Časoprostor II 26.

„Tome…“ Máma… co je? To už je ráno? „Tome… vstávej, už je moc hodin, chtěli jste jet s Davídkem domů, ne?“ šeptá mi máma do ucha.
„No jo, chtěli… kolik je?“ ptám se, sotva se mi plete jazyk. Ježíš, já bych tak spal dál.
„Bude pět, abyste dojeli do koupání, musíte vyrazit,“ mluví máma pořád tiše.
„Joooo, už jdu…“ jsem strašně unavenej…

„Tak Tome, že na tebe pošlu toho malýho ďábla, ten už tě vytáhne z pelechu, ale ne tak něžně jako já,“ vyhrožuje máma.
„No vždyť už jdu, jsem to říkal, ne?“ mumlám.
„Jo, říkal, před čtvrt hodinou. Vstávej, musíte jet. Je ti dobře?“ cítím na čele máminu ruku. „Nemáš teplotu?“ ptá se mě, jako bych to věděl. Není mi dvakrát nejlíp, ale takhle se cítím po každým odpoledním spaní. Vždycky jsem jak zmlácenej. To zas nebudu moct večer usnout…
„Volal Bill, vzkazuje ti, že si máš zapnout mobil. Jestli do pěti minut nepřijdeš, pošlu ti sem Dejva,“ vyhrožuje máma. Sakra, Bill! Já na něj úplně zapomněl. Určitě se mi nemohl dovolat, musel mít strach, když už volal mámě. Jsem úplně blbej, hlavně že jsem si říkal, jak budu čekat, až se mi ozve. Bože, to je všechno z toho blbýho sáňkování, byl jsem tak vyřízenej, že mi šla hlavou jen horká vana a měkká postel. Ten bude pěkně naštvanej… No, tak to abych urychleně vstal. Kde mám mobil… tady. Tak zapni se, ty mrcho! To je doba, jo, vidím, že navazuješ spojení, tak si pohni, ty plechovko. No konečně. „Pípíp,“ zakvičel na mě, lekl jsem se, div jsem nespadl z postele. To jsou šoky, tohle. Vlastně už jsem jednou dneska z postele spadl… to byl ale hnusnej sen, cítil jsem se tak bezmocně, hrůza. Mám jednu hlasovou zprávu a… cože? Deset nepřijatých hovorů? Co se děje? Dva od Billa a co je za číslo těch dalších osm? Za posledních dvacet minut mi někdo osmkrát volal? Proboha proč?

BILL

Co je tohle za nesmysl? Jak to, že „zmizení dvojčat Kaulitzových“, vždyť jsem snad zmizel jen já, ne? To je divný. Strčím si ty noviny do kapsy, musím si je přečíst, až budu v autě… to je zvláštní.
„Tak mladej, ty noviny si zaplatíš, jasný?“ zapiští mi babka těsně u ucha.
„Samozřejmě, paní, jen co vám to pomůžu nandat zpátky,“ ujistím ji. Babka má oči všude, je jak ostříž. Panebože, ještě že není mokro, to by byly ty bulvární plátky pěkně rozmáčený. Je sucho a vůbec není mráz, to je divný… konec ledna a ono je jak na jaře, začíná mi být v té kombinéze pěkně teplo. Tak, další výtisk do řádky… aspoň vím, jaký bude za rok počasí, to se bude hodit, můžu si na to klidně vsadit a vyhrát nějaký směšný prachy… Ty noviny tu pak musím někde vyhodit, nesmím je tahat s sebou zpátky, mohly by pěkně zamíchat s kartama budoucnosti, kdyby se dostaly do ruky někomu nepovolanému. Sakra, to je tma, lampa osvětluje jen bezprostřední okolí trafiky, ale jestli nezapadl nějaký výtisk dál, to už nevidím… byla to pěkná šlupka, ještěže jsem to nenapálil rovnou do tý boudy, to by mě babka asi hned tak nepustila ze svých spárů.
„Tak kolik to bude?“ mávám jí peněženkou před nosem.
„Půl euro, mladej, jako vždycky,“ usměje se ta stará obchodnice.
„Já si tyhle bulvární plátky normálně nekupuju, tak to neznám,“ usměju se na ni a vtisknu jí do dlaně padesát centů.
„Tak dík, a jezdi vopatrně, mladej, nebo se jednou někde přerazíš,“ povzbudivě na mě mrkne a zase zaleze do té své boudy. Uff, mám babu z krku. Tak teď zpátky do Bédy, přečíst si ten divnej článek, vyhodit noviny, nastavit souřadnice a frčím domů…

Tak… konečně jsem zpátky v bezpečí, zavřu okýnko a zabouchnu dveře. A je tma jako v pytli… tak takhle ne, kde je tady nějaký světlo? Hergot, musím nechat pootevřené dveře, aby svítila stropní lampička, sundám brýle, jinak ty mrňavá písmenka nerozluštím. No opravdu… píšou, že jsme zmizeli oba přesně před rokem. Co je tohle za nesmysl? Kam by se Tom vypařil? Přece…
„Ani se nehni, závodníku, nebo ti prostřelím hlavinku, než stihneš kníknout,“ ozve se mi za hlavou hluboký mužský hlas a v týle mě zastudí hlaveň pistole. A jsem v hajzlu… Já věděl, že se něco stane… já to tušil… že já kretén do tý blbý káry lez…
Vtom se na ulici ozve jekot sirény. Trhnu sebou… Co to je?
„Klid, mladej, to jen támhle naproti v klenotnictví právě přišli na to, že se jim ztratil jeden hodně drahej diamantovej náhrdelník. Zavři dveře a dupni na to, než sem dorazej poldové. A mysli na to, že každej pohyb navíc ti zareje tuhle zbraň blíž k mozku… jestli ho nechceš mít na čelním skle, tak dělej jen to, co ti říkám.“ Dloubnul mě bolestivě do zátylku. „Tak odpovíš?“
„Ano.“
„Tak jeď a hodně rychle!“
„Kam?“
„Kamkoliv, hlavně rychle pryč!“
„Ano.“
„Tak dělej, nezdržuj to, stejně tě nic nezachrání.“
„Ano.“

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na to pitomé ano… slovo ne jsem v tu chvíli úplně vyškrtl ze slovníku, nehodilo se sem. Bylo příliš nebezpečné. Musím rychle přepnout na řízení a vyrazit, nebo mě ten chlap oddělá. Fajn, už je to zase auto, takže nastartovat a jedem.
„Musím couvat, nevidím přes vás, mohl byste se skrčit?“ požádám toho parchanta slušně, aby neměl důvod na mě nějak vyskakovat.
„Jistě, závodníku, já myslel, že vy cvoci jezdíte bez takovejch zbytečností, jako je pohled dozadu… ženete se přece jen dopředu, ne? A nemysli si, že na mě budeš něco zkoušet, vidím ti až do žaludku. Je to nabitý a mrtvej budeš, ani nemrkneš.“
A ty se mnou, až to napálím do zdi… pomyslím si, ale radši mlčím, nebudu provokovat, bůhví čeho je schopnej. Otočím se opatrně a on sklopí hlavu, nejspíš nechce, abych mu viděl do obličeje. Za námi nic není, takže můžu začít couvat. Dobrý, to bude stačit, takže vyrážíme směr neznámo…

TOM

Poslechl jsem si Billův vzkaz… znělo to, jako by se loučil, doufám, že to tak nemyslel. Takže to nakonec opravdu jel vyzkoušet, nejspíš je teď někde v pytli a… Mobil spustil svoji neodbytnou melodii. Zase to neznámé číslo. „Prosím?“ zvednu videohovor. V tu chvíli mě málem klepne, protože na displeji se objeví čistě bílá hlava. Filip! Bože ne, ať neřekne to, co si myslím… neříkej to, prosím, neříkej to…
„Dobrý den, to jsem já… asi jste mě poznal, že jo?“ řekne nesměle Filip a vypadá dost vážně.
„Co se stalo?!? Je něco s Billem?!? Mluv!“ vyštěknu na něj, a přestože to nechci vůbec slyšet, poslouchám každé jeho nadechnutí.
„No, já se vám nemohl dovolat, ono už je to nějakou dobu… on se nevrátil,“ řekne a mně málem upadl mobil. Já to věděl! Měl jsem ho k tý židli přivázat! Bože, Bille, ten sen nemohl být pravdivej, tohle přece nemůžeš… nemůžeš mě tady nechat a zmizet, vždyť víš, že to bez tebe nepřežiju. Jsi moje půlka… jak se může půlka člověka sebrat a zmizet, to přece nejde.
„Tome?“ křičí Filip do telefonu, abych ho slyšel. Podívám se na jeho zoufalý obličej na displeji a z oka mi uteče první slza. Nemůžu mluvit, mám úplně stažený krk, jako když mi tam něco uvízlo.

„Tome, slyšíte mě, vidíte mě? Nepanikařte, já mám snad řešení, ale potřebuju vás k tomu, nikdo jiný než vy mu nepomůže, tak se hned teď seberte a přijeďte sem. Čekám,“ volá pořád, jako bych ho měl dva metry od ucha.
„Nekřič, já slyším a vidím… jaký řešení? Nezkoušej to na mě, jaký můžeš mít zasraný řešení na tuhle zasranou situaci?!?“ začnu na něj křičet. Konečně mě popadl vztek, potřebuju to ze sebe dostat.
„Věřte mi, Tome, nemůžu to vysvětlovat po telefonu, přijeďte nejrychlejc, jak to půjde, budu tu čekat. Skočte do auta a jeďte, Bill vás potřebuje.“
„Dobře, jedu, ale jestli mi lžeš, tak se připrav na to, že tě zabiju!“ štěknu na něj a típnu mobil. Do prdele!!! Proč se to muselo stát zrovna nám? Copak toho už nebylo dost? Ne… zřejmě ne. Tohle bude daň za můj život a odnese to Bill. Co to říkal ten Čas? Křičel na mě, že se ho nikdo nemá pokoušet přeskočit? Mělo mě to varovat…

„Mami, prosím tě, kde mám to oblečení?“ vyběhnu z pokoje jen v boxerkách, jak jsem šel spát.
„Támhle na židli, co je ti?“ udiveně na mě zírá máma. Asi vypadám fakt hodně naštvaně.
„Mami, na nic se mě neptej. Musím okamžitě teď hned odjet za Billem a nemám čas ti to vysvětlovat. Můžu ti tu nechat Dejva?“
„Jasně, že můžeš, to není problém, něco se Billovi stalo?“ vyděšeně na mě zírá. Musím se zklidnit, jinak ji nepřesvědčím o ničem. Doprčic, to je něco, nandávat si fusekle ve stoje a v tomhle stavu… Zkusím si úsměv… hergot, to je tak blbá křeč, jak to udělat, aby mi věřila. Zkusím to znova. Tak… úsměv, jo to už by mohlo bejt dobrý.
„Nic se mu nestalo, jen uvízl bez benzínu napůl cesty někde u lesa a nemá se jak dostat domů, jedu pro něj, vrátíme se sem, jo? Už musím, aby ho tam někdo nepřepadl, znáš lidi…“ znovu se křečovitě usměju, dopnu pásek na kalhotách a vyrážím. Bože já tak nesnáším lhaní a sám jí tu věším bulíky na nos. Jenže copak jí tohle můžu říct? Boty… jo, jsou v předsíni, zaplaťbůh suchý. „Dej za mě Dejvovi pusu, že ho pozdravuju a snad se vrátím brzo. Ahoj,“ zaklapnu za sebou domovní dveře. Tak a teď rychle do Hamburku.

BILL

„Tak zrychli, sakra,“ supí mi za krk ten zloděj náhrdelníků.
„Nemůžu, bylo by to nápadný, jestli proti nám vyjedou poldové a uviděj, že jedem moc rychle, otočej to za náma,“ vysvětlím mu situaci, asi mu to moc nemyslí… hlavně že má v ruce pistoli, blbec. Nechápu, proč neměl na loupež v klenotnictví svoje auto, proč musel skočit zrovna do toho mýho… Tohle se může stát fakt jen mně. Nejdřív mi přestěhujou kvůli blbý reklamě trafiku přímo pod auto, a pak mi tam ještě skočí zloděj na útěku. Podle hlasu bych ho odhadoval tak na pětatřicet, možná čtyřicet, ale těžko soudit, má ho dost hlubokej… takovej hnusně výhrůžnej. Nejspíš má větší strach než já, ale on má pistoli a já prd. Jestli se z toho dostanu, zavedu to jako povinný vybavení Bédy. Musím zatím poslouchat. Doufám, že Filip doplnil nádrž, abych neskončil někde uprostřed křižovatky, nejspíš nepočítal s tím, že bude benzín potřeba. Mrknu na kontrolku nádrže… jo, dobrý, zatím je víc než půlka plná. V dálce zaslechnu sirény…
„To budou oni, kam mám jet?“ zeptám se.
„Tady zahni, zaparkuj a zhasni světla,“ dostanu příkaz.
„Dobře,“ odpovím jen stručně a zabočím do ulice lemující dva vysoké domy. Podél chodníku jsou všude auta. Ještě najít místo na parkování, tobě se to řekne, ty blbče… ty máš ale štěstí, tady je díra tak akorát na Bédu, s mým korábem bych se tam nenacpal ani náhodou. Vypnu motor a zhasnu světla. Tak a teď tady budeme sedět a mlčet… já pistoli zarytou v krku… jsem na tom o poznání hůř než on. Měl bych na něj asi začít mluvit, abych ho nějak uklidňoval. Ta ruka mu může kdykoliv selhat, dostane křeč a já budu mrtvej ani nemrknu. To jsou paradoxy, hergot… umřít ve stroji času kvůli blbý náhodě. Přitom bych si klidně mohl nasadit helmu, namačkat souřadnice a během chviličky bych byl doma… jenže i s tím kreténem, z kterýho by zbyl jen mastnej flek. Bez kombinézy ho živýho přetáhnout časem nemůžu. A i kdyby, on mi nedovolí nasadit si helmu… je to v hajzlu. Ať přemýšlím, jak chci, stejně vždycky dojdu k závěru, že mi nezbývá, než ho poslouchat a mlčet. Je to bezpečnější, než vykládat nějaký nesmysly, mohlo by ho to taky pěkně vytočit.
Policajti právě přejeli s houkačkama hlavní silnici. Nejspíš se nám povedlo je setřást. A hele, možná ne, nějaký auto vjelo do naší ulice a pomalu projíždí kolem nás. Vypadá, jako by někoho hledalo. Když přejede, aniž by si nás řidič všiml, slyším za sebou znatelný oddychnutí. Ulevilo se mu, hajzlovi, že nás nenašli.

„K čemu to máš?“ poklepe prsty na helmu, která sedí připravená na sedadle spolujezdce. Co se tak blbě ptá, sám mi říkal závodníku, tak ho v tom nechám.
„Na závody…“ řeknu radši neurčitě, ještě by mohl chtít znát stáj, za kterou jezdím, a název toho neexistujícího závodu.
„No, to už asi dneska nevyhraješ, sorry, ale jinak to nešlo,“ jako by se chtěl omluvit, to teda čumím. Ale ta pistole mě ryje do krku pořád stejnou silou, takže se asi nic moc nezměnilo.
„Jak to, že máš čas si při závodech kupovat u stánku noviny?“ zeptá se zvědavě.
„To je dlouhej závod, tisíce kilometrů…“ nenapadlo mě nic jinýho. „Něco jako Paříž – Dakar, ale pro osobáky,“ vysvětlím mu podrobněji. Asi bych si měl připravit jméno, abych pak nečuměl, až se mě na něj zeptá. Moje vlastní jméno se nedozví, ani kdyby mě škrtil. Určitě ne hned. Dozví se ho, až mě prohledá a najde doklady, takže bych si asi neměl moc vymýšlet. Ale třeba se nechá jen někam dovést a pustí mě… musím doufat, že se mě nezeptá.
„Jak se jmenuješ, závodníku?“ No, tak teď jsem to pěkně zakřiknul. Co říct? Budu zkoušet něco hodně podobného, pak můžu tvrdit, že se přeslechl.
„Will,“ odpovím. Zní to podobně, tak na to snad uslyším. Přece mu neřeknu, kdo jsem, nejspíš by kontaktoval bráchu a chtěl pár milionů na konto za to, že mě nezabije. Tome, lásko… už asi víš, že jsem se nevrátil. Je mi to tak líto, ani si nedovedeš představit jak…