tvoje první povídka? Začíná to dost slibně:) Úplně mám před očima tu scénku u okna…….. kouzelné, souhlasím ZoE 😉 No ale kdyby se Tom hned přiznal, tak by to pak nemělo ten pravý nádech….Pokračuj bitte:-)
Ta povídka mě dostala! Souhlasím s Ketty, je to napsané tak realisticky, jak kdyby sis to sama prožila x) Je to moc krásné, těším se na další díly! x)
tak ale tome řekni mu to!
Nádhernééé…mno už vidím,jak dva bráchové se vezmou kolem ramen xD to udělají jen ONi..TWC 4 ever..
Krááásnééé! Kouzelně napsáno 🙂 Úplně mě to dostalo… každé slovo je tam, kde má být, hezky to plyne, nic není vytrženo z kontextu, fakt nádhera 🙂
Moc pěkně napsané,ale Tom by mněl dostat odvahu.