Časoprostor II 24.

Tak jsem do toho spadl rovnýma nohama. Ani jsem se nestačil rozkoukat a Filip mě hned začal připravovat na cestu. Je fakt, že budoucnost bude asi míň riziková než minulost, ale stejně se na to netěším. Musím se modlit, abych ve zdraví přežil, a snad to bude dobrý. Minule mě to celkem uklidňovalo, měl jsem pocit, že mi nahoře někdo pomáhá, abych v tom nebyl sám. Slyšíš mě, anděli? Ne že mě v tom necháš…
Mám hlad, právě mi poprvé zakručelo v žaludku. Kolik může být hodin? Panebože, už bude půl třetí, to se akorát tak po obědě budí Dejv… já vůl, nenapsal jsem Tomovi. Jasně, mobil mám v autě, takže i kdyby mi volal, tak se nedovolal.
„Filipe, nemáš tu něco k jídlu?“ zeptám se, ale už při jeho pohledu je mi jasný, že z něj nejspíš nic nevypadne.
„Akorát nějaký čínský polívky, dneska jsem nic nestihl,“ omluvně se na mě usměje.
„Skočím do auta pro mobil, mám objednat pizzu?“ zeptám se, a když vidím jeho nadšený výraz, vyrazím ven.

Proskáču sněhem k autu a s kabelou zase rychle frčím zpátky. To nebyl dobrej nápad, jít jen tak v tričku, je mi pěkná kosa. Rychle brnknu do jedné hamburské pizzerky, kterou mi Filip najde na internetu, a objednám každýmu jednu. Potřebuju se před tou cestou nacpat, jinak bych to nervově nevydržel. Říkali, že než sem dojedou, bude to tak půl hodiny trvat, takže mám čas si odpočinout. Polomrtvej Filip mě na přivítanou děsně vyčerpal, cítím se asi tak, jako bych právě uběhal celej koncert.
Žádný nepřijatý hovory ani zprávy? Čekal jsem, že mi Tom aspoň vynadá a on nic… to může znamenat, že buď na mě neměl čas, nebo je naštvanej, že jsem se neozval. Doufám, že to první, protože až mu řeknu, na co se chystám, zkazím mu tím náladu na celej den. Radši mu zavolám, aby pak nebyl ještě víc nabručenej, občas to umí výborně a pak s ním není k vydržení. Jenže kde tady najdu trochu soukromí, abych se nemusel před Filipem omezovat? Koupelna má tak šílenou akustiku, že by můj hovor zaručeně slyšel, tam to nejde. Nikdy jsem si to tu neprohlížel, ani když jsem to koupil, bylo to v září, těsně před turné, tak jsem to rovnou předal Filipovi. Jenže ten je zabranej do svých tabulek v počítači, zřejmě ještě něco ověřuje. No nic, porozhlídnu se sám. Všiml jsem si za kuchyňským koutem plechových dveří, tak to zkusím tam.

Ou, to jsem nevěděl, že je tu další velká místnost. Tady se bude hlas pěkně rozléhat, ale co nadělám, lepší než jít mrznout ven. „Halóóóóó…“ zkusím zavolat, krásná ozvěna mi vrací zpátky už jen dlouhé „óóóó…“ Úžasný zvuk, tady by se to zpívalo… dám si aspoň stupnici nahoru a dolů… „Do re mi fa sol la si do… do si la sol fa mi re dooooo…“ To je nádhera, tady bych klidně cvičil zpěv celý den. Je to tu jako v kostele… „Mi mi mi mi mi mi miiii…“ to je úžasný, to mě baví. Jenže v kostele jsou všechny ty zlatý serepetičky, sochy, varhany a tady se všude válí samý harampádí. Pěknej binec, ale nejspíš nebyl čas ani důvod tu uklízet, Filip má jiné starosti. Přímo uprostřed stojí zakryté auto. Vypadá to na hodně starej kousek, plachta je taky evidentně stoletá, bůhví, jestli tu ještě nezbylo po dědovi. Bude to nejspíš nějakej rezavej vrak. Támhle v rohu je stará bedna, na tý by se dalo sedět… No, tak radši ne, je na ní asi tuna prachu a nikde žádnej vhodnej hadr… měl bych zadek jako čuně, tak radši postojím…
Takže nádech, výdech a dlouhej stisk jedničky… brášku mám jako rychlou volbu na první pozici, to by ani jinak nešlo… ten by mi dal, kdybych ho šoupnul na dvojku, už ho slyším, jak se rozčiluje, že není žádná dvojka, vždycky chtěl bejt jednička… no to snad ne, účastník není dostupný, to si ze mě pan účastník dělá srandu, ne? Tak já se tady bojím, že je na mě naštvanej a on si klidně vypne mobil. Doufám, že se nestalo nic, co by ho k tomu donutilo, vždycky mě tyhle mimořádný situace rozhodí. Co dělá, proboha, že si vypnul mobil. Snad ne kvůli mně, že by byl naštvanej až tak? To by přece neudělal. No nic, nechám mu vzkaz ve schránce, že jsem volal. Třeba ho má jen vybitej a nestrčil ho do nabíječky… taky se mi to občas stává, většinou, když ho nejvíc potřebuju. Ono to bude asi stejně lepší, aspoň mi nebude nic vyčítat a já se nebudu muset bránit. Namluvím mu dvě tři věty a bude to.

„Ahoj, Tomi, to jsem já… musím ti něco říct… bohužel, no vlastně… ale nic… máš vypnutej mobil, tak to musím nahrát do tý pitomý plechovky. Co děláš, že jsi nedostupnej? Chtěl jsem tě jen chvilku slyšet, než na to půjdu. Myslel jsem, že tě políbím alespoň po telefonu, chtěl jsem ti říct, jak tě mám rád… a dej za mě pusu Dejvovi, snad se máte spolu dobře a nic se nestalo. Tomi, já opravdu musím. Nechtěl jsem, protože jsem se bál, že budu muset do minulosti, ale Filip přišel na bezpečnější cestu, pojedu do budoucnosti… jen o rok dál, než jsme teď a vrátím se už za pět minut. Snad se nic nestane… hned jak budu zpátky, ozvu se… počítám, že tak po pátý… pa, lásko, miluju tě.“ Akorát to píplo, že je konec vzkazu. Uff, nějak jsem najednou nevěděl, jak mu to opatrně říct. Skoro jsem se zadrhával, ale snad to vyšlo dobře. Doufám, že to neznělo moc ustrašeně nebo jako loučení… no, snad ne. Stejně mám malou dušičku. Bojím se víc než poprvé, a to je co říct. Jenže tenkrát jsem dědovi bezmezně věřil, a hlavně se strašně těšil, až uvidím Toma, tady uvidím tak leda starou hnusnou trafikantku a budu rád, když se v pořádku vrátím domů.

TOM

Néééé, nechte mě spáááát, vždyť jsem sotva zabral…
„Nech strejdu, Davídku, pojď, budeme si hrát s dědou, strejda je moc unavenej, víš?“ slyším v polospánku mámu, jak šeptá na Dejva. Mám tak hodnou mámu.
„Na co si budeme hrát, babí?“ šeptá Dejv.
„Pojď, na něco přijdeme, pšššt, ať strejdu nevzbudíš,“ nabádá ho potichounku máma a za chvilku už slyším jen tiché klapnutí dveří. Miláčkové moji… můžu spát dál… to je blaho.

„Bille!!! Bille!!! Kde jsi?“ volám v mlze a snažím se protřít oči, abych něco viděl… je tu strašně hustá bílá mlha a já v ní stojím sám… kde to jsem? „Bille!“ snažím se dovolat, mám o něj strach, netuším, kde to jsem a co tu dělám.
„Hledáš někoho?“ ozve se mi za hlavou hlasitý hluboký hlas s ozvěnou jako v jeskyni. Trhnu sebou leknutím a otočím se směrem, odkud ten hlas přichází.
„Ano, hledám svého bratra,“ řeknu tomu někomu, kdo na mě promluvil. „Kdo jsi?“
„Kdo myslíš?“ zeptá se hlas a začne se smát. Jeho hlasitý smích mi zní v uších tak nepříjemně, že si je musím zakrýt, jinak by mi snad praskla hlava.
„Nevím, nevidím tě, tak jak to mám poznat?“ zakřičím přes ten jeho protivný smích. Najednou je hrobové ticho, smích přestal, jako když utne.
„Mě ještě nikdy nikdo neviděl,“ řekne.
„Proto tu máš mlhu, jsi tak ošklivý, že tě nikdo nesmí vidět?“ Znovu se ozve ten děsivý smích.
„Já? Teď jsi mě pobavil, ty malý človíčku, myslíš, že jsem ošklivý, a proto se schovávám? Ne, nejsem ošklivý, jsem jen neviditelný, nemám žádnou tvář. Nejsem člověk jako ty…“
„Ty víš, kde je můj bratr?“ zeptám se s nadějí, že mi snad poradí, kde ho hledat.
„Tvůj bratr tu není, hledáš ho marně. Už tě nezajímá, kdo jsem?“ odpoví vyhýbavě.
„Kdo jsi?“ zeptám se znovu.
„Jsem ten, co je ke všem stejně spravedlivý, ten, kterého má každý málo a neustále se mě všichni snaží dohonit, předběhnout a zastavit… už víš?“
„Jsi… Čas?“
„Bingo! Jsi chytrý, človíčku, nezdáš se.“
„Ty víš, kde je můj bratr?“
„Ano.“
„Kde je Bill?“ zašeptám s úzkostí v hlase. Tuším, že mi řekne něco, co bych nejradši neslyšel.
„Není.“
„Jak není? Není tady?“ zeptám se zoufale.
„Není nikde… a vlastně nikdy ani nebyl,“ odpoví na mou otázku a já přestávám dýchat.
„Jak to, že nikdy nebyl, vždyť jsme se narodili spolu, vyrůstali spolu, milovali se… jak to, že nikdy nebyl?!?“ volám do bílé mlhy, ale nikdo mi neodpovídá. „Tak sakra slyšíš, ty bastarde, jak to, že nikdy nebyl?! Vždyť já ho dnes ráno líbal, včera jsme se milovali, to přece není možný. Lžeš! Víš, jak nesnáším lež!… nelži mi a odpověz, ty hajzle, kam jsi zmizel? Proč neodpovídáš? Nemáš čas? Nemáš sám sebe? Jde to, aby čas neměl čas? Vylez, proč mlčíš, říkal jsi, že jsi spravedlivý…“ klesnu na kolena a z očí mi tečou slzy. Co se mi to snažil namluvit, že Bill nikdy nebyl? To není možný, to je nesmysl… Bille, lásko, kde jsi? „Bille! No tak, Bille! Kde jsi?“ zoufale volám do mlhy, z očí mi tečou slzy. „Neopouštěj mě, lásko…“
„NIKDY, rozumíš, NIKDY se nepokoušej přeskočit Čas! Dopadneš jako on!“ zaburácí znovu ten hlas. „NIKDY už to nezkoušejte, NIKDO už to nezkoušejte, MĚ nemůžete jen tak přeskakovat, kdy se vám zachce, JÁ to nedovolím! Tvůj bratr to zkusil a doplatil na to. Zmizel ze světa, jako by nikdy nebyl. NIKDO si ho nebude pamatovat, ani ty, ani jeho syn, ani jeho vlastní matka, odteď jsi jedináček! NIKDY jsi neměl žádného bratra, protože on si nezaslouží být. JÁ to nedovolím!!!… nedovolím!!… nedovolím!…“ zní už jen příšerná ozvěna…
„Bille, lásko, já na tebe nikdy nezapomenu, nikdy, slyšíš mě? NIKDY! Mám tě ve svém srdci a tam budeš vždycky…“ cítím ohromnou slabost a najednou padám, padám, padám…

Jauvajs, sakra, to snad není pravda, já ještě kvůli snům začnu padat z postele… to byl ale blbej sen… bože, mě už ten Béda leze na mozek, skoro jsem v tý mlze žalem umřel… bylo to tak strašně živý. Jestli se Billovi něco stane, tak se z toho asi zblázním… já chci spát, dejte mi všichni pokoj, čas je odjakživa jen blbá fyzikální veličina, to nám říkala ta stará fuchtle fyzikářka… nemá žádnej hlas… blbý sny si nechte… ovečky, kde jste… potřebuju vás… jdeme počítat…