Časoprostor II 25.

„Billeeee!!!“ slyším Filipa, jak křičí v laboratoři. No jo, já mu neřekl, že jdu pryč a klidně jsem se vypařil. Musím zpátky. „Tady seš, já už se lekl, že jsi mi utekl…“ úlevně pronese Filipova bílá hlava v plechových dveřích.
„Jo, tady jsem, už jdu, jen jsem si chtěl v klidu brnknout bráchovi. Ani jsem nevěděl, že je tu ještě jedna velká hala… zvenku to tak vůbec nevypadá. Co je to za herku?“ nakopnu trošku kolo tý přikrytý rachotiny, když procházím kolem.
„Ale to je takovej starej vrak, až bude čas, tak se do něj pustím a opravím ho,“ odpoví Filip a mávne rukou. „Pizza je tady, pojď, než ti to vystydne.“
„Jo? To jsou rychlý, říkali něco o půlhodině…“

~*~

Dobrý to bylo. Hned je mi líp. S plným žaludkem se bude do budoucnosti cestovat daleko líp. „Co s těma krabicema?“ zeptám se Fila, kterej se rozvaluje nacpanej na pohovce.
„Hoď je támhle ke kamnům, já je pak spálím. Tohle je děsný, než jsem si zvykl, že musím pořád přikládat do kamen, tak jsem tu několikrát málem zmrznul. Ještěže mám aspoň bojler v koupelně, naložil jsem se do horký vody a bylo to bez následků. Vyřešil jsem to tak, že si vždycky nastavím budíka a ono to na mě zařve, že je čas přiložit. Kolikrát jsem do tý práce tak zabranej…“ vypráví Filip svoje starosti s bydlením v téhle barabizně. Chtělo by to celkovou modernizaci. Chápu to, my jsme náš dům nechali radši napojit na dálkové topení, aby nikdo z nás nemusel neustále lítat topit do kotle. Neskutečně hnusná činnost, měli jsme to celý dětství u našich.

„V kolik to provedem?“ zeptám se Filipa.
„No, já bych navrhoval tak kolem pátý, co ty na to? Venku je už tou dobou tma, lidí na ulici moc není, trafika je ještě otevřená, to by mohlo být dobrý, ne?“ odpoví mi Filip a přejde zpátky k počítači. „Nastavil jsem to na 16:55 a návrat bude v 17:00, to si ale musíš pak zadat sám, až se budeš vracet. Předpokládám, že žádný velký školení nepotřebuješ, už to máš v ruce, ne?“ zašklebí se na mě.
„No, radši mi to ukaž ještě jednou, už je to dávno, tak abych na něco nezapomněl, to by byl průšvih,“ odpovím a otevřu dveře Bédy. Jak dlouho jsem v něm neseděl? Půl roku… ale v tomhle ještě nikdy, tenhle je jinej, i když úplně stejnej.
„Tak si sedni, ať si to ohmatáš,“ vyzve mě Filip a já se opatrně nasoukám na sedadlo řidiče. Bez kombinézy je to zvláštní, cítím se tu jako v normálním autě. Nebýt těch pár zvláštních displejů na palubní desce, asi bych ani nepoznal, že je to něco extra.

„Takže, tady máš displej se souřadnicemi přistání, ty ti nastavím já, ale nazpátek to bude na tobě, napíšu ti je na papírek, pokud jsi je zapomněl. Musíš přistát přesně na tomhle místě, jinak mi rozflákáš počítače. No a tohle je datum a čas, to není nic těžkého nastavit. Moc dlouho se tam nezdržuj, mrkni jen do trafiky, jestli je to správné datum, nastav to zpátky a vrať se. Bude to tak bezpečnější, ještě by se mohlo něco semlít a zůstal bys tam,“ vykládá mi Filip na sedadle spolujezdce, a když vidí moji vyděšenou reakci na svou poslední větu, usměje se. „Neboj se pořád, nic se nestane. Když se budeš řídit tím, co ti říkám, všechno bude v pohodě. Ta ulice není nijak frekventovaná, nikdo si tě ani nevšimne. K té trafice radši popojeď a mrkni na to jen z okýnka, radši vůbec z Bédy nevystupuj. A kdybys opravdu musel, tak si sundej helmu, aby se tě nelekli. Ale vezmi si s sebou tmavé brýle… chtělo by to nějakou čepici, kdybys musel ven, aby tě nikdo nepoznal. Předpokládám, že po tobě budou pátrat policajti a jeden může stát klidně hned vedle na chodníku. Taky by tě mohl sbalit a odtáhnou na služebnu. Člověk nikdy neví.“

~*~

„Co by se stalo, kdybych tam zůstal?“ zní mi v hlavě neustále ta jeho věta, musím se prostě zeptat, abych znal detaily.
„Nic, co by se stalo? Budeš tam dál žít, zajdeš na policajty, nahlásíš se, že ses objevil, vymyslíš si nějakou historku, jak ses ztratil v Africe a nemohl se rok vyhrabat z džungle, a teď ses vrátil. To by mohli spolknout, ne?“ chechtá se. „Nebo si radši vymysli něco jiného, na Afriku jsi moc bledej…“ uvažuje o své teorii. „No v každém případě se okamžitě vydej domů, protože tam tě zrovna v ten den budou rok pohřešovat. Měl by ses tam setkat s rodinou, ale počítej s tím, že ti nebudou věřit, žes přeskočil jen tak rok života, zatímco oni brečeli a mysleli si, že jsi mrtvý. Kdyby náhodou, tak zavolám bráchovi, ten jedinej to bude vědět a bude na tebe doma čekat,“ dodal Filip a usmál se. „Ale já bych tohle neřešil, je to blbost, určitě jsi za pět minut zpátky.“
„Jenom aby,“ dodám pochybovačně. Já nikdy nic v životě nedostal zadarmo, na Toma jsem musel čekat takových let, a pak si ho poctivě zasloužit vlastním strachem. Že by zrovna tohle prošlo bez komplikací?

Tak dobře, když už jsem se na to dal, musím bojovat. Kombinéza je připravená, helma je na sedadle spolujezdce, Filip už nervózně ťuká tužkou do stolu a já pořád jen sedím a nemůžu se zvednout. Překonej se, Bille, nebuď srab, nemůže se nic stát, všechno je v pohodě. Nic není v pohodě! Tom se mi ještě pořád neozval, jsem nervózní, jestli se mu něco nestalo. Třeba šli s Dejvem zase do kina a on si kvůli filmu vypnul mobil, to je docela dobře možný. Zkusím mu ještě jednou zavolat, tohle se nedá vydržet. Nic… zase nedostupnej… sakra! Jsem nervózní jako pes. Zavolám aspoň mámě, snad mě uklidní, vždycky to uměla.

„Ahoj mami, jak se máš?“
„Dobře, chceš Dejva?“
„Koho?“
„Svého syna, koho jiného, myslela jsem, že voláš jemu…“
„Ty tam máš Davídka? Kde se tam vzal?“
„Přijeli s Tomem na oběd, byli sáňkovat, tak se rozhodli, že nás navštívěj. Tom přijel mokrej jako čuně, já nevím, co ten kluk má v hlavě, ale jestli z toho nenastydne, budu se hodně divit. Dali si horkou vanu, najedli se a šli spolu spát. Tom pořád ještě chrní, ale Davídek už je čilej, právě si osedlal dědu a jezdí na něm v obýváku, chceš ho?“
„Jo, prosím tě, dej mi ho, díky.“
„Tatíííííííí, ahooooj, já jezdím na dědovi, on mi dělá koníčka a nechce, abych si na něj vzal bič, že prej ochránci zvířat to zakázali, je to pravda?“
„Jo, to je pravda, děda se bičem nebije, jak se jinak máš? A co strejda?“
„Strejda spí jako dřevo, říkala babička. Byli jsme na kopci sáňkovat. To bylo bezvadný, musíš jet s náma, krásně to frčelo z kopce. Jenže já jsem strejdovi říkal, ať si pučí tvoje šusťáky, ale on nechtěl, že prej by v tom vypadal jako blbec. Když jsme jeli k babičce, tak povídal, že mu v botách kuňkaj žáby, ale nechtěl mi je ukázat. Přijedeš za náma k babičce?“
„Ne, Daví, sejdeme se večer doma, já tu mám ještě nějakou práci, víš? Až se strejda probudí, tak mu řekni, ať si zapne mobil, že tam má ode mě vzkaz, jo? Vyřídíš mu to?“
„Jo, já to řeknu radši babičce… babííííí, táta říkal, že až se strejda probudí, že si má zapnout mobila… No, tak už jsem jí to řek.“
„To jsi hodnej, tak se měj hezky a dědu moc nemuč, ať to tvoje řádění přežije. Posílám ti pusu, jo?“
„Já tobě taky, tatí a strejdovi taky?“
„Jo, taky, na čelíčko, dej mu jí za mě.“
„Tak jo, ahooooj.“
„Ahoj… špunte.“

Tak já se tady strachuju, bůhvíco se mu nestalo a on si miláček klidně chrápe doma u maminky… to snad není pravda… zastřelim ho… ten mi má tak co říkat… pěkně mu to připomenu, až mi zase bude vyčítat, že si klidně cestuju časem. On si zase klidně chrápe, když ho potřebuju. A Davídek si jezdí na dědovi… no to je dvojka tohleto… ty se hledali, až se našli. Ale dobře, že jsou u mámy, ta se mi o ně když tak postará, kdyby něco. Ne, nesmím na to myslet, nic se nestane, nic se nestane, nic se nestane. A hotovo!
„Filipe, vyrážíme!“
„No konečně, já myslel, že se už nedočkám. Tak šup do kombinézy, chceš pomoct? Vezmi si peníze a doklady, kdyby něco. Policajti jsou šťouraví, může se stát, že jak tě uvidí, budou chtít třeba řidičák. Ten musíš mít, nezapomeň, že Béda je pořád ještě taky auto. Sice prťavý, ale auto,“ poskakuje kolem mě radostně Filip a brebentí ta svoje moudra. Vidím na něm radost z mého rozhodnutí, pořád si myslel, že to nakonec vzdám. Měl jediné štěstí, že Tom chrápe, protože kdybych s ním mluvil a on mě ukecával, možná bych se na to ještě vykašlal… ale takhle? Jdu na to!

Kombinéza sedí, ale kde vezmu ty tmavý brýle?
„Filipe, máš tu někde brýle proti slunci?“
„Jo, tady, vezmi si je, ale neznič mi je, prosím tě, já bez nich nemůžu ven. Jsou speciálně vyrobený.“
„Hele, tak to ne, přece tu nezůstaneš bez brýlí, já si skočím do auta pro svoje,“ vyběhnu rychle ven do mrazu. Cestou k autu zakloním hlavu a podívám se nahoru. Bože, to je nádhera. Tady na samotě je absolutní tma, ne jako ve městě. Kdybych si nenechal pootevřený dveře do laboratoře, neviděl bych si ani na špičku nosu. A ty hvězdy… to je krása. Září a blikají v absolutní černotě nahoře. Vždycky když se na ně dívám, uvědomím si, že světlo hvězd, co k nám teď dorazilo, začalo svoji pouť před miliony let… jak je něco takovýho vůbec možný? Tady na zemi je rychlost světla ta největší a z těch hvězd to světlu trvá miliony let, než k nám dorazí. Jsme tak mrňavý… tak zanedbatelný uprostřed vesmíru. Najednou se zdá všechno tak nedůležité proti těm hvězdám nahoře. Náš život je proti tomu jako kraťounký záblesk ve tmě. Strašně rychle uběhne… taková jepice žije jen jeden den. Nedovedu si to představit, že bych se ráno narodil a večer umřel, jenže ona to netuší… ona neví, že my tady těch dnů žijeme tisíce, než umřeme. Celej svět je tak zvláštně zařízený, všechno je tak relativní…

„Tak můžem?“ zeptá se mě Filip.
„Můžem,“ vydechnu nervózně. Mám ruce na volantu, a kdybych se ho nedržel, budu se snad celej klepat.
„Poslední kontrola,“ zavelí Filip. „Souřadnice nastavené, zpáteční máš na papírku v kastlíku, čas návratu 17:00, kombinéza je zapnutá, helma přidělaná, brýle, čepice, peníze a doklady na svém místě?“ vyptává se mě a já mu každou položku zvlášť odkývám. Bože, jestli tohle přežiju, budu ti do smrti vděčnej…
„Dobrý, takže ahoj za pět minut,“ řekne Filip a zabouchne dveře auta. Umřu… mám pocit, že v tu ránu umřu, jak se strašně klepu. Klid, Bille, nestresuj se, všechno dopadne dobře, teď jen musíš uvolnit ruku, co křečovitě svírá volant, otočit tím mrňavým klíčkem v zapalování a odevzdat se do rukou osudu. Musím sledovat Filipa, odmávne mi přesný čas startu… takže ruku na klíček a… teď! Filip mávnul a já zavřu oči a otočím tím zpropadeným klíčem od budoucnosti…

„PRÁSK!!!“ slyším jako první, když začnu znovu vnímat. Co to bylo? Otevřu oči. No co tady dělá ta trafika, měla být na druhé straně? Rozhlídnu se kolem, ale klenotnictví je na svém místě, to jen tu blbou budku s babkou přesunuli na druhou stranu ulice. No jasně, stojí tam nějaký nový poutač, nejspíš na to klenotnictví. Bába s trafikou se jim tam nehodila, hyzdila jim svým ksichtem okolí… Co to bylo za ránu? Musím si sundat helmu, takhle stejně nic nevidím. Brýle, kde jsou… jo, už je mám, strčil jsem je do náprsní kapsy kombinézy, aby byly po ruce. Ještě čepici… a teď můžu otevřít okýnko.
„Tak hele, ty závodníku! Co si jako myslíš, že děláš!?! Kdo ti dovolil shazovat mi tady stojany s novinama?!? Nevíš, jak se jezdí?!? To tě tam v tý tvý závodnický škole neučili?“ řve mi svým ječákem přímo do obličeje trafikantka, která se mezitím vykulila ze svého budníku. Bože, já jí čumákem auta asi shodil nějaký blbý stojany a ona se teď může zbláznit.

„Tak co bude, mladej?!? Budeš si sedět v tý svý závodnický káře a já stará bába to mám sbírat? Tak snad vylezeš a pomůžeš mi, ne?!? To je dneska mládež, tohleto!“ huláká a mezitím se sehla na zem pro kovový stojan. Kolem nikoho nevidím, tak to budu asi muset risknout. Jestli si mě nikdo nebude pamatovat, že jsem tu byl, tak tahle babka určitě… To je ale blbá smůla. Aspoň se mrknu na ty noviny.
„No jo, už jdu, mladá paní, nezlobte se,“ mluvím na babku slušně a otvírám dveře auta. Ups, málem sem ji těma dveřma fláknul do palice… no co, nemá mi ji tam strkat, baba.
„No, ještě mě zabij!!! Šmarjápano, kdo to kdy viděl? Nejdřív mi tu shodí noviny a pak mě ještě zabije!?!“ řve jak protržená.
„Prosím vás, nekřičte, vždyť vám jdu pomoct, já si vás nevšiml,“ omlouvám se, ale nejradši bych ji nakop. To je ale začátek, tohle… Samozřejmě mi první do ruky padne bulvár, co jiného. Kde je datum? Jo, je to v pořádku, datum souhlasí.
Zmrzne mi úsměv, když si přečtu hlavní zprávu dne: „Jeden rok od záhadného zmizení slavných dvojčat Kaulitzových!“