Only For You 27.

Když noční vánek rozehrál svou píseň na struny ze stříbrných žíní pegasů, protínajících oblohu, třpytících se ve svitu hvězd, její tóny nesly se v dál. Do míst, kde spánek stal se vládcem a černý plášť zahalil den. A z té záře, jíž jako jediné bylo dovoleno plát svým chladným světlem, vířil stříbrný prach. Prach, který jako písek unikající mezi prsty, pronikal úzkými štěrbinami pod klenbu černých řas. Vkrádajíc se do snů, nesouc fantazii bez hranic.

Leč temný závoj se přece jen zachvěl. Jedna zmatená duše již nechtěla spát. Toužila se probudit. Zjistit, že vše byl jen bludný klam a ona má stále před sebou svou druhou příležitost. Naději pro chlapce, jenž jej, stejně jako tehdy, střežil svýma pronikavýma očima, čekajíc, až se probudí. Doufajíc…

A luna… Luna zpívala svou tichou baladu zamilovaných…

Černé stíny větvoví se mu lehce kolébaly nad hlavou do rytmu onoho nezřetelného střídání těch několika málo němých slov, jejichž takt se ztrácel v tom lehkém záchvěvu hlasu v poslední slabice, která se jako kdyby ozvěnou vkradla pod první slabiku následující. Zamrkal. Mysl jakoby mu snad vypověděla službu a tu trochu vzpomínek z posledních dnů zakryl mihotavý opar, přes něhož nešlo proniknout.

Jen pozvolna si začal vybavovat oslepující zář těch pár světel v dálce, ozařujících temný park, a tu nekonečnou propast osamělosti, do níž se propadal. Hloub a hloub, nedočkajíc se dna. Strach, který zmizel v okamžiku, kdy jej něčí paže skryly v objetí a jeho tělo naplnilo příjemné teplo s lehkou, krapet omamnou vůní s příměsí levandule.

Opatrně pootočil hlavu. Hodiny rudě zářící černou nocí právě ukazovaly čas okolo půlnoci. Bill svůj pohled stočil na postavu, sedící v nepohodlném křesílku, jejíž podepřená hlava spočívala na chlapcových bělostných přikrývkách. Jen několik málo centimetrů od chlapcovy dlaně.

*

*

Již se konečky prstů skoro dotýkal jednoho z těch neposedných dredů, možná až příliš blízko bratrovy tváře a sametově hebkých rtů, chutnajících… chutnajících po poupatech rudých růží… Poupatech, jejichž vůně vás podmanivě láká. Natolik, že neodoláte a začnete čechrat jednotlivé okvětní lístky a věnujete jim letmý dotek rtů. Ne, nedokázal se vymanit z pout toho, tehdy tak dlouhého, dnes snad až příliš krátkého okamžiku, kdy se jejich rty spojily v zoufalém polibku, který mu v posledních několika uplynulých hodinách vyvstal na mysl vždy, když si vzpomněl na uhasínající jiskru v už tak dost smutných hlubinách. Nešlo zapomenout…

Aniž by si to uvědomoval, pomalu, skoro až nezřetelně, se k němu začal přibližovat. Kdyby bylo jen o trošku více světla než pouhý slabý pruh, jenž sem prosvítal přes stažené žaluzie, mohl by teď do detailu očima zmapovat bratrovu tvář a vtisknout si ji do paměti. Každou pihu, každou řasu. Jednotlivé žilky v čokoládových duhovkách…

Billův pohled se střetl s jiným. Rozespalým, ale přesto bdělejším než kdy předtím. Nemohl se od něj odtrhnout. Spaloval ho, téměř až na popel, vtahoval jej do svých hořkých hlubin plných tajemství a nechal jej letět ve volném pádu k pramenu duše jeho staršího brášky. Kdyby…

Zřetelně cítil, jak se mu horký Tomův dech otírá o vyprahlé rty. Jeho oči se stáčely k těm místům, kde si byl jist bratrovými ústy, a jen těžko se vracely k hnědým studánkám pod klenbou černých řas. Jak si jen přál znovu ochutnat onu zakázanou příchuť lásky, pro kterou mu osud ukradl vzpomínky…

Ještě chvíli putoval po jemných liniích bráškova obličeje, když se ústa, od kterých se odpoutával pouhou silou vůle, rozechvěla tichou otázkou.

„Děje se něco, Bille?“ zašeptal Tom zastřeným hlasem, jenž se tou krátkou cestou k jeho dvojčeti, která protnula vzduch jako ostří nože, zářící svou chladnou krásou v měsíčních paprscích, proměnil v libou vášnivou melodii s lehkým nádechem provokace. Chlapci se pod návalem citu, jenž se tak náhle zmocnil jeho těla, zatočila hlava nebývalou rozkoší. Srdce se mu rozbušilo nečekaně velkou rychlostí a jeho doposud pravidelný tep ztratil se v nebeských výšinách.

Už se nadechoval k odpovědi, plné romantických slov, sladkých slov, když se z dálky rozezněl zvuk sirény a protrhl svou bolestnou reálností onu křehkou pavučinu snů, které tak nevědomky přešly v hmatatelnou, leč stále stejně pohádkovou skutečnost. Jen proto, aby jednomu zamilovanému srdci, tlukoucímu nyní pouze pro tento kouzelný okamžik, připomněl, že toužebné, místy až hříšné sny, skryté pod padlými víčky, mají zůstat pouhým snem…

„Bille…“

„Já… já… myslel jsem, že spíš… Chtěl… chtěl jsem vědět, jestli spíš…“ mumlal a svýma čokoládovýma očima vystrašené, chvějící se laně, pln paniky z vnitřního rozporuplného boje vlastního srdce se sítěmi strachu, rozhlížejíc se po místnosti, snažil se horní polovinu těla dostat z dosahu pro něj až příliš nebezpečné zóny, snažíc se opět neutopit v těch jeho tak podobných ebenových tůňkách.

„Už nespím.“ Odvětilo starší z dvojčat a opřelo se o lokty, přičemž se posunulo ještě o dalších pár centimetrů k tomu mladšímu, choulícímu se plaše kousek od něj, a zároveň mu tak nenápadně zabránilo v jeho dalším marném snažení uprchnout.

„Ehm… hmm…“ zachraptěl neurčitě černovlasý hoch a svými útlými pažemi šmátral po cípu bělostné přikrývky, aby si ji následně z čirého zoufalství a závanu nejistoty a možná i ohrožení, přimknul k hrudi a zabalil se do ní jak housenka do ochranné ulity, dál vyčkávavě hledíc, co se bude dít dál.

„Třeseš se…“ poznamenal Tom a na jeho částečně zastíněné tváři se objevil náznak úsměvu, který každým následujícím okamžikem přestával být jen pouhým náznakem.

„Je… je mi zima.“ Pípl Bill a přitáhl si deku ještě těsněji k sobě. Křečovitě ji svíral těsně pod bradou.

„Uvařím ti čaj, jestli chceš…“ nabídl se a dál si svého malého brášku zkoumavě prohlížel. Bill se nemohl zbavit pocitu, že mu vidí až do žaludku.

„Díky, to… to bys byl hodný.“

Tom zklamaně sklopil hlavu. Čekal víc. I sebemenší náznak, že se v tom roztomilém andílkovi, co tu seděl předním a kulil na něj svá sladká očka, něco zlomilo. Netoužil po vyhýbavých odpovědích, přál si mít jasno, alespoň pro teď. Doba, kdy se jej nemusel ptát, minula a on se ocitl po boku neznámého člověka. Člověka, kterému, ač se snažil ze všech sil, nerozuměl…

Ale vždyť je všechno… jinak…

Zvedl se z křesla a po paměti zamířil ke dveřím, aby splnil svou nabídku. Když stál téměř již na půli cesty z místnosti, z ničeho se v něm zvedla vlna odporu. Otočil se a vrátil se těch několik málo kroků zpět k posteli k přikrčenému chlapci, jenž nepohnuv se, sledoval jeho počínání, a pohlédl mu zpříma do očí.

„Proč mi lžeš?“ zeptal se. Z té jednoduché otázky nečišela zlost ani nenávist, pouhé zklamání. Zklamání duše, která právě ztrácela i to málo, co jí doposud zbylo. Ne, lásku ani naději… důvěru.

Tehdy to nebyla krev, rodinná pouta ani sama láska, kdo jim dovolil ochutnat její zakázanou příchuť, ale důvěra. To křehké a přesto silné něco mezi nimi, co je poprvé přinutilo říct těch několik málo slov milenců a přitom mít jistotu, že ač se stane cokoli, později k sobě stejně najdou opět cestu a nic se tak nezmění.

„Já… to není…“ Černovlasý chlapec nevěděl, jak dál. Co říct a co zamlčet, aniž by si sám musel přiznat, že ke svému bratrovi něco cítí a neztratil zpáteční jízdenku ke štěstí. Věděl, že je to tak špatně. Srdce mu napovídalo až příliš hlasitě. Ale přesto on ještě nebyl připravený. Ještě ne…

„Víš, co? Necháme toho. Nemá to cenu. Půjdu spát…“ promluvil znovu Tom, tušící, že pravdivé odpovědi se již nedočká. Vstal a znovu zamířil ke dveřím. Tentokrát s tím, že ať se stane cokoli, nezastaví se a neotočí se zpět. Ale i tak doufal, přál si…

Přál si, aby jej mladší bratr zastavil. Nenechal jej odejít…

„Neodcházej…“ zašeptal zoufale tichý hlas a roztříštil se na tisíce drobných střípků, jež pohltila tma. Leč jeden přece zasáhl svůj cíl.

„Proč bych neměl?“ Snažil se, aby jeho otázka zněla chladně a nezúčastněně, zabraňujíc nutkání se otočit a stejně jako před pár dny, Billa jemně obejmout a kolébat jej v náručí, dokud neusne.

„Nechci tu být sám…“ Odpověď byla tak jednoduchá, a přec jediná, která dokázala prolomit tu narychlo stavěnou barikádu z ledových ker a kamene okolo Tomova srdce.

„A proč?“ otočil se. S hlavou lehce nakloněnou na stranu se vpíjel do čokoládových očí, v nichž se usadila padlá hvězda z oblohy, a doufal, že prorazí onu oslepující zář světla a konečně pochopí. Leč marně…

„Bojím se…“ sklonil plaše zrak a svými prsty si začal pohrávat s konečky černých pramenů, jež se rozprostřely po peřině, mokré od slz, které se rozutekly po lících. Nedokázal snést ten zkoumavý pohled, který jej vybízel pokračovat a zároveň umlknout pro jeho krásu.

„Čeho?“ zeptal se hlas po Billově boku, až sebou chlapec trhl leknutím. Vůbec si nepovšiml, že by se jeho dvojče přesunulo zpět k němu a ještě ke všemu tak blízko.

„Tmy…“ špitl a nechal svůj pohled, aby se opět střetl s bratrovým, který mu právě s něhou bříšky prstů stíral slzy z tváří. A mladší ze sourozenců se nemohl ubránit vtíravé myšlence, jak hebce by je stíraly jeho rty.

„Zase?“

„Stále…“

Bill se o kousek posunul a nechal Toma, aby se pohodlně natáhl vedle něj a přivlastnil si část nyní už společné přikrývky. Trvalo jen setinu vteřiny boje mezi strachem a touhou, než se černovlasý hoch pomaloučku, téměř nezřetelně, milimetr po milimetru posunul ke svému dvojčeti, s bázní jej objal okolo krku a schoulil se mu v teplém náručí, jež i přes tak krátkou dobu neskonale postrádal. Vdechujíc jemný parfém, milejší mu nade všechny vůně světa.

„Tohle už tu jednou bylo.“ Zamumlal Bill do mikiny a nejistě se na bratra pousmál.

„Tisíckrát…“ odpověděl Tom a lehce jako vánek se prohraboval černým peřím. Tolik se mu stýskalo po jeho jemnosti…

*

Dvě srdce, blízko a přesto vzdálená na tisíce mil, vyprávěla o své tajné lásce všem, kdo uměli naslouchat. Avšak právě ti, kterým byla slova určena, je neslyšeli. Tiše si snící s úsměvem na rtech, objímajíc se, procházeli krajinou snů. Věděli, že až zhasnou hvězdy a vyjde slunce za obzorem, vysvitne s ním i naděje…

A luna… Luna dál zpívala svou tichou baladu zamilovaných. Nahrazujíc zlatavé paprsky, vkrádala se pod klenbu černých řas a svou bledou září rozjasňovala temná zákoutí mysli černovlasého chlapce, tušíc, že přišel již čas odhalit tajemství, která tak úzkostlivě střežila…

autor: Cera
betaread: Janule