Only For You 26.

Mlčky hleděl do prázdna před sebou. Jakoby snad věděl, že už jej na tomto světě nic nečeká… To, co mu bylo nabízeno, odmítnul. Odmítnul lásku, jež mu jako jediná mohla opět ukázat tu správnou cestu, kterou se měl dále ubírat životem. Odmítnul šťastný domov. Odmítl jeho… Odmítnul všudypřítomné nic, co se neviditelné vznáší okolo dvou zamilovaných lidí, a zároveň naprosto vše.

A teď… Teď omítnul i sám život, tak tvrdě vykoupen vlastními vzpomínkami…

Jen napůl se potloukat světem jako prázdná skořápka a v zatracení vlastního já, vlastní fantazie, se probírat těmi posledními vzpomínkami, které mu ještě zbyly, a snít o tom, co by se stalo, kdyby se tehdy zachoval jinak. Žít minulostí a přitom opomenout přítomnost, protože ta až přespříliš bolí…

Byl si vědom toho, že přehání, ale nemohl jinak. Nešlo to. Nepatřil k těm, co dokáží bojovat s nepřízní, ale zároveň ani k těm, co jsou ochotni prohrávat…

On přeci prohrál…

To jediné, po čem teď toužil, bylo skončit tenhle zběsilý závod, ačkoli teprve začal a jeho cíl byl v nedohlednu. Spolu s nadějí…

Ano, byla tam naděje, ale on už ji neviděl…

*

~*~

Slepě utíkal opuštěným městem, přec pulzujícím životem. Týrán strachem, ukrytým v temnotě nevědomosti vlastní mysli, na jejímž konci pozvolna sláblo bledé světlo svíce. Každým dalším zoufalým krokem vpřed se nechával pohltit ve své mlčenlivosti děsivou tmou a toužebně si přál, aby i ona pozvolna skomírající mihotavá záře v sobě opět nalezla ztracenou sílu a ukázala mu svými paprsky uzounkou cestu, klikatící se mezi černými závoji noci, která by jej dovedla za jeho malým bráškou.

Namísto toho jakoby se snad zlomky času vymanily z pout rytmu věčnosti a zrychlily svůj zběsilý úprk do budoucnosti, nebraje ohled na stále stejně vzdálený tikot hodinové ručičky. Daná lhůta se pozvolna krátila, aniž by někdo uzavřel smlouvu. A jediný, kdo tomu mohl zabránit, byl on. Avšak navzdory všem pocitům, navzdory strachu, který mu zastíral zrak a zaslepoval mysl, se jeho chůze postupně zvolňovala, až se nakonec nadobro zastavil.

Rozhlédl se. Jen kousek, ani ne dva metry od něj, se v nepatrných mihotavých střípcích paprsků světla rýsovaly obrysy lavičky, ukrývající se ve stínu vyhaslé lampy. Srdce se mu rozbušilo. Jeho oči, již navyklé přítmí smáčeném kalnou tuží, rozeznávaly i jemné linie těla, které se úpěnlivě choulilo do klubíčka a i v sebemenším letmém doteku větru se zachvělo náhlou zimou.

Lehce, téměř nezřetelně se dotkl bříšky prstů temných pramenů. Cítil, jak mu na kůži ulpěla podmanivá vůně jasmínu, kterou tolik miloval. Tolik si přál promluvit, prolomit to ledové ticho, ale hřejivá slova se mu vytrácela z úst a než prošla bránou hořících rtů, ztratila se stejně rychle jako před pár hodinami naděje o šťastném konci tohoto začarovaného kruhu, který podle něj postrádal budoucnost. A vlastně nakonec i minulost. Všechny vzpomínky…

Jeho pohled se střetl se sladkou polevou Billových očí. Od jejich hladiny, rozpité slanou rosou, se odráželo světlo hvězd a jejich bledý třpyt opatrně lámal čokoládovou skořápku a dával nahlédnout do skrytých koutů chlapcovy duše. Zorničky se mu rozšířily překvapením.

„Tomi…“ zašeptaly bledé rty a ono zdrobnělé oslovení pak lehce doputovalo k mé tváři a odrazil se od mé líce, na níž jakoby utkvěl jeho dotek v podobě krátkého letmého políbení. A náhle, z nenadaní, k ní doputovaly i hebké dlaně a zastavily se jen pouhých pár centimetrů od hořící tváře. Jestli následovně, či v jednom střípku okamžiku, to v tu chvíli nehrálo roli.

Stačilo se jen trošičku sklonit, jen o malý kousíček se přiblížit k milovanému a jeho útlé paže se mu ovinuly okolo krku, prsty si pohrávajíc s dlouhými dredy staršího brášky, jenž mu v culíku splývaly na záda. Tom jej vzal opatrně do náruče, jakoby by byl pouhé nic. Lehounké pírko, leč přespříliš vzácné. Snad fénixe…

Černovlasý chlapec si obličej zachumlal do mikiny a přes bílou látku se zaposlouchal do zrychleného rytmu bratrova srdce, v jehož dunění se ztrácela v daném momentu všechna jeho nejbláznivější přání.

Než však svou myšlenku stačil převést přes tenkou hranici k realizaci, jeho víčka ochabla a společně se závojem černých řas zastínila onen podivný jas v čokoládových očích. Usnul, nechal se ukolíbat onou pomalou chůzí, jež doprovázela tichý tlukot z hrudi, a opojným pocitem bezpečí, který se kolem něj vznášel jako stříbrný prášek snů. Pozvolna mu padal do tváře a vdechoval pokračování té chabé myšlence, která se Billovi zrodila v hlavě. Pokračovala v ní a každou další vteřinou jí dodával čím dál ostřejší rysy.

Nevěděl… Jeho srdce i mysl začaly hrát svou vlastní partii, do níž on sám nebyl schopen zasáhnout…

autor: Cera
betaread: Janule