Z přesýpacích hodin
Za zbytek času
Smrt se ti kradmo nabízí…
Z temnoty hlubin
Šepot hlasu
Povolna tě ke krůčku pobízí…
*
Srdce jakoby mu přestávalo tlouci, ač mu stále bilo v hrudi ve svém pravidelném rytmu. Jakoby horká krev již neproudila v žilách a již tak dost mělký dech se nadobro vytratil. A to, co se vždy po pár vteřinách objevilo před jeho rty nebyl vzduch, nýbrž obláček mlhy, vznášející se nad opuštěnými bažinami smrti.
Na listech kalendáře se ještě stále skvělo jméno druhého měsíce prázdnin, avšak večery a zvláště noci byly už natolik chladné, že si na několika málo nerozvážných lidech mohly klidně vybírat svou krvavou daň, přisuzovanou spíše ledové královně.
Ale černovlasý chlapec jako kdyby z toho nic nevnímal. Dál se choulil na staré lavičce pod lampou, jejíž světlo mu vyhaslo před očima, a s pohledem upřeným do dálky vyčkával, až se na konci ulice, v tom oslepujícím jasu, objeví známá postava. Ať ona dívka, s níž se každý den procházel po nemocnici, zastavujíc se vždy na konci chodby na prahu sněhobílé záře a opět sám se vracel zpět, či onen chlapec, který na něj každý den čekal za zamčenými dveřmi přesně na opačné straně…
Mohl se zvednout a uprchnout kterýmkoli směrem pryč. Rozběhnout se a zastavit se až u nejbližších dveří. Zapřísáhnout štěstěnu a doufat, aby se otevřely a daly mu opět pocítit teplo, proudící každou částečkou jeho zkřehlého těla.
Mělo by to ovšem nějaký význam? Byť třeba chabý, jakkoli nepatrný…
Vždyť by jej stejně nezahřálo. Pálilo by na holou kůži jako doběla rozžhavené uhlí. Nedokázalo by nahradit to, co potřeboval. To, co by rozehřálo i jeho lásku, jejíž drobné náznaky pozvolna zamrzaly každou další minutou foukáním větru a pod svou tíhou se opět nořily do nejskrytějších koutů jeho nitra. A jediný člověk, který by mu mohl vrátit do těla onu spalující horkost, v srdci zažehnout plamen a zastavit tak onen pomalý děj, vymykající se všem proudům času, o něj již zřejmě nestál.
Jeho bráška…
To by se ovšem nejprve musel odtrhnout od ní. Od Krásy. Vzpomenout si na tak snadno zavrženou minulost a v koutku mysli si uvědomit, že jeho dvojče jej i přesto všechno,všechny ty lži, jimiž se snažilo obelhat hlavně samo sebe, stále potřebuje mít nablízku.
Protože samo to tady venku nezvládne… Potřebuje vrátit domů. Do světa, který má jasně vymezené hranice svými bílými zdmi.
Tom se častokrát v nemocnici zmiňoval o jejich poutu. O společné duši, odrážející se ve společných myšlenkách a snech… Odrážející se ve společných pocitech.
Leč dokážou přehlušit svým tichým voláním o pomoc i něco tak silného jako je vášeň a oslepující chtíč?
Bráško, přijď si pro mě…
Prosím, volám tě!
Křičím ti v myšlenkách!
Slyšíš je?
Slyšíš je?!
Snad cítíš, že…
Nahlas už křičet nemůžu…
~*~
Byl hloupý, když si myslel, že se dokáže odmilovat, že dokáže zapomenout…
Na horká ústa, vonící po hebkých plátcích rudých růží. Na čokoládové oči, které ho kdysi tolik pronásledovaly a mlčky vybízely k tomu, aby do nich pohlédl a nechal se strhnout sladce hříšnou nevinností…
Možná, kdyby se od ní odtrhl dřív.
Kdyby vycouval ihned, jakmile se v jeho nitru začaly objevovat pochybnosti… Kdyby si sám sobě hned na počátku přiznal, že se změnil…
Nevrátil by se. Jeho ústa by nežadonila po dalším dlouhém polibku, unášející ho na vlnách vášnivé extáze. Nezapojil se do tance jejích rukou… Znovu by nepotlačoval ten vtíravý hlásek, který mu tiše našeptával to, co on již dávno věděl a přesto se tomu vzpíral. To, že líbá dívku, avšak za závojem svých černých řas vidí svého bratra a nikoli ji.
Opět…
Namísto toho by převrátil směr nekonečného proudu, jenž utíká bez přestávky stále dál a dál krajinou.A krutá realita by tak získala zcela jiný rozměr…
Jeho srdce by nesevřel ledový chlad …
Mysl by mu nezaslepil bezejmenný, přesto známý strach …
A myšlenky… myšlenky by…
Bráško, přijď si pro mě…
Bille…
Prosím, volám tě!
Bille…
Křičím ti v myšlenkách!
Slyšíš je?
Slyšíš je?!
Bille?!
Snad cítíš, že…
Nahlas už křičet nemůžu…
Bille!
Myšlenky by nekřičely!
A hlas…
Hlas by nezpíval Rette mich…
Náhle, bez rozloučení, bez jediného slova vysvětlení, se hoch vysmekl s dívčího sevření a promykajíce se okolo dalších zamilovaných párů, tančících do rytmu jeho vlastní kytary a bratrových zastřených slov o lásce, vyběhl vstříc do náruče černé noci.
Za ním, za láskou…
Snažíc se nevnímat tu neodbytnou vzpomínku, že přesně tenhle pocit mu stahoval hrdlo ve chvíli, kdy do jeho bratra narazilo to prokleté černé auto s kouřovými skly… Že jeho Bill už není v bezpečí svého pokoje, jako když ho před pár hodinami opouštěl…
Zbytečně…
Věděl to…
Něco bylo špatně.
Cítil ho…
Cítil v srdci ten povědomý chlad…
Chlad smrti…
*
Z přesýpacích hodin
Za zbytek času
Smrt ke konci pobízí…
Z temnoty hlubin
Šepot hlasu
Pozvolna z nitra mizí…
Umírá…
autor: Cera
betaread: Janule
ááá konečně sem se o5 dostala k týhle skvělý FF!!
rychle dáál!
Tohle není jen krásná a cituplná povídka, tohle je poezie se vším všudy. Můžu to číst pořád dokola a stejně se mi to neomrzí. Díky Cero, že tuhle povídku píšeš, mám jí moc ráda. Těším se na další a další pokračování. :o) J.
Boožee..nádhera..rychle další nebo zešílím..<33